Řidiči s královskou krví: Kteří panovníci si oblíbili první automobily?

Následník trůnu nejmocnější a nejbohatší říše na konci 19. století, princ Eduard, byl zdatný golfista, jezdec i lovec, současně také elegantní proutník a lev salonů. V roce 1898 se jako první příslušník královské rodiny projel automobilem, a to Daimlerem skotského aristokrata barona Montagu. Ten se pyšnil tím, že jako první poslanec jezdil ze svého sídla do parlamentu motorovým vozidlem. 

Později si horní část chladiče svého Rolls-Royce nechal ozdobit slavným maskotem v podobě okřídlené stříbrné dámy ve splývavém rouchu, přikládající si ukazováček ke rtům. Modelem stála jeho sekretářka a zároveň tajná milenka. Baronův syn založil na jeho počest na rodinném sídle v Beaulieu Národní automobilové muzeum, které v současnosti vlastní sbírku 250 veteránů, včetně filmových vozů agenta 007 Jamese Bonda.

Propagátor „kočárů bez koní“

Princ Eduard se pro nový vynález natolik nadchnul, že se stal horlivým propagátorem „kočárů bez koní“. První vůz značky Daimler o výkonu šesti koní si koupil v létě 1900. Tradovala se historka, že se jednou za volantem řítil tak rychle, že mu ulétl cylindr. Ve skutečnosti ale neexistuje důkaz, že by se naučil řídit, a ani jeho Daimler nemohl dosáhnout rychlosti, při níž by mu vítr strhl pokrývku z hlavy. 

Vůz sice nesl jméno německého konstruktéra Gottlieba Daimlera, jenž stál spolu s Karlem Benzem u zrodu společnosti Mercedes-Benz, nicméně se jednalo o výrobek firmy britského podnikatele Fredericka Richarda Simmse, který od Němců zakoupil licenci. První sériově vyráběné britské automobily vyjížděly z továrny v Coventry.

Když v roce 1901 zemřela navýsost konzervativní královna Viktorie, jež se odvážila jezdit vlakem, ale do automobilu nikdy neusedla, převzal vládu její devětapadesátiletý syn Eduard VII. Král vstoupil do historie jako první evropský panovník, který jezdil v autě. Veřejnost ho v něm mohla spatřit 19. října 1904, kdy se vozem Daimler o výkonu 22 koní v tmavě bordó barvě s jemnými červenými linkami vydal na oficiální akci – návštěvu kasáren ve Woolwichi. 

Eduard udělil firmě Daimler privilegium královského dodavatele, takže její auta vozila britské monarchy při oficiálních příležitostech až do roku 1950, poté je vystřídaly vozy Rolls-Royce. Během své desetileté vlády nechal Eduard VII. zřídit královské garáže. Celkem vlastnil deset vozů Daimler, přičemž vozový park každých několik let modernizoval v souladu s technologickým pokrokem. Ve stejném období si pro soukromé účely pořídil i další vozy – tři Mercedesy a pro manželku Renault.

Občasný řidič

Eduardův syn a následník Jiří si první vůz pořídil v osmatřiceti letech, o něco později ho následovala i jeho manželka Marie, která si auto nechala nalakovat odstínem zelené barvy podle listí jedle v parku rezidence York Cottage. Jako Jiří V. se po nástupu na trůn v roce 1910 pyšně nechal vozit nádhernou limuzínou Daimler se čtyřválcovým motorem o výkonu 38 koní. V roce 1913 král odpověděl na otázku jednoho z novinářů, že řídit umí, ale že se věnuje šoférování pouze v soukromí. Jeho vozový park se vždy převážel do příslušné královské rezidence: do Windsoru a Sandringhamu po silnici, do Balmoralu železnicí.

Ještě před Velkou válkou si Jiří V. pořídil dvě šestimístné limuzíny s šestiválcovým motorem o výkonu 57 koní, za jeho vlády se také ustálily dvorské konvence
týkající se těchto vozů. Například používání bordó barvy, malování panovnického erbu na dvou nebo více dveřních panelech a zvětšení prostoru nad hlavou, aby se usnadnil přístup osobám, které nosily polní maršálskou čepici s chocholem. Královský pár obsazoval při oficiálních příležitostech obvykle prostřední pár kbelíkových sedadel, aby byli lépe viděni svými poddanými, zatímco jejich dvořané a dvorní dámy seděli vzadu.

