Sázka na dvoutakty: Před 90 lety vyrazil na silnice první motocykl Jawa

František Janeček se narodil 23. ledna 1878 v Klášteře nad Dědinou. Jeho otec Josef byl technicky nadaný sedlák, který působil v obci i jako starosta. Měl čtyři děti, prvorozená dcera záhy zemřela, tři synové se ale dožili dospělosti. Prostřední František vychodil obecnou školu v Klášteře a ve studiích pokračoval v Opočně. Snil o povolání lékaře, podle otcovy vůle ale studoval v letech 1892–1896 na strojnickém oddělení c. k. Vyšší státní průmyslové školy na Betlémském náměstí v Praze. Studium ukončil, ovšem k maturitní zkoušce nepřistoupil.

Následující rok strávil v Berlíně-Charlottenburgu, kde si na Vysoké škole technické zapsal přednášky z elektrotechniky. Následně, aby nabyl praktických zkušeností, nastoupil do Elektrické akciové společnosti, dříve Schuckert a spol. v Norimberku. Po návratu do Prahy získal místo u Elektrotechnické akciové společnosti, dříve Kolben a spol., ve Vysočanech jako konstruktér. 

Nizozemská mise

V „Kolbence“ se František Janeček plně osvědčil, mimo jiné svým podílem na konstrukci generátorů pro elektrárnu v pražských Holešovicích. Roku 1901 ho proto firma vyslala do nizozemského Maarssenu, kde budovala továrnu na dynamoelektrické stroje, a pověřila ho stavebním dozorem. Janeček využil několikaletého pobytu v Nizozemí ke studiu a šest semestrů byl posluchačem Vysoké školy polytechnické v Delftu. Krátce po příjezdu do Maarssenu se také seznámil s dcerou místního starosty Johannou Carolinou Strick van Linschoten, kterou si hned 5. července 1901 vzal za ženu. Téhož roku navíc přihlásil i svůj první patent na podzemní převod elektrického proudu, za který dostal ve Velké Británii 2 000 liber.

Roku 1904 se vrátil do Čech a jako šéf dílen pokračoval v práci u Kolbena. Ve vysočanské vile Flajšnerka se mu pak v únoru 1904 narodil první syn. Nemalé příjmy z prodeje patentů, ale i věno jeho ženy Janečkovi brzy umožnily postavit se na vlastní nohy. Přestěhoval se do Karlína a pracoval jako strojní inženýr a tlumočník z nizozemštiny. Zakoupil také velkostatek Hradsko u Kokořína, který sloužil rodině jako letní sídlo. Zde se věnoval svým zálibám, především vynalézání. Po zbytek roku žil v Praze, jen z dělnického Karlína se brzy přestěhoval do reprezentativnějšího secesního domu hned vedle Národního divadla.

Strojní laboratoř

Roku 1906 Janeček prodal do Německa svůj další patent, tentokrát na vylepšenou obloukovou lampu, za který získal 70 tisíc říšských marek. Tím si zajistil prostředky na zahraniční cestu, během níž v následujících dvou letech sbíral zkušenosti z tovární výroby v Anglii, Německu, Nizozemí a Belgii.

Po návratu si roku 1908 založil na dnešním Masarykově nábřeží naproti Mánesu soukromou strojní laboratoř. Její další rozvoj ale zbrzdila první světová válka, kdy Janeček musel narukovat. Po nedlouhém pobytu v Brixenu a na italské frontě se už koncem roku 1915 vrátil do Prahy, kde byl nedostatek kvalifikovaných dělníků zejména ve zbrojním průmyslu. Dostal se tak do konstrukčního oddělení firmy Breitfeld, Daněk a spol., kde náležitě uplatnil a rozvinul svůj vynálezecký talent.

Pro rakousko-uherskou armádu zkonstruoval náhradu za klasikou pneumatiku a vypracoval i návrhy na odstředivý vrhač min, odstředivý dělostřelecký zapalovač a nárazový ruční granát. Ani jeden z těchto vynálezů se sice do konce války nedostal do výroby, Janečkova práce byla přesto vysoce ceněna a od roku 1917 směl používat titul inženýr.

Zbrojovka F. Janeček

Teprve po vzniku republiky objednala československá armáda u firmy Breitfeld, Daněk a spol. první téměř půlmilionovou sérii Janečkových granátů. Z jejich výroby a prodeje přitom plynuly Janečkovi značné zisky. Obnovil proto strojní laboratoř a roku 1920 založil s bývalým dílovedoucím z „Daňkovky“ Františkem Kohoutkem společnost Kohoutek a spol. v Mnichově Hradišti. Hlavní výrobní náplní měly být nástroje a nářadí, jenže poválečná hospodářská krize vložený kapitál zcela znehodnotila. Janeček proto vyplatil Kohoutkovi podíl ve firmě, ponechal si její název a pokračoval ve výrobě svých ručních granátů.

