Ruce krále, ruce uzdravitele: Středověcí panovníci údajně léčili pouhým dotykem

Celý princip údajného královského zázraku nevyznívá nijak složitě. Ve své podstatě byl založen na korunovačním aktu pomazání, při kterém do krále vstoupila určitá moc, pro běžné smrtelníky nepochopitelná a nedosažitelná. Tento přechodový rituál, který je dodnes praktikován při kněžském svěcení, si králové v zemích západní Evropy vcelku logicky vykládali jako své povýšení na úroveň duchovního.

Skutečným církevním představitelům byla taková interpretace samozřejmě zcela „proti srsti“ a od počátku proti ní tvrdě brojili. Zároveň také popírali existenci celého královského zázraku, protože obyčejný smrtelník, jakým podle jejich výkladu kterýkoliv světský panovník je, přece nemůže vlastní mocí konat zázraky. Pro středověkou církev znamenala jakákoliv instituce obdařená nadpřirozenou mocí ohrožení jejího duchovního monopolu, a tak se proti ní přirozeně vymezovala.

Časem však došlo ke kompromisu a pomazaný panovník byl z duchovního hlediska akceptován jako osoba s nižším jáhenským svěcením. Královský zázrak pak kněží laikům vykládali tak, že Bůh sám si volí osoby, skrze které koná zázraky – proč by těmito osobami tedy nemohli být právě králové?

Zaběhaná instituce

Dnes známé dějiny tohoto fenoménu sahají až k přelomu 10. a 11. století, kdy na francouzský trůn nastoupil Robert II. Francouzský (996–1031), první panovník, kterému jeho současníci přisuzovali moc uzdravovat nemocné. Jeho schopnost se nevztahovala pouze na jeden neduh, spektrum chorob, které Robert údajně dokázal léčit, bylo prý mnohem širší a zahrnovalo v podstatě všechny tehdy známé nemoci. Léčivou silou podle dobových zpráv disponoval jen on osobně, nebyla mu propůjčena z moci královského úřadu. Takto byla tato dovednost modifikována až za vlády jeho nástupců, kteří se také začali specializovat pouze na jeden neduh, a to takzvanou krtici – zánět mízních uzlin způsobený bacilem tuberkulózy.

V Anglii je s počátky královského zázraku prokazatelně spojena osoba Jindřicha II. Plantagneta (1154–1189). Ten se pravděpodobně nechal inspirovat francouzským rituálem, který ovšem on či jeho nástupci obohatili ještě o jednu zvláštnost – rozdávání léčivých prstenů. Tyto ozdoby vznikaly z mincí, které král nechával každoročně na Velký pátek poměrně složitou cestou posvětit. Měly ulevovat od křečí a svalových potíží.

Královský zázrak byl středověkým obyvatelstvem chápán jako věc sice nepochopitelná, ale naprosto běžná. Na francouzském i anglickém dvoře se postupně ustálil systém, který panovníkovi velel uzdravoval pouze jednou týdně. Vždy přijal všechny nemocné, kteří se do místa, kde právě pobýval, dostavili – postupně jednoho po druhém. Svědčí o tom velmi podrobné zápisy o počtech uzdravených, které královské kanceláře vedly pro jednotlivé roky. Tato evidence probíhala proto, že každý, kdo se ke králi přišel nechat uzdravit, dostal také almužnu v pevně stanovené hodnotě.

Zajímavý je také pohled na tuto problematiku okem tehdejších lékařů, zejména chirurgů. Nedochovaly se téměř žádné zmínky o tom, že by královský zázrak z medicínského hlediska považovali za podvrh. Jedinou výjimkou byl vlámský chirurg Jan z Ypres, který počátkem 14. století ve svém spisku La chirurgie de maître Jehan Yperman tvrdil, že nemocní uzdravení králem se někdy ve skutečnosti neuzdravili. Jeho skepse ale byla dána spíše jeho odporem k Francii, která se ve Flandrech snažila dlouhodobě uplatňovat vojensko-politický vliv. Jinak se tehdejší lékařské kapacity o tomto jevu až do 15. stol. v podstatě vůbec nezmiňovaly a přecházely jej mlčením. Změnil to teprve posun v postoji církve, která královský zázrak konečně vzala na milost a vyhradila mu místo ve své věrouce.

Světlo rozumu

První výraznou trhlinu dostal koncept uzdravování panovníkem v Anglii během Válek růží ve druhé polovině 15. století. Svého kandidáta na anglický trůn měl jak rod Yorků, tak jejich oponenti z rodu Lancasterů. Král však mohl být jen jeden, tím pádem i léčivou mocí měl disponovat pouze jeden z nich. Pretendenti koruny si tedy léčivou moc začali navzájem upírat, čímž se snažili získat na svou stranu prostý lid. Také almužny, rozdávané jako součást uzdravovacího rituálu, se stávaly většími a většími, aby nalákaly k tomu či onomu uzdraviteli více nemocných. Ti totiž svou přítomností dodávali válčícím stranám na důvěryhodnosti.

Rituál královského zázraku vzkvétal s menšími výjimkami po celý středověk a zasáhl i do novověku. Vaz mu zlomil až nástup osvícenství a jeho racionálních metod výzkumu. Když osvícenští badatelé pro léčivou moc panovníků nedokázali najít přijatelné, smyslově ověřitelné vysvětlení, odvrhli jej do říše pověr i s celou jeho historií. Ve Francii sice ještě během 19. stol. došlo osobou Karla X. (1824–1830) ke krátkému obnovení tradice, poté však tato pozoruhodná kapitola definitivně zmizela v propadlišti dějin.

TIP: Doktoři proti smrti: Středověká medicína připomínala spíše mučení

Proč středověká společnost věřila, že je svědkem královského zázraku? Důvodů mohlo být více. Například zmíněná krtice představovala specifickou nemoc, která na kratší či delší dobu sama od sebe ustupovala. Pokud se u nemocného zlepšení projevilo poté, co na něj vložil ruce král, nebyl důvod nevěřit, že tyto dvě věci spolu přímo souvisejí. Lid byl ve víře k uzdravující moc králů vychováván a chápal ho jako naprostou samozřejmost, takže byl schopen vidět zázrak i tam, kde byla uplatnitelná jiná vysvětlení. Ve své víře se dále utvrzoval, až vznikl začarovaný kruh, který přerušili teprve na zázraky nevěřící osvícenští vzdělanci.