Rebelie, nebo jakobínské spiknutí? Mohly za vzpouru rekrutů revolucionářské kruhy?

Francouzská revoluce, která vypukla v létě roku 1789, převrátila na ruby celou francouzskou společnost a zvrátila dosud zavedený řád. Vyvolala živý ohlas hlavně mezi vzdělanými a reformně naladěnými vrstvami evropské společnosti, nespokojenými s domácími poměry. Mnozí sympatizanti s revolucí se začali sdružovat v společenských kroužcích, salonech, v zednářských lóžích a módních debatních klubech, kde přetřásali čerstvé novinky přicházející z Francie. Na řadě míst došlo i k pokusům napodobit francouzský vzor a přejít k akci. Později je veřejnost začala označovat jako „jakobíny“. 

Nešlo vždy o radikální stoupence revoluce v dané zemi, v tom smyslu bylo označení „jakobín“ nepřesné a mělo málo společného s nejradikálnějším proudem v revoluční Francii. Šlo spíše o lidi, kteří usilovali o to, nebo aspoň toužili po tom, aby se společenské poměry v jejich vlasti změnily podobně jako ve Francii. 

Jakobíni v Rakousku 

Rovněž v zemích habsburské monarchie se začalo hnutí jakobínů šířit. Jeho kořeny zde musíme hledat u stoupenců josefínských reforem 80. let 18. století. Tito josefinisté byli nástroji a pomocníky císaře Josefa II. (1780–1790) při provádění změn, jimiž chtěli modernizovat zastaralou společnost rakouské monarchie. Panovník našel při svých snahách oporu mezi osvícenskými vzdělanci, u nichž vzbudil naději na společenské změny. Tato josefínská inteligence, převážně měšťanského původu, odchovaná zednářskými lóžemi jako středisky výchovy a vzdělání, jež se nacházely ve všech větších městech monarchie, se stala hlavním spojencem panovníkových reformních snah. 

Po Josefově smrti pokračoval v jeho reformní politice umírněněji a taktičtěji, avšak s o nic menší důsledností, jeho bratr Leopold II. (1790–1792). Opírat se mohl stále o bývalé stoupence a spolupracovníky Josefovy. Zemřel však po dvou letech a jeho syn a nástupce František II. (1792–1835) nechtěl o reformách ani slyšet. Rozhodl se pro přímou konfrontaci s revolucí nejen na bojišti, ale i doma. Byl svým založením konzervativec a jeho odpor a přímo panický strach z revoluce se vystupňoval zejména po burcujících zprávách o nástupu jakobínského teroru a po popravě krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. 

V Rakousku nastaly roky tuhé reakce, za níž došlo k pronásledování všech forem pokrokového myšlení. Dosavadní josefinisté, až dosud hojně zastoupení ve státním aparátu, se zalekli nastalé změny kurzu. Ztráceli rychle pozice v rozhodujících státních úřadech, jejich řady řídly, a nakonec se rozštěpili. Část z nich se podrobila a přistoupila na spolupráci s novou vládou, případně se stáhla do ústraní. Menší část ustoupila do pozadí a nastoupila cestu skryté opozice. Snažila se semknout ve svých zednářských lóžích a klubech a vytvářela demokratickou opozici proti novému vládnímu režimu. Jejich politické diskuse probíhaly sice většinou mezi čtyřmi stěnami salónů a klubů, ale věděli o sobě a udržovali spojení. 

Od podzimu 1793 francouzská armáda postupovala a politické debaty mezi demokraty či „klubisty“ – jak se jim ve Vídni říkalo – byly stále bouřlivější a smělejší. Vznikala tak lokální centra opozičního hnutí – vídeňské, štýrské, uherské, české, moravské, haličské… Příklad Francouzské revoluce byl pro ně neustále přitažlivý. 

Muži do zbraně! 

Válka Rakouska s francouzskou revoluční armádou pokračovala a přinášela Habsburkům řadu porážek. Francouzi pod velením generála Bonaparta dobyli Milánsko a pak obsadili Benátsko. Začátkem roku 1797 vstoupili na území Habsburské monarchie a postoupili až do Štýrska. Přední francouzské jednotky stanuly necelých sto kilometrů od Vídně. Rakouský císař musel v dubnu 1797 sjednat v kvapu příměří s francouzským velením v městě Leoben na řece Muře. Říše nutně potřebovala nové odvedence pro svou armádu. Verbování vojáků už potřebám armády dávno nestačilo, a tak byla vídeňská vláda nucena sáhnout k takzvaným konskripcím. 

Jednotlivým vrchnostem jako nejnižším článkům správního systému tak byly předepisovány počty mužů, které mají dodat eráru z řad svých poddaných. V roce 1796 dosáhly požadavky na odvedence téměř dvojnásobku proti předchozím letům. To vyvolávalo nespokojenost vrchnostenských úřadů, protože nebylo kde brát, ale naráželo zejména na odpor samotných poddaných, jejichž rodiny byly vojenskými odvody postihovány. 

Na západní Moravě přerostla tato nespokojenost v lidovou vzpouru. Začala tím, že rekruti, aby unikli vojenské službě, utíkali do lesů a tam se před odvodními komisemi skrývali. Když byli pronásledováni, sáhli k ozbrojenému odporu. Tak se v lesích na pomezí Čech a Moravy postupně skrývaly desítky chasníků z panství Bystřice nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Polička, Jimramov a Rychmburk obývaných četnými evangelíky helvetského vyznání. 

Také rekruti byli většinou evangelíci a později se uváděl jako důvod vzpoury fakt, že vrchnostenské úřady odváděly v prvé řadě mladé muže helvetské víry. Povstání proto vešlo do dějin jako helvetská rebelie. Protože vídeňská vláda věřila, že se za ní skrývají zednářské pikle, bývá také označována jako „frajmaurská vzpoura“. 

