První český kardinál: Jan Očko z Vlašimi patřil k nejbližším rádcům Karla IV.

Při svém narození, snad roku 1292, nedostal Jan Očko do vínku zrovna příhodný los. Jeden z problémů, s nimiž se musel v mládí potýkat, se týkal jeho rodičů. Z otcovy strany bylo nejspíš vše bez problémů – Jan z Kamenice byl písařem zemských desek, spíše měšťan či drobný šlechtic (v tehdejší době nebyla hranice mezi těmito stavy ještě pevná). Horší to bylo s jeho manželkou – matku pozdějšího arcibiskupa totiž neznáme ani jménem. S tím manželstvím nebylo cosi v pořádku – snad jej rodiče uzavřeli tajně – a děti z něj vzešlé si nesly určité stigma. Druhým hendikepem bylo Janovo postižení oka, nejspíše zákal, kvůli němuž dostal z dnešního úhlu pohledu poněkud nekorektní přízvisko „Očko“.

Dva dispensy

Obě tyto záležitosti měly teoreticky dosažení vysokých církevních úřadů znemožňovat, ale kdo se jen trochu zajímal o fungování katolické církve ve středověku, ví, že tehdy v církevním právu neexistovaly věci možné a nemožné, ale jen věci levné a drahé. Za příslušnou cenu bylo možné získat dispens (prominutí) i na mnohem závažnější nedostatky, než byl nejasný původ a postižení oka. A tak budoucí pražský arcibiskup dostal od papeže nejprve roku 1344 dispens na manželství svých rodičů a roku 1352 na oční vadu.

Tím, kdo nepříliš majetnému ani urozenému Janu Očkovi oba dispensy i většinu církevních úřadů zajistil, byl český král a pozdější římský císař Karel IV. A panovník za to ani nemusel platit příliš vysokou cenu, protože tehdejší papež Klement VI. (v úřadu 1342–1352) byl jeho osobním přítelem. Proč to panovník udělal?

Jan Očko působil v jeho službách už v letech 1333–1346, kdy byl Karel jen „pouhým“ markrabětem moravským a správcem Čech. Budoucí prelát na sebe už tehdy upozornil svým mimořádným vzděláním (ač nemáme zprávy o tom, kde studoval), kulturním rozhledem i diplomatickým nadáním. Mladý markrabě z něj učinil svého kaplana a notáře, díky čemuž poznal i další stránku Janovy povahy – věrnost a mírnost.

Jako prozíravý státník pochopil, že právě takové lidi potřebuje pro prosazování své politiky: schopné a nadané, ale zároveň věrné a bez přehnaných ambicí, které by je jednou mohly postavit proti jejich pánovi. Proto se Karel postaral, aby vzdělaný kaplan dosáhl na nejvyšší církevní úřady. 

Kanovníkem všude a nikde

Přídomkem „všude a nikde“ byli označovali kněží, kteří hromadili církevní obročí jen kvůli penězům a prestiži, aniž je mohli skutečně spravovat. Postupně se Jan stal kanovníkem kapitul v Mělníce, Staré Boleslavi, slezské Vratislavi a u sv. Víta v Praze a roku 1341 dokonce vůbec prvním proboštem o dva roky dříve zřízené kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Popravdě řečeno to ale byl tehdy natolik běžný jev, že se Jan Očko svým hromaděním prebend nijak nelišil od mnoha svých současníků. Příjmy z církevních obročí v té době pro finanční zabezpečení hodnostářů (notářů a diplomatů) u panovnických dvorů představovaly zcela obvyklý zdroj. 

Roku 1351 opět Karel IV. ukázal, jak moc si Janových služeb cení. Právě na jeho přání jej papež jmenoval olomouckým biskupem, což byla funkce nejen prestižní a výnosná, ale i politicky zodpovědná. Na Moravě totiž vládl od roku 1349 Karlův mladší bratr Jan Jindřich a olomoucký biskup již tradičně působil v této vedlejší zemi Koruny jako exponent českého krále, který do jisté míry vytvářel markraběti protiváhu. Očko naštěstí (na rozdíl od některých svých předchůdců i nástupců) s markrabětem nemusel svádět politické půtky, protože Jan Jindřich byl svému královskému bratru naprosto oddán. Biskup se tak mohl věnovat správě diecéze – v Brně u sv. Tomáše mimo jiné založil první konvent augustiniánů na Moravě.

