Rodokmen pánů z Růže: Doklad prestiže a tradice rodu

Šlechtický rodokmen patřil od 16. století k důležitým dokumentům, které si každý rod ve vlastním zájmu vedl společně s privilegii a dalšími listinami

27.04.2019 - Pavel Juřík



Dosažení vyššího společenského statusu (například zařazení mezi rytíře či dokonce pány, možnost vstoupit do řádu maltézských rytířů, apod.) vyžadovaly věrohodné doložení rodinného původu.

Starobylí Rožmberkové

Názornou ukázkou významu rodokmenu pro společenské postavení a prestiž rodu je rodokmen Rožmberků. Patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechtickým rodům v českých zemích, ale jejich počátky jsou nejasné. Dokonce si ani nemůžeme být jistí, jak došlo k jeho rozvětvení na Rožmberky a pány Krumlova, z Hradce, z Landštejna a ze Sezimova Ústí. Zde se opíráme pouze o starší ústní legendu.

Svůj mimořádný původ a právo přednostního postavení na zemském sněmu musel prokázat Vilém z Rožmberka (1535–1592) hned když roku 1552 vstoupil do české politiky, a to ve sporu s knížaty z Plavna o přední postavení mezi českými pány. Ferdinand I. totiž roku 1549 umožnil nejvyššímu kancléři Jindřichovi z Plavna vložit do zemské ústavy zákon o přednosti jeho rodu a Rožmberkové tak přišli o své vedoucí postavení. 

Při dokazování původu nejvíce pomohly fiktivní doklady o příbuzenství Rožmberků se starobylým italským rodem Ursiniů. Ty nechal zhotovit již Oldřich II. z Rožmberka, kterého snad inspirovala návštěva kardinála Orsiniho na Krumlově. Pan Vilém s italskými „příbuznými“ znovu navázal kontakty a ve sporu s pány z Plavna argumentoval nejen starobylostí Rožmberků v Čechách, ale i příbuzenstvím s knížecím rodem Ursini, jehož historie sahala až do antického Říma. Oživení ursiniovské legendy ho stálo mnoho peněz (finančně se odvděčil i Ursiniům) a Vilém začal používat titul regiender Herr und Verwalter des Hauses Rosenberg, čímž dával najevo, že jeho postavení je rovné říšským knížatům. Fiktivním rodokmenem dokonce naznačil, že jeho rod je starší než Habsburský.

V hradním příkopě krumlovského hradu dal chovat medvědy, kteří se nově objevili i jako štítonoši rožmberského znaku (ursus = lat. medvěd). Červená růže ve stříbrném poli byla doplněna o tři šikmá červená břevna na stříbrném poli a zlaté břevno s černým hadem, které symbolizovaly spojení s italským rodem. Domnělé příbuzenství pak ve sporu skutečně pomohlo. Nejprve Vilém dosáhl alespoň rovnocenného postavení, a když zanedlouho páni z Plavna vymřeli, Rožmberkové opět zaujali přední postavení. 

Rodokmen

Není překvapující, že se poslední Rožmberkové zajímali o doklady o historii svého rodu, které by doložily jeho starobylost a význam. Když bratři Vilém a Petr Vok zůstali bezdětní, stal se rodokmen zajištěním trvalé památky.

Podrobněji známe rod Rožmberků až od konce 14. století, a to nejen z písemných dokumentů, ale také díky rodokmenu Václava Březana (asi 1568 – asi 1618). Tento rožmberský archivář a knihovník se narodil v rodině mlynáře v obci Březno u Postoloprt. Po studiích v Čechách a v Německu vstoupil v roce 1593 do služeb Petra Voka z Rožmberka. O tři roky později byl pověřen správou rozsáhlého rožmberského archívu a zde pak zpracoval rodokmen Rožmberků. V roce 1602 začal v Třeboni sepisovat dějiny rodu Rožmberků. Z pěti dílů se bohužel zachovaly jen poslední dva, známé jako Životy posledních Rožmberků

TIP: Neplodný Vilém z Rožmberka: Následníka mu nedala ani jedna ze čtyř manželek!

Na rožmberský rodokmen navázali jejich dědicové Švamberkové. Velkou pozornost mu věnoval také hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku, který se sňatkem s Otýlií z Hradce roku 1602 stal dědicem pánů z Hradce (vymřeli po meči roku 1604). Roku 1616 byl spojen erb Slavatů a pánů z Hradce a roku 1629 mu císař Ferdinand II. přiznal všechna privilegia pánů z Rožmberka a z Hradce a dal mu právo nazývat se vladařem domu hradeckého. Tím se Slavatové stali dědici postavení i odkazu rodů pánů z Hradce a Rožmberků.  

  • Zdroj textu

    Živá historie

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci