Šedá eminence Přemyslovců: Alžběta Uherská řídila zemi místo svého manžela

Psal se počátek roku 1157 a poselstvo českého knížete Vladislava II. vedené pražským biskupem Danielem se právě vracelo z diplomatické návštěvy Uher. Zasněženou krajinou vezlo vzácný „dar“, zhruba sedmnáctiletou princeznu Alžbětu, dceru uherského krále Gejzy II. a jeho ženy Eufroziny Kyjevské. Jejím osudem bylo stát se budoucí českou kněžnou, manželkou Bedřicha, nejstaršího českého knížete.

Drahocenná nevěsta

Její snoubenec byl již od nejútlejšího mládí zasvěcován do tajů vládnutí. Několik let po svatbě s Alžbětou, někdy na počátku šedesátých let, mu otec odevzdal olomoucký úděl. A v roce 1172 se Alžběta dočkala poct. Stárnoucí král Vladislav I. totiž svému synovi přenechal korunu. Dodnes není zcela jasné, zda byla královská či knížecí. V prvním případě by to znamenalo, že se Bedřich a Alžběta stali, byť na krátký čas, královským párem! Avšak váha titulu v tomto případě nebyla rozhodující. Vladislav si svým rozhodnutím totiž proti sobě popudil jednak už tak nespokojenou šlechtu, jejíž právo volby obešel, stejně jako císaře, když s ním své rozhodnutí nekonzultoval. 

Této, pro Bedřicha nevhodné situace využil Oldřich – vyhnaný Přemyslovec z vedlejší rodové větve, jenž se pohyboval po císařově boku. Dosáhl toho, že Bedřich propustil vězněného Oldřichova bratra Soběslava, a společně s rezignujícím Vladislavem se dostavil na císařův sněm. Tam mu císař roku 1173 odejmul vládu a knížetem ustanovil Oldřicha. Bedřichovi s Alžbětou nezbývalo nic jiného, než se uchýlit do vyhnanství. Celkem pět let pobývali střídavě v Uhrách a na císařském dvoře! 

Oldřich zatím panování přenechal staršímu bratrovi, který vládl jako Soběslav II. a vysloužil si na svou dobu poněkud nelichotivou přezdívku „kníže sedláků“. Prý proto, že se rád obklopoval lidmi neurozeného původu. Ignoroval však císařem svolávané sněmy a několikrát se svým vojskem zdevastoval rakouské území, za což jej papež dokonce exkomunikoval. Když k tomu přidal i další přehmaty, došla císaři trpělivost. V Turíně 14. června roku 1178 učinil Bedřicha opět českým knížetem. Samotné knížectví si však nový vládce musel teprve vybojovat…

První kněžnin čin

Bedřich na nic nečekal. V srpnu téhož roku shromáždil vojsko a za pomoci svých přívrženců táhl ku Praze a vcelku lehce ji získal... Soběslav II. uprchl na svůj hrad Skálu. Ihned poté Bedřich poslal pro svou choť Alžbětu.

Biskupové a kanovníci ji podle dobových zpráv velmi vřele vítali. Kronikář Jarloch připomíná, že s knížetem „šťastně vládla“. Rozhodně to však nebylo vládnutí lehké. Klid? Ten v zemi zrovna nepanoval. Soběslav II., kterého značná část domácích elit stále podporovala, se ještě nemínil vzdát. Čekal jen na vhodnou příležitost. Ta se naskytla, když Bedřich na konci roku 1178 odjel do Würzburku, aby tam s císařem oslavil Vánoce. Toto rozhodnutí se zdá být na první pohled nelogické. V knížectví ještě nebyl klid. Z druhého pohledu je to však důkaz jeho nesmírně důvěry v manželku Alžbětu. Vždyť jí fakticky svěřil obranu země.

Soběslav II. neváhal. Zkraje roku 1179 táhl se svým vojskem ku Praze. Obránci trůnu útok zřejmě očekávali. Byli dobře připraveni. Bránili se statečně. Kdo jim velel? Samotná kněžna Alžběta! Prvně tak výrazně vstupuje do českých dějin coby válečnice. Když Soběslav pochopil, že proti hrdé kněžně mnoho nezmůže, obrátil svá vojska k hranicím. Čekal na příchod Bedřicha, který po zprávách z Prahy pospíchal z Německa domů. Alžběta však opět zmařila moment překvapení. Dobře odhadla Soběslavovy záměry a vyslala ke svému choti posla.  

