První cesta kolem světa: Dobrodruh Magalhães se konce výpravy nedožil

Desátého srpna 1519 opouštěla přístav v Seville pětice lodí. Na moře je nevedl žádný kastilský, baskický ani katalánský kapitán, ale zkušený portugalský námořník Fernão de Magalhães. Rodák ze Sabrosy vystoupal na vrchol kariéry ve službách španělského krále Karla I. a v novém domově začal užívat jméno Fernando de Magallanes. 

Narodil se zřejmě na jaře roku 1480 do zchudlé šlechtické rodiny a později osiřel. Asi v deseti letech se na přímluvu vlivných příbuzných dostal jako páže k manželce portugalského krále Jana II. a po roce 1495 sloužil na dvoře jeho nástupce Manuela I. Tam se začal zajímat o zámořské výpravy a zkoumal šanci, jak se nějaké zúčastnit. Roku 1505 se potom skutečně vydal s expedicí Francisca de Almeidy kolem afrického pobřeží až do Indie. 

Zatracovaný i vítaný

V následujících letech se plavil v různých funkcích na lodích mezi ostrovy koření (viz Zkratka na moři), dokonale poznal celou oblast až k dnešním indonéským Molukám a prokázal své schopnosti rozhodného velitele a zdatného námořníka. Postupně přitom dospěl k názoru, že Portugalci používají pro spojení se zmíněnými ostrovy špatnou cestu. Lepší navrhl už Kryštof Kolumbus, aniž by ovšem objevil způsob, jak obeplout americký kontinent. 

Magalhães vůbec nepochyboval o existenci nějakého průlivu a po návratu do Portugalska se pokusil získat pro svoji myšlenku podporu u dvora. Jenže neuspěl a při odjezdu z Lisabonu se mu dostalo chladného, až nepřátelského rozloučení. Vydal se tedy do Španělska na dvůr mladého Karla I., což ho v očích tehdejší portugalské elity pasovalo do role zrádce. Každopádně přijetí u sousedů nemohlo být vřelejší a panovník i jeho okolí vyjadřovali nad návrhem uspokojení. Jisté rozpaky ovšem budily Magalhãesovy nároky na výši odměny. Navíc mnozí námořníci a obchodníci v tamních přístavech pohlíželi na příchod Portugalce ke dvoru s nelibostí a jeho požadavky na jmenování do čela expedice je pobuřovaly. 

Posádka ze všech koutů

Nakonec se Magalhães s králem dohodl a stanul v čele odvážného podniku. Do dalších pozic panovník jmenoval Gaspara de Quesadu coby velitele lodi Concepción a Juana de Cartagenu jako Magalhãesova zástupce, který ovšem neměl o námořnictví sebemenší potuchy. Hlavní kvalifikace u něj spočívala v příbuzenském vztahu s arcibiskupem Fonsecou. Byl totiž obecně považován za jeho syna z nelegitimního svazku, a proto se mu dostalo významného postu v podobě velení na největším plavidle flotily – San Antoniu. 

Posádka byla skutečně pestrá a nepatřili do ní jen Kastilci či Baskové, ale také několik Vlámů, Portugalců, Francouzů, Němců a Italů, z nichž nejvíc proslul Antonio Pigafetta. Na cestě poctivě vedl deník, a současníkům i pozdějším historikům tím zajistil spolehlivý pramen informací o tříleté plavbě. Při zastávce na Kanárských ostrovech se pak podařilo najmout další dvě desítky dobrodruhů, a celkový počet členů výpravy při plavbě přes Atlantik tudíž mohl dosáhnout téměř 270. 

Magalhãesovi agenti nakupovali rovněž zboží, jež se mělo vyměňovat na ostrovech koření. Textil, skleněné korálky, náhrdelníky a náramky, zrcátka i nože, ale také dvacet tisíc rolniček – to vše bylo pečlivě uloženo v podpalubí plachetnic, spolu s náhradními plachtami a lany, zásobami potravin, materiálu na opravu plavidel i nářadí pro lodní truhláře a tesaře. 

Nástrahy cest

Magalhães stanovil směr plavby pro první část cesty. Poté co jeho expedice jako všechny španělské výpravy přes Atlantik dosáhla Kanárských ostrovů, pokračovala jižněji než lodě mířící obvykle ze Sevilly ke břehům Nového světa: Střední Amerika už byla dostatečně prozkoumaná, aby bylo jasné, že tam se žádný průplav nenachází. Zbývala tak jedině trasa na jih. 

V polovině prosince zakotvila flotila na čtrnáct dní k odpočinku a k opravě lodí v zálivu dnešního Rio de Janeira, kde došlo k těžkému sporu mezi Magalhãesem a některými jeho muži, zatím ovšem bez fatálních následků. V prvních týdnech roku 1520 pak postupovali podél pobřeží jen pomalu, také proto, že velitel vysílal nejmenší loď Santiago do každé zátoky, aby neminuli vysněnou cestu napříč kontinentem. Ohromné naděje a následně i velké zklamání přinesl průzkum masivního ústí Río de la Plata. Posádka se však nakonec musela otočit, protože se ukázalo, že se v místě pouze vlévají do oceánu veletoky Paraná a Uruguay. 

