Rakouské Waterloo: Bitva u Hradce Králové
Sto let po drtivé porážce, kterou v bitvě u Kolína utrpěla pruská armáda od Rakušanů, stály armády obou těchto národů opět proti sobě
Počátkem července roku 1866 proti sobě u Hradce Králové stanuly postupující pruská armáda a armáda habsburské monarchie, jejímž nesnadným úkolem bylo pruský postup zastavit. Rakouští vojáci, jejichž valná část pocházela z českých zemí, se bili velice statečně. Tentokrát se však druhý „Kolín“ nekonal. Vedle „tradiční“ velitelské neschopnosti nejvyššího velení rakouské armády, k tomu přispěla hlavně modernější výzbroj pruské pěchoty a s ní související změny v taktice pěšího boje.
„Holá“ tragédie
Dne 3. července 1866 v půl osmé ráno zahájily pruské sbory za slabé podpory dělostřelectva útoky na předsunuté pozice Rakušanů ve středu rakouského obranného postavení. Začala bitva u Hradce Králové. Rakouská armáda měla relativní výhodu – vybrala si místo bitvy a mohla zahájit ženijní budování obrany, což částečně kompenzovalo lepší pěchotní výzbroj pruských vojsk. Vesnická stavení rovněž poskytovala obráncům výborné krytí, takže není divu, že pruský postup byl velmi pomalý a hlavně zaplacený velkými ztrátami na životech.
Vše se ale změnilo v okamžiku, kdy chvíli před polednem po krátké dělostřelecké přípravě přešel na pravém křídle rakouského postavení do protiútoku 4. sbor polního podmaršálka Festeticse, který v součinnosti s částí 2. sboru postupoval proti divizím 1. pruské armády a bodákovou ztečí atakoval les Svíb obsazený pruskými pěšáky. Po urputném boji Svíb za cenu těžkých ztrát dobyly a obsadily rakouské jednotky.
Po poledni, těsně po dobytí Svíbu, však Benedek dal rozkaz k ústupu do původního postavení, neboť dostal informaci, že se ze severu přibližuje 2. pruská armáda. V jejím příchodu právě v okamžiku, kdy se válečná štěstěna začala přiklánět na stranu rakouských zbraní, bývá často spatřována paralela k příchodu pruských sborů generála Blüchera na bojiště u Waterloo. I u Waterloo totiž příchod Prusů přinesl zvrat v bitvě, která se tehdy zpočátku vyvíjela jednoznačně příznivěji pro Napoleona Bonaparta. Podobně jako tehdy císař Francouzů měl i František Josef čelit drtivé porážce.
