Na Réunion, ležící v Indickém oceánu asi 180 kilometrů od sousedního Mauricia, přiláká většinu návštěvníků fantastická příroda. Rozhodně by však byla škoda nevydat se za zážitky také do hlavního města Saint-Denis: Vzniklo v roce 1669 a jméno mu zvolil jeho zakladatel a první starosta Étienne Regnault podle lodi svého přítele, jenž u ostrova přistál o rok dřív. Několik desetiletí pak trvalo, než se obec postavila na nohy, přičemž za ostrovní metropoli ji guvernér Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais prohlásil teprve roku 1738. Během napoleonských válek se na Réunionu sice usídlili Britové, ale Francouzi ho posléze získali zpět a už se jej nevzdali. Dnes proto nevelký kousek souše uprostřed azurových vod příjemně překvapí unikátní atmosférou, v níž se mísí francouzský šarm s tropickým prostředím Indického oceánu.
V Saint-Denis stále stojí na břehu několik rezavějících děl z 19. století, namířených na oceán: Město totiž muselo být pořád ve střehu a bránit se před dobyvačnými Brity. Ani trvalé napětí však lidem nevzalo radost ze života – na nábřeží či v přilehlém parku je to vidět po západu slunce, kdy domácí vyrážejí do ulic, posedávají pod korunami stromů nebo si ve stáncích s občerstvením kupují palačinky crêpes, do nichž se na rozdíl od těch českých ještě přidává máslo.
Klid velkoměsta
V tomtéž parku natrefíte také na sochu zmíněného guvernéra de La Bourdonnaise, která zaujme mimo jiné růžovým nátěrem. Přímo za ní stojí nádherný koloniální palác, kde dnes sídlí část ostrovní vlády. Neobklopuje ho přitom žádný chaos ani troubení aut, okolní ulice nejsou přeplněné a nic zkrátka nenasvědčuje, že v hlavním městě Réunionu žije téměř 150 tisíc lidí. Navíc se jedná o tavicí kotlík kultur, kde můžete v historickém centru natrefit na křesťanskou katedrálu z první poloviny 18. století, zatímco o pár ulic dál dominuje panoramatu minaret mešity a nedaleko autobusového nádraží se zas indická komunita schází v hinduistickém chrámu. Ve městě ovšem nechybí ani čínská pagoda.
Za nejkrásnější budovou metropole nemusíte příliš daleko – stačí se vydat hlavní ulicí Avenue de la Victoire a za pár minut stanete před radnicí Hôtel de Ville de Saint-Denis. Pochází z poloviny 19. století, dominuje jí hodinová věž a stavitelé ji vyvedli v jemných žlutých odstínech, které poté vybělily roky v přímořském podnebí. Okolí radnice pak sleduje socha anděla na vysokém kamenném sloupu, jež upomíná na oběti první světové války.
Voda jen pro otrlé
Přilehlá ulice Rue de Paris vás zhruba po kilometru přivede k zahradě Jardin de l’État. V oblasti poseté vilami z konce 19. a začátku 20. století jako by se ukrývala duše celé metropole: Ačkoliv je každá stavba jedinečná, dohromady vytvářejí nádhernou kulturní mozaiku. Některé domy skrývají muzeum, jiné zas hostí galerie. Nechybějí ale ani malé podniky s občerstvením či kavárny, kde se můžete usadit na zahrádku a kochat se výhledem. Část vil nicméně zůstala ponechána osudu, takže chátrají a časem se zřejmě budou muset strhnout kvůli bezpečnosti.
Přestože místní žijí zdánlivě poklidně, turisté se před cestou musejí seznámit s několika výstrahami: Riziko představují jednak aktivní sopky (viz Zrozena z lávy) a jednak žraloci. Ostrov totiž leží na migrační trase zmíněných predátorů plujících od jihu Afriky k Austrálii, takže koupání na Réunionu není ideální. Samozřejmě na ostrově najdete několik pláží, jejichž vody ohraničují sítě a není problém si tam zaplavat. Rozhodně však nejde o podobnou plážovou destinaci jako třeba Seychely či Mauricius, které přímo lákají na jemný písek a tyrkysové vlny.
Sami v panenské přírodě
Třetí problém představují komáři, kteří na ostrově v minulosti šířili horečku dengue či nemoc s těžko vyslovitelným názvem chikungunya, jež se projevuje vysokými horečkami, otékáním kloubů a v roce 2006 v místě způsobila epidemii. Nabízí se proto otázka, proč na Réunion vůbec vyrazit – a odpověď je snadná: Nepanuje tam turistický přetlak, takže si ho užijete bez mačkanic. Tamní příroda je navíc tak nádherná, že vám veškeré potenciální potíže snadno vynahradí.
Každopádně nejkritičtější bod každého vašeho výletu bude tvořit neuvěřitelně vrtkavé počasí: Vysoké hory totiž zachytávají oblačnost, a proto se podmínky běžně mění doslova z minuty na minutu. Připraveni na vše pak můžete projet městečkem Bourg-Murat, za nímž vás krajina překvapí alpským nádechem. Na pronikavě zelených loukách se pasou krávy, domy mají šikmé střechy a v dálce se zvedají impozantní vrcholy. Dominantní Piton des Neiges neboli „sněžný vrch“ ční do nadmořské výšky 3 069 metrů, a jedná se tak o rekordmana Réunionu i celého Indického oceánu.
Krása střídá krásu
Z „alpské oblasti“ stačí ujet několik kilometrů a ocitnete se na vyhlídce Nez de Boeuf. Za zády necháte vysoké hory a před vámi se země propadne do obrovské rokle, hluboké několik stovek metrů. Její dno vyplňuje neproniknutelná zeleň, takže se neubráníte pocitu, že pokud na naší planetě ještě existuje nějaký „ztracený svět“, pak se na něj právě díváte.
TIP: Přístav krále Ludvíka: Kousek ráje v objetí Indického oceánu
Pár minut jízdy autem vás přitom dělí od kráteru Commerson, který si můžete podrobněji prohlédnout z malé vyhlídky. Ještě působivější místo pak představuje planina La Plaine des Sables, pokrytá černým sopečným prachem. Nachází se ve výšce 2 350 metrů nad mořem a uchvátí vás bezútěšnou černotou, jež vzdáleně připomíná ikonickou islandskou pláž Reynisfjara. Skrz popelavou slupku si však tu a tam razí cestu ke světlu zeleň. Za deště se může planinou valit voda a zabránit vám v další jízdě. V takovém případě se zkrátka otočte a vyrazte opačným směrem: Dřív či později zcela jistě narazíte na výhled, který vám opět vyrazí dech…
Zrozena z lávy
Mauricijský Piton de la Fournaise představuje nejaktivnější vulkán světa. Jedná se o štítovou sopku a do 2 632 metrů nad mořem se dnes tyčí v důsledku pomalého výlevu viskózní lávy. Od začátku pozorování v 17. století již zaznamenala přes 150 erupcí a zatím naposledy o sobě dala vědět v prosinci 2020. Pokud vás možné riziko neděsí, můžete vyrazit až vzhůru ke kráteru.