Odříkaného chleba …

Automobilový průmysl zásadně ovlivnili němečtí konstruktéři, kteří jako první použili spalovací motor a postavili první modely poháněné benzinovým motorem. U berlínského dvora synovce Eduarda VII., německého císaře Viléma II. automobilismus nadšeně propagovala meklenburská velkovévodkyně Anastázie, rozená ruská velkokněžna. Zpočátku moc velký úspěch neměla, neboť se císař rozčiloval, že mu ďábelské stroje plaší koně. Požadoval, aby se nad nimi zavedl přísný policejní dozor, když prohlásil: „Nejraději bych každého šoféra střelil broky do…“ Údajně též pronesl: „Věřím v koně. Automobil je dočasný jev.“ Ještě v roce 1902 se chvástal, že do „takového smradlavého vozu“ nikdy nenastoupí, aby si o rok později koupil svůj první automobil – Benz Doppelphaeton.

Poslední německý imperátor byl povrchní, zbrklý, neklidný a netrpělivý, na druhou stranu měl smysl pro moderní dobu, techniku, průmysl a vědu. Přesto zároveň zůstával bez smyslu pro věcnost, neznal míru a hranice. Jeho upřímnost a realismus občas zastínil sebeklam, zaslepenost a iluze, pozorná ohleduplnost se střídala s hrubou netaktností, stejně jako suverénní velkorysost s úzkoprsou malicherností. Možná i proto se po počátečním váhání a ostrých odsudcích stal fanatickým fanouškem aut, která vzal pod „císařskou ochranu“. Jeho první vůz stál více než 20 000 říšských marek, což odpovídalo asi stu měsíčních platů kvalifikovaného dělníka.

Mecenáši automobilismu

Neunavitelný a impulzivní Vilém II. se svůj osobní automobil naučil i řídit a jako neohrožený jezdec se s absolutní samozřejmostí tryskem proháněl po ulicích a silnicích. Proslul taktéž jako zdatný jachtař, plavec, tenista a střelec. Jeho loveckou mánii například dokumentuje skutečnost, že během jednoho dne vypálil tisíc výstřelů a zastřelil 750 bažantů. 

V roce 1904 ve středoněmeckém Taunusu přihlížel automobilovému závodu o Pohár Gordona Bennetta, vlastníka deníku New York Herald. Fascinovaný panovník z tribuny sledoval start a cíl soutěže a velmi ho ohromila skvělá organizace ze strany Německého automobilového klubu. Proto ihned přijal nabídku čestného členství a později nad ním dokonce převzal osobní záštitu. Od té doby měl klub jedinečnou výsadu nazývat se Císařským automobilovým klubem. Nejvyšší podporovatel inicioval rovněž založení penzijního fondu pro šoféry s názvem Nadace císaře Viléma, který pomohl mnoha řidičům vyrovnat se po nehodě s tíživou sociální situací.

Druhým klíčovým mecenášem německého automobilismu byl jediný bratr císaře Viléma II., velkoadmirál a princ Jindřich. Jeden z dvořanů o něm uvedl, že „je vždy svěží a spokojený, (…) císaři se na něm nejvíce líbí jeho optimismus“. Coby zanícený závodník si dokonce auta sám opravoval. Kromě toho se zasloužil o propagaci automobilismu v tisku nikoliv jako zábavy a sportu, nýbrž jako nového perspektivního dopravního prostředku. 

Princ se také zařadil mezi vynálezce. Jelikož mu nevyhovovalo ruční čištění čelního skla, jež vyžadovalo zastavení a vystoupení z auta, vymyslel a nechal si patentovat mechanické stírací zařízení v podobě výkyvného ramene, které se ovládalo zevnitř auta pomocí páky. Přesto mu v tomto ohledu nenáleží světové prvenství, neboť něco podobného se již několik let před jeho patentem používalo ve Spojených státech.

Mercedesem do exilu

Když Německo prohrálo v roce 1918 válku a zavedlo republikánské zřízení, musel Vilém II. opustit zemi. Do nizozemského exilu dorazil v Mercedesu, který řídil jeho osobní řidič, bývalý slavný závodník Wilhelm Werner. O tom, že byl někdejší monarcha i nadále oklopen bohatstvím a luxusem, svědčí mimo jiné poslední auto, které si pořídil v roce 1932. Z Německa mu dodali nový, speciálně upravený Mercedes-Benz 770 Cabriolet F neboli „velký Mercedes“, na jehož konstrukci se podílel i rodák z Čech, Ferdinand Porsche. 