Politické povinnosti Jana často odváděly do Prahy i do zahraničí. Od roku 1355 byl kancléřem (tedy vedoucím celé panovnické kanceláře) Karla IV. Spolu s panovníkem tak musel absolvovat takzvanou římskou jízdu, při níž byl Karel 5. dubna 1355 ve Věčném městě korunován na císaře, nebo se v dubnu 1361 účastnit křtu jeho syna a budoucího českého i římského krále Václava IV. v Norimberku. Jeho závratná církevní a politická kariéra tím však ještě zdaleka nekončila. 

Na pražském stolci

V poslední červnový den roku 1364 zemřel Karlův přítel a blízký spolupracovník, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Císař jako politik, který vždy přemýšlel několik tahů dopředu, již věděl, kdo by měl být jeho nástupcem na klíčovém místě celého českého soustátí. Už 12. července požádal papeže, aby jmenoval pražským arcibiskupem právě Jana Očka, který se při správě olomoucké diecéze i v panovníkových službách více než osvědčil. S papežským souhlasem byl Jan v katedrále sv. Víta 16. října téhož roku intronizován, čímž se stal druhým pražským arcibiskupem. O jeho povaze nejlépe svědčí to, že původně měl v úmyslu tento církevní úřad odmítnout. Přijal jej nakonec až na císařovo a papežovo výslovné přání.

Jednota trůnu a oltáře

Vedle Janovy funkce správce pražské arcidiecéze byla neméně důležitá jeho úloha Karlova spolupracovníka ve sféře politické. Císař si dobře uvědomoval, že právě náboženství (a ne válka, jak prosazovali mnozí jeho předchůdci na císařském stolci) může být pokračováním politiky jinými prostředky. V Janu Očkovi našel ideálního uskutečňovatele svých záměrů.

Politický přesah mělo například zavedení svátku sv. Zikmunda do českého církevního kalendáře, které Jan Očko vyhlásil roku 1365. Zikmund byl totiž za svého života panovníkem Burgundska a pražský arcibiskup jej dal zapsat do kalendáře téhož roku, kdy se Karel jakožto římský císař nechal korunovat i burgundským králem. Oslava svátku tedy v přeneseném významu znamenala vyjádření mocenských nároků lucemburské dynastie na Burgundsko. Podobně roku 1367 vysvětil Jan v katedrále oltář sv. Cyrila a Metoděje, zcela ve shodě s Karlovou obnovou úcty k těmto světcům.

Roku 1365 papež jmenoval Jana i budoucí pražské arcibiskupy papežskými legáty s právem visitace v bamberské, řezenské a míšeňské diecézi. Na jejich území se totiž nacházelo množství drobných lén České koruny, takže tyto oblasti – jakkoli měly vlastní panovníky – se v určitém smyslu dostaly vůči Praze do podřízeného postavení alespoň po stránce církevní. O tom, jaké důvěře císaře se arcibiskup Jan těšil, svědčí i to, že jej během své druhé cesty do Říma roku 1368 Karel jmenoval nejen správcem království, ale i poručníkem nezletilého následníka trůnu Václava. Úzká spolupráce císaře s arcibiskupem trvala až do posledních panovníkových dní.

Zůstane to v rodině!

V průběhu roku 1378 si stárnoucí císař Karel uvědomoval, že se přibližuje konec jeho pozemské pouti. Již dlouho pracoval na tom, aby jeho syn a dědic Václav byl obklopen spolehlivými rádci, díky nimž by i po Karlově smrti zůstala zachována mocenská kontinuita. Prvním z těchto rádců měl být právě pražský arcibiskup, bylo ale zřejmé, že tato funkce již překračuje síly stařičkého, více než osmdesátiletého Jan Očka. Proto panovník přišel s nabídkou, kterou arcibiskup nemohl a ani nechtěl odmítnout: císař u nového římského papeže zajistí Očkovo jmenování kardinálem, za což se Jan vzdá pražského stolce a novým arcibiskupem bude jmenován jeho synovec, Jan z Jenštejna. Ten byl v té době biskupem v Míšni a zároveň pravděpodobně od roku 1376 i kancléřem, tedy nejbližším spolupracovníkem mladého krále Václava. A skutečně: papež Urban VI. (v úřadu 1378–1389) jmenoval 17. září 1378 Jana Očka jedním z 29 nových kardinálů.

TIP: Císařovi muži: Kdo pomáhal Otci vlasti budovat české království?

Po odchodu do ústraní byl Janu Očkovi z Vlašimi dopřán už jen necelý rok života. Zemřel 14. ledna roku 1380 a jeho tělo bylo uloženo v katedrále sv. Víta do kaple, kterou sám založil a jež se dnes na jeho počest nazývá „Vlašimská“. Arcibiskup tak spočívá jen několik kroků od císaře Karla IV., jemuž byl po celý život oddaným a věrným spolupracovníkem.