Vzpurní a organizovaní 

První zprávy o rebelii pocházejí z konce jara roku 1796. Od ledna následujícího roku se pak místní úřady snažily narůstající vzpouru potlačit. V březnu 1797 nařídil chrudimský krajský hejtman prohledat pomocí myslivců, drábů a sedláků lesy v okolí Telecího a Pusté Rybné, kde se údajně skrývalo asi 50 rekrutů. Chytili pouze tři a ti vypověděli, že se uprchlíci skrývají v lesích kolem Nového Města a Jimramova. Při podobných raziích byly výsledky velmi hubené také proto, že se rekruti začali organizovat. Jejich výcviku se chopil bývalý voják Jan Makovský z Pusté Rybné, který dříve sloužil v pruské armádě a poznal s ní kus světa. Spolu se svým pobočníkem Ferdinandem Vítkem cvičil vzbouřence ve zbrani. Později vznikla fáma, že byl Makovský ve spojení s cizími emisary a hledal cesty k Francouzům, a to v době, kdy se jejich jednotky nebezpečně přiblížily k Vídni. 

Protože se vzpouru rekrutů nedařilo likvidovat místními silami, bylo 20. května 1797 nasazeno vojsko. Na 400 pěšáků a 60 jezdců pročesávalo lesy na české i moravské straně, na Poličsku, Jimramovsku a Rychmbursku. Tam se jim koncem května podařilo povstalce obklíčit a zajmout. Makovský a jeho pobočník Vítek unikli a skryli se v nedaleké stodole, kde se před dopadením zastřelili. Ti vzbouřenci, kteří se nevzdali dobrovolně a kladli odpor, byli předáni soudu a odsouzeni k několikaměsíčním trestům na Špilberku. Vzpurní odvedenci byli bez průtahů odvedeni k vojsku.

Na stopě konspirace 

Rekruti se těšili sympatiím a podpoře velké části poddaných na okolních panstvích. Ti je varovali před chystanými zátahy, zásobovali je potravinami a často jim poskytovali úkryt. To a další okolnosti vzpoury zjišťovala vyšetřovací komise v čele s policejním komisařem Grohmannem vyslaná v květnu 1797 do Jimramova. Grohman také prováděl výslechy provinilců i podezřelých. Dovídal se z nich překvapivé věci a brzy zjistil, že asi přišel na stopu rozsáhlému spiknutí. Mnozí zadržení vypovídali, že vzbouření rekruti byli spojeni nejen s evangelickými kazateli, ale také s několika vrchnostenskými a městskými úředníky z Nového Města na Moravě a okolí. 

Ti se prý se vzbouřenci a několika evangelickými rychtáři tajně sešli v červnu 1796 na schůzce v novoměstské helvetské modlitebně. Přítomní úředníci zde měli rozvinout plán selské války, která vypukne ještě před koncem století a bude nutné se na ni připravit. Přítomni byli údajně i Makovský a Vítek. Do rukou novoměstského radního Františka Procházky prý pak rekruti složili přísahu věrnosti. Jimramovský superintendent Michal Blažek, ostatně úřední hlava reformované evangelické církve v zemi, byl prý duchovní hlavou tohoto setkání a Procházka jen vykonavatelem plánu. Grohmann o tom neprodleně informoval moravskoslezské gubernium v Brně a požádal o vojenskou posilu. 

Falešná obvinění 

Na základě Grohmannovy informace došlo k jmenování apelační komise pod předsednictvím brněnského soudce Tilleho, která zahájila v září téhož roku opětovné výslechy obviněných. Zjistila, že většina dřívějších výpovědí byla vynucena bitím a že u nich šlo v podstatě jen o útěky a skrývání před odvody k vojsku. Existence rozvětveného spiknutí se neprokázala. V souvislosti s Grohmannovým obviněním byli však vyslýcháni mnozí městští a vrchnostenští úředníci na Novoměstsku a Žďársku, a také superintendent Michal Blažek z Jimramova. Mezi obviněnými stanul i Jan Jiří Veselý, jenž byl v letech 1785–1796 vrchním na žďárském panství a který proslul svým humánním vztahem k poddaným. 

Vyšetřování mimo jiné ukázalo, že mezi těmito úředníky nacházeli pronásledovaní poddaní pochopení a že jim nebyl cizí ani kritický postoj k tehdy panujícím feudálním poměrům. Jakoukoli účast na spiknutí však popírali. Ke krajskému soudu v Jihlavě bylo předvoláno také deset vesnických rychtářů obviněných z napomáhání uprchlým rekrutům. Byli nakonec propuštěni bez trestů, protože jim nemohla být prokázána přímá účast na rebelii. I ostatní poddaní odešli po napomenutí bez potrestání, což stvrdil svým podpisem na závěrečném dokumentu sám císař František. 

Nezdařený pokus krajně konzervativních kruhů z českých zemí spojit rebelii s jakobínským spiknutím našel souhlasnou odezvu až v hlavním městě monarchie. Ve Vídni totiž strach před francouzskými vlivy ovládl vyšší společenské vrstvy do té míry, že jakobínské nebezpečí hledaly i mezi vzbouřenými rekruty z Českomoravské vysočiny. 

Na druhé straně je třeba vidět, že rakouským úřadům nešlo vždy o tvrdé represe za každou cenu. Protože se neprokázalo žádné spojení s francouzskými emisary, vyvázli provinilci tentokrát jen s mírnými tresty, a jak ukazuje případ Jana Jiřího Veselého, dospěly soudy po dlouhém jednání nakonec k osvobozujícímu rozsudku. Zachovat zdání klidu v zemi bylo totiž také v zájmu monarchie.