Tento šestimístný osmiválec vážil okolo tří tun a elegantní chromovaná maska chladiče se vypínala metr do výšky. Nelze se proto divit, že spotřeba činila třicet litrů benzinu na sto kilometrů. Stejný typ používali i japonský císař Hirohito, papež Pius XI. nebo diktátor Adolf Hitler, který jeden kus daroval také našemu protektorátnímu prezidentu Emilu Háchovi.

Speciální úpravy vozu pro Viléma II. zahrnovaly hohenzollernský erb, který byl na chladiči namontován místo charakteristické hvězdy, a dále lak v námořnické šedi, symbolizující majitelovo nadšení pro válečné loďstvo. V luxusním interiéru byly navíc instalovány přihrádky na mapy, maršálskou hůl a dalekohled, dále signalizační systém, který osobně navrhl excísař a jenž šoférovi stěnou oddělenému od pasažéra ukazoval povely: „Vlevo, vpravo, rychle, pomalu, odbočit, domů, zastavit.“ Vilém II. si v závěti vymínil, aby byly jeho ostatky do hrobky převezeny právě tímto vozem. A skutečně – smuteční obřad v létě 1941 proběhl přesně podle jeho přání.

První gosudarova jízda

Prvním a posledním ruským panovníkem, který ocenil a užíval automobil, byl synovec Eduarda VII. a švagr pruského prince Jindřicha, car Mikuláš II. Baron Fredericks, který měl mimo jiné na starost carské stáje, zakoupil parní tříkolku francouzské firmy Serpollet a v roce 1902 se rozhodl demonstrovat její výhody svému vládci. Došlo však k trapné situaci, protože stroj nečekaně zastavil uprostřed silnice a zablokoval průjezd carské kolony. Její příslušníci museli seskočit z koní a tříkolku odtlačit ke krajnici. To barona ale ani v nejmenším neodradilo a pár dní po opravě Serpolletu nabídl panovníkovi, že ho sveze. Car souhlasil, ale ani tato jízda se nepovedla. Zklamaný panovník si poté do deníku zapsal: „Sotva jsme vyjeli, porouchalo se nám auto. Museli jsme poslat pro koně, aby ho odvezli do garáže.“

Mikuláš II. se tedy dlouhou projížďkou poprvé pokochal až v roce 1904, a to v osobním voze Delaunay-Belleville svého pobočníka, knížete Orlova. Dnes tuto značku znají jen skuteční nadšenci, ale na počátku 20. století patřila k nejluxusnějším na světě. Car, ohromený možnostmi nové technologie, se rozhodl vyměnit koně a kočár za automobil a téměř každý den se nechal svým pobočníkem vozit po okolí Alexandrovského paláce v Carském Selu. Na podzim roku 1905 se rozhodl pro nákup vlastního vozidla a sdělil příslušnému ministrovi: „Orlovovy laskavosti už nelze zneužívat. Nařiďte mu, aby koupil dvě nebo tři auta, a nechte to na Orlovovi, ten ví, co dělá, lépe než kterýkoli profesionál.“

Carské garáže

Jako první vůz byl vládci vší Rusi dodán francouzský šestimístný Delaunay-Belleville se skládací střechou, který dokázal zrychlit až na 120 kilometrů za hodinu. Car byl se svou limuzínou velmi spokojen, ale protože měl automobil s devíti pedály příliš náročné ovládání, necítil potřebu zvládnout složitosti řízení a raději se nechal vozit jako spolujezdec, přičemž si oblíbil levé zadní sedadlo. 

Jeho osobní šofér Adolphe Kégresse pocházel z Francie. Po návratu do vlasti se spojil se zakladatelem automobilky Citroën a podílel se jako vynikající konstruktér mimo jiné na vývoji terénních vozidel. V carských službách pobíral 4 200 rublů ročně plus odměny na Velikonoce a Vánoce ve výši jednoho měsíčního platu (roční plat vrátného činil 220 a univerzitního profesora 2 000 rublů).