První bitva mezi knížetem dosluhujícím a nastupujícím se odehrála 23. ledna 1179 u potůčku zvaného Loděnice kousek od Prahy. Lépe se dařilo Soběslavovi II. Bedřich musel uprchnout. Uchýlil se do Prčic ke svému vojenskému spojenci, znojemskému údělníkovi Konrádu Otovi. Soběslav své vítězství škodolibě oslavil tím, že uřezal zajatým Němcům nosy. 

Ačkoliv zvítězil, vyhráno neměl. Praze stále vládla kněžna. A Konrád Ota s Bedřichem se svými vojsky mu hrozili zdály. Bylo potřeba nejprve vyřídit tyto dva. Soběslav na nic nečekal a rozhodl se, že je překvapí náhlým útokem. Podcenil však dobře informovanou Alžbětu. Když se totiž Bedřich s Konrádem Otou na cestě ku Praze zastavili a rozhodli pár dní spočinout, dostihl je Alžbětin posel s varováním před blížícím se Soběslavem. I když byli bojovníci vyčerpaní krutými mrazy, nezbývalo nic jiného, než se vydat na další pochod.

Bitva na Bojišti

Soběslav přijel do opuštěného tábora. Jak byl zklamaný a rozzuřený! Přikázal sledovat stopy svých protivníků. Mířili k Praze. Kde jinde, než u hlavního města by se mělo rozhodnout o příštím knížeti? V místě, jemuž se nyní říká Bojiště, 27. ledna roku 1179 začala v pořadí druhá bitva o české knížectví. 

Zatímco kněžna Alžběta se v komnatě pražského hradu modlila za vítězství svého muže, probíhal na pláni před hradem lítý boj, kterému sekundoval tuhý mráz. Bedřichovi se s významnou pomocí Konráda Oty nakonec podařilo Soběslava porazit. Rival si sice zachránil život úprkem, definitivně však ztratil knížecí stolec. Alžběta se v horoucných modlitbách zavázala Hospodinu, že na počest vítězství postaví kostel. V listině z roku 1186 se píše, že Řádu johanitů darovala majetky, „jakož i kostel, který jsem vystavěla na místě, kde triumfoval můj muž“.  

Nepostradatelná družka 

Alžbětin vliv však platil také u knížete. Lidé se k ní mnohdy obraceli s žádostí, aby se u manžela přimluvila za jejich věc. V listinách knížete Bedřicha se pak skutečně často objevují donace a darování klášterů s opakujícími se dodatky, že se tak děje „na žádost či po poradě s mou družkou, kněžnu Alžbětou“. 

V roce 1184 se Bedřich s početným vojskem odebral na císařem svolaný dvorský sjezd do Mohuče. Tato slavnostní přehlídka rytířství, v níž se císař veřejně přihlásil k rytířskému ideálu, patřila mezi největší dvorské sjezdy. Setkali se tu knížata i rytíři ze všech koutů říše i mimo ni. Podle henegavského kronikáře a účastníka sjezdu Gisleberta de Mons měl český kníže zdaleka největší doprovod.

Této skutečnosti se snažil využít nespokojený Václav – Soběslavův nejmladší bratr. Toužil totiž být knížetem. Nepřítomnost značné části rytířstva mu dodala odvahu. Zaútočil se svými lidmi na pražský hrad. 

Podobně jako jeho bratr Soběslav II. v roce 1179, i Václav narazil – a sice na houževnatý odpor Alžběty a jejich bojovníků. Odolali prvnímu náporu a hrad udrželi až do příjezdu knížete Bedřicha a jeho bratra Vojtěcha, salcburského arcibiskupa. Tehdejší pučisté si brzy rozmysleli, koho chtějí mít za knížete. Bedřich se opět v klidu ujal vlády.

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Kněžna Alžběta byla velice aktivní ženou. Bez jejích přímluv, rad a pomoci by Bedřich horko těžko svou vratkou pozici v knížectví udržel. To ona dvakrát ubránila pražský hrad proti nespokojeným Přemyslovcům z vedlejší rodové větve. To ona vysílala svému choti kurýry s životně důležitými zprávami. Jako správná kněžna dotovala kláštery a zejména Řád johanitů. Po Bedřichově smrti v roce 1189 se českým knížetem stal Konrád Ota. Alžběta mu hrad předala až po ujištění, že za něj dostane olomoucký úděl. Jenže nový kníže svůj slib nedodržel. Alžběta musela odejít do ústraní, kde dne 12. ledna pravděpodobně v roce 1189 zemřela…