Vedle podnikání se změnil i jeho rodinný život. Roku 1921 se v důsledku manželské krize rozvedl a vzápětí se znovu oženil s o 16 let mladší Miladou Fabiánovou, se kterou se znal od roku 1917. Později pak s ní měl ještě další dvě děti.

František Janeček plánoval přenesení firmy v Mnichově Hradišti do vlastních budov. Brzy se mu naskytla možnost koupit bývalou zájezdní hospodu Na Zelené lišce v Praze na Pankráci. Neváhal, protože v okolí byla řada volných pozemků, a 6. března 1922 podepsal kupní smlouvu. V dubnu změnil jméno firmy na Výroba vojenské výzbroje, přesných strojů, nástrojů a přístrojů Ing. F. Janeček a současně začalo stěhování. Finance na tento přesun získal mimo jiné díky vítězství v armádní soutěži na adaptaci kulometů. 

Stěhování do Týnce

Janečkovi se nebývale dařilo. Roku 1925 proto zakoupil pozemek v Týnci nad Sázavou, kde si nechal postavit honosnou funkcionalistickou vilu od architekta Otto Kohna. To ale nebylo vše, záhy začal finančně podporovat i modernizaci města. Přispěl na zřízení telefonní centrály, přístavby školy, výstavbu silnice a 50 tisíc korun věnoval i na nový regulační plán.

V Janečkově podnikatelské strategii nabýval Týnec stále většího významu. Postupně se totiž ukazovalo, že budoucnost jeho podnikání v Praze není bezproblémová. Roku 1923 obdržel od magistrátu desetileté provizorium, což ovšem znamenalo, že by roku 1933 musel v případě neprodloužení celou továrnu zbourat. Budovy jeho zbrojovky měly proto většinou jen dřevěnou nebo kovovou konstrukci a pořízené strojní vybavení nebylo nové, ale už použité.

Na rozhodnutí přesunout těžiště výroby do Týnce nad Sázavou měla zásadní vliv tragédie z 5. března 1926. Toho dne totiž došlo v Praze při převozu Janečkových granátů k výbuchu. Na místě zahynuli dva vojáci, kteří náklad převáželi, a jeden kolemjdoucí. Celá událost byla propírána v médiích a zbrojovce na popularitě nepřidala. Janeček proto takřka okamžitě požádal Státní pozemkový úřad o pozemek v Týnci. Vyjednávání se táhlo a kupní smlouva byla podepsána až roku 1929. Janeček byl přesto spokojen a už v květnu následujícího roku začala na pozemku vyrůstat nová slévárna, dokončená v červenci 1931.  

Motocykly Jawa

Podle původních Janečkových představ měly mít nové provozy v Týnci také jiný než zbrojní výrobní program. Roku 1927 mu totiž vojenská správa sdělila, že s odběrem kulometů končí. Nejistota zbrojních zakázek vedla Janečka nejprve k úvahám o zavedení výroby šicích strojů. Tyto plány ale nakonec vzaly zasvé a Janeček se roku 1929 pod vlivem prvorozeného syna Františka Karla rozhodl vyrábět motocykly.

František Karel Janeček totiž předtím nějakou dobu pracoval u strojírenské firmy Wanderer v Chemnitzu, která končila s výrobou motocyklů, a byla proto ochotna prodat licenci. Obchod byl brzy uzavřen, čímž vznikl základ dnes už legendární značky JAWA (JAneček + WAnderer).

TIP: Legenda jménem ČKD: Továrna, která vyrobila vše, od špendlíku po lokomotivu

Začátky ovšem nebyly lehké. Licenční motocykl Jawa 500 OHV, lidově zvaný Rumpál, byl totiž velmi silný, ale také drahý. Cenově se vyrovnal menším automobilům – s přívěsným vozíkem stál až 17 tisíc korun. Praskající přední trubková vidlice a další nedostatky ho navíc limitovaly. Už roku 1930 proto vznikla druhá výrobní série, která měla odolnější vidlici i lepší světlomet, cena byla ale stále vysoká, zhruba 14 tisíc korun. 

Opravdový úspěch zaznamenal až třetí motocykl Jawa 175 Villers z roku 1932, na jehož motor koupila firma licenci ve Velké Británii. Jednalo se o velmi lehký a moderní stroj, který se dal navíc pořídit za pouhých 4 650 korun. Jen během prvního roku vyrobila firma 3 020 těchto motocyklů a brzy s nimi doslova zaplavila republiku.