Rekordmani antického Řecka: Borci, kteří by dnešní olympioniky rozdrtili!

Když řekneme, že Milón z Krotónu křoupal soupeře jako krutony, přehánět nebudeme. Jako juniorský zápasník zazářil na olympijských hrách v roce 540 př. n. l., aby od té doby vítězil prakticky bez ustání. Šampionem olympiá­dy se stal pětkrát za sebou a v mezičase zvítězil desetkrát na isthmických hrách, devětkrát na hrách nemejských a sedmkrát si přijel pro titul i do Delf na pýthijské hry. Do svých pětačtyřiceti let zažil přibližně 1 200 vítězství a jen jedinou prohru. Tím překonává i nejvýkonnějšího zápasníka naší doby, Ruského King Konga Aleksandra Karelina (887 vítězství, 2 prohry). 

Dvoumetrový Milón s obřím hrudníkem a rukama jako lopaty stál pevně jako skála. Když se zapřel, nikdo prý nedokázal pohnout ani s jeho malíčkem, natož pak s celým tělem. Z jeho sevřené pěsti se nedalo nic vydobýt. Často se ve starém Řecku zmiňovalo, že jeho otcem bude možná sám Zeus – pochopitelně ne před Milónem, aby si to náhodou nějak špatně nevyložil.

Drtivé sevření

Hrdinský zápasník z této božské reputace těžil a soupeře rád zastrašoval svou divokou zvířeckostí. Pojídal třebas syrové býčí maso. Za den spořádal devět kilogramů masa a stejně tolik chleba. Zapíjel to vínem – denně na to padla jedna desetilitrová amfora s vínem. 

Na kolbišti ho porazil pouze zápasník praktikující tzv. akrocheirismos, tedy boj z odstupu. Při něm se k medvědovitému ramenáči nepřiblížil na délku paže a tím se efektivně vyhnul jeho drtivému sevření. 

Neobratného Milóna po pár desítkách minut doslova utahal. Nutno dodat, že i tento borec pocházel z Krotónu, evidentně šlo o líheň fantastických sportovců. Podruhé a definitivně Milón selhal, když se pokoušel roztrhnout naštípnutý strom holýma rukama. Půlky kmene ho skříply jako do kleští a už nepustily. Vyčerpaný silák padl za oběť hladovým vlkům. 

Pěstní souboje

Zápas zastupovaly na řeckých hrách obvykle tři kategorie. Kromě klasického zápolení šlo ještě o box čili pěstní souboj a pankration. Ten připomínal dnešní bitky svalovců v oktagonech, protože se při něm používaly tvrdé údery i kopance. A smělo se útočit i na soupeře, kteří už leželi na zemi. Ani řecký box si ale netřeba idealizovat. Zápasníci byli nazí, jen místo rukavic měli na kloubech zesílené kožené řemínky. Nepočítala se kola, neexistovaly váhové kategorie, neběžel žádný čas. Bušili do sebe zkrátka tak dlouho, dokud jeden z nich nepadl.

Možná proto Diagoras z ostrova Rhodu nepatřil k nejbystřejším, ale na olympiádě v roce 464 př. n. l. naprosto zazářil. Vyhrál dvě zápasnické disciplíny, byť prakticky stejným způsobem. Údajně 2,2 metru vysoký muž s předlouhýma rukama a nízkým těžištěm, se totiž jevil jako neporazitelný. Jeho trik spočíval v tom, že svého soupeře nechal, ať se útoky na něj vyčerpá a pak ho skolil nečekanou ranou ze strany, hákem, anebo se na něj prostě svalil. 

Dvojité vítězství z této v pořadí 79. olympiády pro něj mělo přídech senzace. Osobně exceloval spíš v boxu, kde za ta léta sesbíral kolem 1 300 vítězství. Porazili ho jen zřídka. Přezdívalo se mu euthymaches čili férový zápasník – před ranami se totiž nikdy nekryl. Později založil Diagoras celou dynastii úspěšných sportovců a jeho synové a vnukové získávali čestné tituly vcelku pravidelně. Zemřel prý štěstím a radostí při oslavě jednoho z rodinných vítězství. 

