První dáma papežů: Před Matyldou Toskánskou klečel i císař
Moc si ženy ve středověku získávaly především skrze srdce a lože vlivných mužů. Jednou z těch, které se nebály skloubit přednosti něžného pohlaví s mužskými zbraněmi, byla i Matylda Toskánská. Původ přísloví „do Canossy nepůjdeme“, leží právě v jejím příběhu
Leden je v italských Alpách považovaný za nejchladnější měsíc vůbec. Přesto je venku k vidění jeden člověk. A to už třetí den v kuse. Jeho vysoká postava se chvěje zimou. Není divu, ten blázen má na sobě pouze tenkou lněnou košili a kalhoty. Boty nemá žádné. Prokřehlými pažemi si objímá ztuhlé tělo a toužebně vzhlíží k oknům hradu Canossa, kde v krbech tuší konejšivé teplo ohně.
Navzdory mukám zimy však císař Jindřich IV. neodchází. Musí se kát a ví to. V sázce je příliš mnoho, jeho císařský titul a osud nejmocnější země světa. Svou pýchou a zpupností si poštval proti sobě papeže. Nyní musí mrznout před branami hradu Canossa, kde svou se snaží svou pokorou a utrpením obměkčit srdce papeže Řehoře VII. a jeho nejbližší spojenkyni, nejmocnější ženu v Itálii a paní Canossy, Matyldu Toskánskou. Pouze její přání a přímluva mohou vysvobodit císaře z mrazivého pokání a obnovit jeho vazby s katolickou církví.
Malá Matylda
Matylda Toskánská se narodila v Itálii kolem roku 1046 vlivnému lombardskému vládci. Od malé Matyldy se toho jako od nejmladšího dítěte, a navíc ještě dcery příliš neočekávalo. Osud či náhoda však chtěly, že v řádu několika let přišla dívka o otce, bratra i sestru a v područenství matky se musela správy velkého lombardského panství ujmout sama.
Dostalo se jí na tu dobu velmi kvalitního vzdělání, uměla latinsky, italsky, francouzsky a německy. Kromě jehly a přeslice se dokázala stejně dobře ohánět i kopím a mečem. Tyto schopnosti jí později usnadnily vydobýt si ve světě mužů výsostné postavení. Byla přezdívaná „Velká hraběnka“ a mohla jmenovat či sesazovat 120 biskupů. Měla také velmi úzké vazby na papeže Řehoře VII., pomáhala mu vyřizovat jeho duchovní i světskou agendu a byla považována za jeho nejbližší rádkyni.
Poslední slovo u biskupů
Koncem 11. století Evropou otřásal spor mezi nejvyššími zástupci duchovní a světské moci. Císaři Jindřichu VI. se nelíbilo, že papež zneužívá své monopolní pravomoci jmenování biskupů k prosazování vlastních zájmů. Chtěl proto právo investitury převzít sám na sebe. Že se ovšem císař míchá do záležitostí církve, se zase nelíbilo Jeho svatosti a světskou investituru zakázala. Na to se Jindřich naštval a prohlásil papeže za sesazeného, a papež jeho na oplátku zase za exkomunikovaného. Celý spor, tak už to tak ve středověku bývá, se nakonec vyřešil na bitevním poli. Papež za hojné Matyldiny pomoci vyhrál a Jindřich musel do sněhu před Canossou prosit o milost.
TIP: Nejkrásnější panovnice středověku: Kdo získal za ženu Eleonoru Akvitánskou?
Smír mezi nimi však vydržel jen tři roky, kdy Jindřich sbíral nové síly, aby znovu zaútočil a tentokrát vyhrál na celé čáře. Dobyl Řím, sesadil Řehoře a na jeho místo jmenoval Klementa III., nechal se opětovně jmenovat císařem, a zabavil Matyldě velkou část majetků. Naštvaná Matylda však následně zvítězila v bitvě u Sobary v roce 1084 a díky tomu získala svoji pevnou pozici v Itálii nazpět.
Nezdolná až do konce
Císař Matyldě její vzdor nikdy neodpustil. Vedl proti ní dlouhé roky války. Markraběnka císařská vojska s větším, či menším úspěchem odrážela. V roce 1092 však definitivně císaře porazila a to opět před hradem Canossa. Na Jindřicha bylo takové ponížení příliš a raději se stáhl zpět do Německa a nechal Matyldu, papeže i celou Itálii raději na pokoji. Matylda si tím získala celoživotní respekt a přátelství papeže Urbana i většiny italské šlechty.