Flotilu carské rodiny tvořily francouzské vozy značek Delaunay-Belleville, Renault a Peugeot a německé Mercedesy. Nejdražší z automobilů pocházel z dílny prvního jmenovaného výrobce, přišel totiž na 30 000 rublů. Jednalo se o jeden z nejvýkonnějších a nejpohodlnějších vozů své doby, čemuž odpovídaly jeho i na dnešní dobu mamutí rozměry. Automobil byl 5,5 metru dlouhý a přes dva metry vysoký, takže se Mikuláš II. s výškou 168 centimetrů při nastupování nemusel vůbec shýbat. Kapotu zdobily zlacené prvky, na dveřích se skvěly carské erby, sedadla a interiér byly z lakované kůže. K exkluzivní výbavě patřilo taktéž podlahové vytápění, okenní žaluzie, elektrické vnitřní osvětlení a sklápěcí žebříkové schůdky. Vůz byl náročný na řízení a vyžadoval velké množství paliva a maziv. Stejný typ si pořídili například carův strýc, řecký král Jiří I., či španělský král Alfons XIII. 

Nové přírůstky

Mikuláš II. cestoval nejraději v otevřené limuzíně. Věřil, že jako „tatíček gosudar“ musí být lidem na očích, a ignoroval varování ochranky. I tak se nicméně o jeho bezpečí velmi dbalo. Pro představu uveďme, že například při carově cestě na loveckou výpravu do běloruských lesů střežilo silnici dlouhou 63 kilometrů 730 četníků, policistů, jízdních a pěších gardistů, jezdců a kozáků. 

V roce 1911 si car koupil též dva britské vozy Rolls-Royce Silver Ghost. Název „stříbrný duch“ stroj dostal kvůli typickému laku i velmi tichému chodu motoru. Tento model patřil před první světovou válkou k technicky nejvyspělejším vozům a získal si pověst nejlepšího automobilu na světě. V roce 1913 byl na pařížském autosalonu pro matku Mikuláše II. zakoupen francouzský luxusní vůz značky Brasier, jehož emblémem byl stylizovaný čtyřlístek. O rok později dostal desetiletý následník trůnu úžasný dárek, miniaturní dvoumístný vůz Bébé Peugeot o hmotnosti 350 kilogramů a délce 2,5 metru, dosahující rychlosti až 60 kilometrů za hodinu. 

Alexej uměl docela dobře řídit, ale vzhledem k vážné nemoci směl sám jezdit pouze cestičkami zámeckého parku a jen na jedničku, jelikož sebemenší zranění při nehodě pro něj jako hemofilika mohlo být smrtelné.

Plně motorizovaný dvůr

Carův doprovod, tvořený dvořany a personálem, měl v roce 1917 k dispozici devatenáct automobilů. Kromě čtyř Mercedesů se jednalo o francouzské vozy Delaunay-Belleville, Panhard-Levassor a Serex. Jeden vůz, anglická verze Daimleru, sloužil pro potřeby vedení garáže a byl považován za servisní vozidlo. Nechyběly ani vozy z ruských automobilek: jeden od firmy Jakovlev & Frese, dva od společnosti Russo-Balt. Carova ochranka disponovala vozy Mercedes, francouzským Darracqem a americkým Fordem. Pro potřeby carovy domácnosti byly nakoupeny nákladní automobily, autobusy, polní kuchyně na osobním automobilu, traktor a silniční vlak, což byla novinka sestávající z jízdní soupravy tvořené tahačem a několika návěsy a přívěsy.

Automobily se staly už před první světovou válkou součástí každodenního života carské rodiny. Rychle si na ně zvykla, i když docházelo k nehodám, neboť na cestách stále dominovaly povozy tažené koňmi a kravami, které ne vždy stačily vyhnout. Panovník ale jejich majitelům veškeré škody vždy osobně nahradil.

Padesát aut mohla vášnivému motoristovi na ruském trůně skutečně závidět většina tehdejších hlav států i multimilionářů. Ke konci první světové války ovšem idylický život Mikuláše II. skončil. Monarchie byla zrušena, car byl i s rodinou popraven a v jeho miláčcích se pak vozili bolševičtí vůdci Lenin a Trockij. Carevičův vůz byl předán do Domu pionýrů, kde byl během bombardování za druhé světové války zničen.