Sázka na „krále seladona“: Mohl Fridrich Falcký zachránit české království?

Zatímco na nedaleké bělohorské pláni probíhaly 8. listopadu 1620 krátké, leč prudké boje mezi vojsky českých stavů a spojenými vojsky císařskými a vojsky katolické ligy, obědval český král Fridrich Falcký s manželkou a dětmi v královské jídelně na Pražském hradě. Této gurmánské idylky se účastnil také německý kníže, diplomat a válečník ve službách falckých kurfiřtů Kristián z Anhaltu. Ten krále vyzýval, aby urychleně odjel na bojiště povzbudit své vojáky k většímu udatenství.

Panovník se sice nebránil, ale protože měl zřejmě na stole nějakou dobrou „baštu“, rozhodl se, že tak učiní až po jídle. Nepochybně si Anhaltovy rady vážil, ale královský oběd prostě nelze uspěchat. Když po skončené hostině a jistě i posilněn dobrým truňkem vyrazil trochu loudavě v parádním brnění za Strahovskou bránu, potkával už jen prchající, dosti zdeptané tlupy a osamělé vojáky.

Šlo ještě prohru zvrátit?

I přes neradostné následky pro české země lze zcela nepateticky říci, že to, co se odehrálo na Bílé hoře, byla jen nepatrná bitka. Nedala se srovnávat s jinými velkými střetnutími, byť v ní šlo o budoucnost našich zemí. Je dost možné, že Fridrich to vnímal podobně. A byl zřejmě přesvědčen, že jeho velitelé jsou natolik schopní, že vítězství vybojují i bez něho, a jeho přítomnost na bojišti je víceméně zbytečná. Řekněme upřímně, že ani po vojenské porážce na bělohorské pláni nemuselo být ještě vše ztraceno, pokud by český král zachoval chladnou hlavu. A pokud by se cítil plně odpovědným za osudy národa, jehož se stal králem.

Když nafintěný panovník na vlastní oči viděl utíkající vojáky, nepochybně ztratil důvěru ve své velitelské a potažmo vůbec vojenské schopnosti. Vojenský doprovod tedy nechal obrátit koně a své podobně vyšňořené vojáky pobídl, ať se co nejdřív vrátí zpět na Hrad, neboť bitva je už ztracená. Rozhodl se, že na Staré město pražské svolá válečnou poradu. Jeho čeští rádci mu tvrdili, že by se na bitevní pole přece jen měl podívat. A také ho varovali před tím, aby se vzdal myšlenky na ukvapený útěk. Fridrichovi však jejich slova šla jedním uchem tam a druhým ven. Zmateně mluvil o tom, že stavovská armáda už není schopná čelit dalším útokům. A než by se možné posily dostaly do Prahy, trvalo by to nejen dlouho, ale jistě by to přilákalo císařskou a bavorskou stranu, takže následky podobně neuváženého postupu by pro České království byly nedozírné. Fridrichovy charakterové vlastnosti, o nichž se v českém prostředí s despektem mluvilo již v době jeho volby, události na bitevním poli zcela obnažily. Ukázal se jako panovník neschopný, nerozhodný a navíc naprosto sobecký, zbaběle rezignující na své vladařské povinnosti, k jejichž plnění byl svým volebním reversem zavázán! O dalším boji prostě nechtěl ani slyšet a hned 9. listopadu ráno v největším zmatku utekl z Prahy přes Náchod do Vratislavi. S ním prchli všichni jeho nejbližší osobní rádcové - jak Kristián Anhalt, tak i vrchní velitel stavovských vojsk na bělohorské pláni Jindřich Matyáš starší z Thurnu.

Nafintěný hejsek?

Pokud budeme hledat nějakou charakteristiku osobnosti třiadvacetiletého Fridricha Falckého, pak na prvém místě asi zdůrazníme jeho pýchu, fanfarónství a až nekritické zahledění se do sebe sama. Protestantský princ byl fešák – uhrančivý štíhlý mladík s černýma očima a černou bradkou. Pražany navíc překvapil i svým nenuceným chováním. Bylo ho vidět v červeném aksamitovém plášti s bílým kloboukem ozdobeným zlatým peřím a nádherným krejzlíkem. Rád prý podnikal vyjížďky po městě - hlavně v zimě na saních. Chtěl být „vidět“ - chodíval tancovat, povídal si s měšťany a tvrdí se, že v Královské oboře dokonce lezl po stromech a koupal se ve Vltavě mezi lidem.

Jeho urozená manželka Alžběta Stuartovna, dcera anglického krále Jakuba I. si, na rozdíl od svého poněkud ztřeštěného muže, od obyčejných lidí zachovávala aristokratický odstup. Jakýkoli kontakt s nimi považovala za nevhodný a pod její úroveň. Za svého pohledného manžela se provdala v sedmnácti letech a jejich nádherná a rozverná svatba odpovídala životními stylu, který hodlala vést. I ona podle dobového dobrozdání vynikala krásou a před svatbou měla údajně celou řadu ctitelů (a zlí jazykové tvrdí, že i po svatbě). V Praze se ale necítila dobře. Byla zvyklá se honosně oblékat a nosit hluboké dekolty, což zde však k jejímu nemilému překvapení vyvolávalo klepy a kritiku. Navíc neovládala zdejší podivný jazyk a neznala místní zvyky. Jedno z vyprávění tvrdí, že když o svatováclavském posvícení dostala od pražských měšťanek jako výraz úcty koláče, považovala to za urážku a rozdala pečivo sluhům. Ti netušili, k čemu jsou ony podivné předměty dobré, tak si jimi zdobili klobouky, což Pražany samozřejmě urazilo.

Trpké procitnutí

Čeští stavové si od volby Fridricha Falckého trochu naivně slibovali, že zeť anglického krále bude mít ve věcech náboženských plnou tchánovu podporu. Nicméně mezi těmi dvěma žádná velká idylka nepanovala. Jakub I. se na Fridricha díval poněkud spatra, neboť svoji dceru dal za manželku tehdy „pouhému“ falckému kurfiřtovi. A pak zde fungovala ještě jedna skutečnost: Fridrich se stal vzdorokrálem proti oficiálně zvolenému byť sesazenému Ferdinandovi II. A tady zapracovala jakási monarchistická sounáležitost, neboť Jakub I. za oficiálního českého krále stále považoval Ferdinanda II. a Fridrich se tak v jeho očích stal vzbouřencem pro zavedeným rituálům. A tak mu dával patřičně najevo, že ho nijak výrazněji podporovat nehodlá. Fridrich snad věřil, že v Čechách najde k boji semknuté stavy a místo toho tady našel skupinu šlechticů, která byla nejen názorově nejednotná, ale k osobním obětem - zejména finančním - málo ochotná.

Postupně se zklamaly i stavové, kteří doufali, že nový král pro své protestantské vyznání i rodinné zázemí poskytne zemi finanční podporu, leč dočkali se jen vágních příslibů a neurčitého váhání. Přitom je pravdou, že sám Fridrich do jejich projektu vložil značnou část svých financí, údajně půl milionů zlatých! Nicméně to stále byla jen kapka v moři.

TIP: Fridrich Falcký v exilu: Pobělohorské osudy „Zimního krále“

Když „král seladon“ se svojí rodinou zmizel z Prahy, ztratil pochopitelně všechen majetek i tituly, a navíc jej papež uvrhl do klatby. Většinu majetku získal hlavní představitel Katolické ligy Maxmilián. Fridrich se mohl utěšovat jen tím, že česká emigrace ho nadále uznávala a označovala jako českého krále. Příliš vysokého věku se však nedožil - v roce 1632 podlehl v podstatě už jako štvanec v německém městě Mohuči tyfové nákaze. Není ovšem vyloučena ani varianta, že jej nechali zavraždit či otrávit. Svůj poslední odpočinek tak našel v Německu. Jeho noblesní manželka Alžběta ho přežila o dlouhých dvaatřicet let a na sklonku života se vrátila do rodné Anglie, odkud kdysi jako ambiciózní nevěsta s nadějemi odjížděla „dobýt svět“.