Zažehnaná vzpoura

Koncem března objevil kapitán Santiaga další hlubokou zátoku. Magalhães ji pojmenoval San Julián a rozhodl se rozbít zimní tábor v místě, kde úzké hrdlo pevniny chránilo kotvící lodě před vlnami. Výpravu však tehdy neohrožovalo jen počasí, ale především vnitřní konflikt. Dlouhé prodlevy, žádné úspěchy a osobní nevraživost přerostly v otevřenou vzpouru. V jejím čele stanul Gaspar de Quesada a dokázal na svou stranu získat kapitány tří lodí. 

Magalhães ovšem jako muž činu nehodlal rebelii tolerovat. S posádkou dvou zbývajících plavidel proto na ležení vzbouřenců zaútočil a zcela je překvapil. Zahynul při tom jeden z vůdců odporu, Luis de Mendoza, zatímco jeho zbylí komplicové skončili před soudem. Ten následně vyřkl jediný možný rozsudek, a sice smrt. Quesadu sťali a jeho tělo rozčtvrtili, kdežto Juana de Cartagenu a Pedra Sáncheze de la Reinu dal velitel výpravy vysadit jen s minimálními zásobami na pustém pobřeží a ponechal je osudu. Ostatní vzbouřenci šli do želez a přes zimu museli vykonávat ty nejtvrdší práce. Nakonec je však Magalhães omilostnil, takže se vrátili na své lodě pod novými veliteli. 

Konečně naděje

Ani v zimním táboře nezapomínal portugalský objevitel na cíl výpravy a vysílal z chráněné zátoky do neklidných vln loď Santiago v čele Juanem Rodríguezem Serranem. Plachetnice však při svém dobrodružném počínání ztroskotala asi sto kilometrů od základny. Serrano se nepokusil dovést trosečníky zpět do hlavního tábora, ale poslal tam jen dva muže s hlášením. Poté nařídil vystavět přístřešky, v nichž skupina vyčkala na příjezd zbylých lodí. Plavidla dorazila s počátkem místního jara, a v prvních říjnových dnech tak mohli pokračovat k jihu. 

Počasí je ovšem v dané oblasti zrádné a náhlé silné bouře nepředstavovaly nic výjimečného. Při jedné z nich ztratily lodě vzájemný kontakt, a teprve když vichr ustal, mohl Serrano na plachetnici Concepción začít hledat Magalhãesovu skupinu. Objevil ji v zálivu Posesión, kam se uchýlila před běsnícími živly – a také veliteli hned oznámil, že při pátrání po jeho lodích narazil na slibnou zátoku, možná konečně ústí průlivu. Jak ukázaly následující dny a týdny, tentokrát už nešlo o planou naději… 

Do nitra průlivu

Lodě pluly stále hlouběji do úžiny, kterou Magalhães nazval kanálem Všech svatých, zatímco dnes ji v mapách najdeme pod jeho jménem. Výprava se brzy rozdělila, aby mohla lépe zkoumat břehy v místech, kde se vodní plocha podstatně rozšiřovala. Tam bylo nutné najít mezi ostrůvky bezpečnou cestu k západu, přičemž veliteli dělaly velké starosti četné ohně na jihu, v nichž spatřoval snahu domorodců vlákat je na útesy Ohňové země. 

Při cestě průlivem zmizela Serranova loď Concepción a také plachetnice San Antonio v čele s dalším Portugalcem ve službách Karla I., Estebanem Gómezem. Ten byl rozhodnut využít první příležitost k návratu do Španělska, a skutečně tak učinil. Když ovšem v květnu 1521 dorazil do Sevilly, uvěznili ho jako zběha. Ve vězení strávil víc než rok a propustili jej až poté, co jiní námořníci promluvili o strázních, kterým expedice čelila od prvních měsíců na vlnách oceánu.

Tragédie v Pacifiku 

Po překonání pěti set nebezpečných kilometrů se výprava 28. listopadu 1520 ocitla tváří v tvář nedozírné vodní ploše a Magalhães ji nazval Tichým oceánem. Silně ho ovšem zneklidňoval osud zmíněných dvou plavidel, s nimiž ztratil kontakt. Nevydal se tedy na západ, ale vrátil se, aby je hledal. Zatímco San Antonio s Gómezem již mířila zpět do Evropy, s Concepción se velitel šťastně setkal, načež společně pokračovali k severozápadu.

Magalhães očekával, že během několika dní dospějí k ostrovům koření, cesta však trvala téměř čtyři měsíce a část posádky při ní zemřela na kurděje. Poté co objevili Mariany, zakotvili u filipínského Mactanu, a téměř tak dosáhli svého cíle. Portugalský mořeplavec dokonce dokázal pokřtít místního vládce Humabona a jeho ženu Humamay, zatímco se námořníci vzpamatovávali z náročné plavby. Velmi nerozumně se však zapletl do lokálních sporů a slíbil panovníkovi, že ho zbaví nepřátel z vedlejšího království. 