Vraždící socha

Vavříny za trojité vítězství si jednou odnesl i Theagenes z Thasosu, jehož osobní doménou byl pankration. Jeho dvaadvacetiletou kariéru lemuje 1 400 zápasů a 1 200 vítězství – čímž jasně překonává 229 vítězství „současného“ nejproduktivnějšího borce Williama Pepa. Nejvíc jej ale v řeckém světě proslavila jeho mohutná socha v rodném městě. Oslavný kolos nejspíš některé spoluobčany popuzoval, protože jednoho dne se ho jakýsi nenechavec pokusil sesadit. Jenže masa kamene jej přitom zavalila, a to zcela fatálně. Za zločin vraždy pak odsoudili onu sochu a za trest ji svrhli do moře.

Univerzální běžec 

Buď máte rychlost, anebo sílu. Ale mít obojí? Nepravděpodobné! Alespoň tak to viděli trenéři a rozhodčí, když se vcelku schopný běžec z ostrova Rhodu, jakýsi Leonidas, přihlásil na olympiádu v roce 164 př. n. l. do všech tří běžeckých disciplín. Šlo o to, že pro stadion a diaulos (ekvivalent dnešního běhu na 200 a 400 metrů) byla důležitá rychlost. Ale hipolitodromos vyžadoval sílu a vytrvalost – při něm se běželo 400 metrů v bronzové zbroji a se štítem, tedy s neforemnou zátěží skoro pětadvaceti kilogramů. 

Jenže zmíněný běžec z Rhodu se bez větších obtíží vypořádal se všemi třemi výzvami a odnesl si vavříny vítězů. Na dalších olympijských hrách už byl oslavován jako favorit a skutečně – ve své běžecké trojdisciplíně vydobyl třikrát vítězství. Leonidas z Rhodu se tak stal legendou a mohl se pyšnit přídomkem Triastes čili trojitý. Vavřínů vítězů za jednotlivá vítězství pak sesbíral dalších tucet a k nejrychlejším běžcům starého světa se počítal ještě v šestatřiceti letech.

Rychlý jako vítr

Šest olympijských vítězství zase provází rychlostního běžce Chionýsa ze Sparty, šampiona stadií i diaula. Škoda jen, že nevíme, jak rychle vlastně běžel – s časomírou to totiž Řekové nepřeháněli. O jeho proklamované božské rychlosti ledacos napovídá, že konkurenční běžce „dával“ na dráze o čtvrtinu až třetinu délky. Což muselo být něco neuvěřitelného. 

Na dnešním sprintu na 100 metrů by asi neměl protivníka. A evidentně se mu dařilo i v jiných disciplínách. V roce 656 př. n. l. ve skoku dalekém dosáhl 7,05 metru, což by mu na současné umístění stačilo. Pozoruhodný výkon podal i v trojskoku – 15,85 metru. Bohužel nevíme, jak přesně měli Řekové nastaveny parametry, organizaci a metodiku. Skoky totiž mohly být jen součástí ostatních disciplín, takže poté, co doskočil, pokračoval sportovec dál v běhu. Takto mohl klidně vypadat i celý pentathlon, tedy pětiboj. Při něm kromě běžeckých disciplín a skoků dalekých hrál roli ještě vrh oštěpem a diskem. Historie nám nezanechala mnoho jmen, ale Xenofóna z Korintu bychom jistě zmínit měli. Na 79. olympijských hrách totiž získal ocenění jak za krátký a dlouhý běh, tak i pětiboj a zápas.

TIP: Herkulové a Amazonky: Proč už mezi námi nechodí supermani? 

Ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Informace z konkrétního průběhu olympijských a jiných starořeckých her jsou dost kusé. Nemalou záhadou například zůstává vrh oštěpem, při němž šampioni běžně dosahovali limitu 92 metrů. Náš rekordman Jan Železný by s nimi měl asi nemalou potíž. Oštěpy sice vrhali pravděpodobně lehčí, ale rozbíhali se jen krátce a kamenitá trať bosým nohou příliš nesvědčila. Při většině disciplín pak sportovci vystupovali zcela nazí a bosí, což bylo prý i důvodem, proč se – pod trestem smrti – nesměly mezi diváky vyskytovat ženy.