Jenže výprava skončila katastrofou: Magalhães byl 27. dubna 1521 i s posádkou přepaden krátce po vylodění, a přestože je jejich brnění dobře chránila před deštěm šípů a kopí, neutuchající útok byl pro morálku Evropanů zdrcující. Když nakonec jejich velitele poranila na noze otrávená šipka, načež ho domorodí válečníci strhli k zemi a zabili, odpor námořníků se zlomil. Magalhães padl a posádka utekla zpátky na loď. Slavnému objeviteli bylo 41 let. 

Zrada a útěk do bezpečí

Vedení výpravy se pak ujali Serrano a Magalhãesův švagr Duarte Barbosa, oba však záhy padli do léčky pokřtěného krále. Spolu s třemi desítkami dalších námořníků přijali 1. května jeho pozvání k hostině, na palubu se již ovšem nevrátili. Barbosu zabili u slavnostní tabule, zatímco druhý muž utrpěl těžké zranění. O jeho následném osudu nemají historikové jasno, ale v jednom se shodují: Po odchodu na pevninu už členové expedice Serrana nikdy neviděli.

Při sčítání ztrát předešlých dní vyloučili důstojníci obsazení všech tří lodí plnohodnotnými posádkami. Druhého května se tedy zbylých 115 námořníků rozdělilo na paluby Trinidadu a Victorie a zapálenou Concepción ponechali na jejím posledním kotvišti. Po šesti týdnech plavby mořem plným mělčin je místní lodivod dovedl do Bruneje, kde Evropany fascinovalo obrovské bohatství tamního vládce i nádherný porcelán. Po měsíci pak výprava vyplula k Molukám, na ostrůvku Tidore se v listopadu 1521 pustila do intenzivního směnného obchodu s tamním sultánem, a když zboží došlo, vydala se obě plavidla konečně domů.

Poslední, kdo přežili

Expedice zamířila k západu, ale posádka Trinidadu záhy věděla, že loď už dlouhou cestu nevydrží. Nepřestávala nabírat vodu a po marné snaze vyřešit potíže přímo na moři musel kapitán zavelet k návratu na Moluky. Tam sice jeho muži plavidlo opravili, nicméně pokus o zpáteční plavbu ke břehům Ameriky skončil nezdarem. Druhý návrat k Molukám potom dílo zkázy dovršil: Plachetnice se zmocnili Portugalci, posádku uvěznili a Trinidad nakonec úplně zničila bouře. Většina zajatců zemřela v portugalském vězení a po letech se do Španělska vrátilo pouze pět námořníků. 

Zbývající Victoria plula s rostoucími problémy dál k západu. Posádce se zoufale nedostávalo jídla, takže hlad a nemoci zabily dvě desítky mužů. Když na začátku července konečně dorazili k portugalským Kapverdám, velel Juan Sebastian de Elcano zakotvit v naději, že si zásoby doplní. Podezřelé chování úředníků, kteří se zjevně chystali k nějakému úskoku, jej ovšem donutilo opustit přístav tak rychle, že tam patnáct jeho námořníků zůstalo. Loď nakonec 6. září 1522 dosáhla jihošpanělského přístavu Sanlúcar de Barrameda, a jako první v historii tak absolvovala cestu kolem světa. Ačkoliv byla zubožená, vezla ohromný poklad v podobě šestadvaceti tun koření, což se prakticky rovnalo zlatu o stejné hmotnosti. 

Nebezpečný podnik

Prodej nákladu z podpalubí Victorie bohatě zaplatil vše, co na výpravu vynaložil Karel I. a jeho věřitel Cristóbal de Haro, jeden z nejbohatších bankéřů a obchodníků na Pyrenejském poloostrově. Odhlédnuto od výnosů byla ovšem bilance tragická: S Victorií se vrátilo jen osmnáct mužů, patnáct jich připlulo později z Kapverdských ostrovů a pět z portugalské Indie. Asi padesát námořníků tvořících posádku San Antonia pak odplulo zpět do Španělska dřív, než spatřili vody Pacifiku.

TIP: Byl Kryštof Kolumbus skutečně prvním Evropanem, který doplul až do Ameriky?

Současníci na jednu stranu celý podnik vysoce hodnotili, nicméně obrovské materiální i lidské ztráty před jeho opakováním varovaly. Trvalo přes padesát let, než se na cestu kolem světa odvážil další dobrodruh. Ani korzár Francis Drake ve službách anglické královny Alžběty I. tak ovšem neučinil dobrovolně, nýbrž pod tlakem okolností. Magalhãesova a Elcanova plavba přesto zůstaly mimořádně ceněným počinem mořeplaveckého umění zlatého věku plachet.