„Byla sestrou hodnou svého bratra. Lukrécie měla zhýralou fantazii, krutou povahu, ctižádostivé uvažování, prahla po rozkoších, lichotkách, poctách, klenotech, zlatě, hedvábí a přepychových palácích. Pod světlými vlasy se skrývala Španělka, pod nevinným vzezřením kurtizána; měla tvář Raffaelovy Madony a srdce Messaliny.“ Tak Lukrécii zvěčnil Alexandr Dumas ve své divadelní hře z roku 1833. Rozváděl přitom legendy a pověsti, jimiž byla osobnost Lukrécie opředená od nejútlejších let. 

Urážlivé dary

Když si Lukrécie vzala svého třetího manžela Alfonsa Ferrarského d’Este, musela po bujarých oslavách opět odejít z Říma do nového sídla. Svatební průvod Ferrarou byl jedním z nejskvělejších představení své doby. Moře zlatohlavu, atlasu a reliéfy zdobených zbrojí nebralo konce. Jen sama vévodkyně se postarala o narušení slavnostní chvíle, když ji ušlechtilý bělouš ve zlatozlatých šatech shodil na zem. Zbytek cesty raději jela na mezku.

Nebyl to ale jediný kaz na jinak dokonalém divadle. Veškeré té nádhery se totiž neúčastnil nikdo významný. Nedorazila ani ohlášená Cesareho manželka Charlotta d'Albret, ani příslušníci sousedních spřízněných rodů. Zato si mnozí dali záležet, aby na dálku ještě zlehčili celou událost a vyjádřili prostřednictvím svých poslů, co si o budoucí ferrarské vévodkyni myslí. Vyslanci Benátek Lukrécii předali dva nádherné pláště – ze kterých se chvíli předtím vysvlékli. Některé svatební dary hraničily přímo s urážkou novomanželky. Třeba štít zdobený malbou padlé ženy Marie Magdalény měl jasné poselství.

Také Isabela d'Este, Lukréciina nová švagrová a jedna z nejskvělejších žen italské renesance, jí od počátku dávala najevo své pohrdání. Smysl pro jemné narážky podle všeho projevil i Lukréciin tchán, prohnaný vévoda Ercole d’Este. Muž schopný a bezohledný určil novomanželům k bydlení ponurý ferrarský Castel Vecchio, na jehož nádvoří nechal Niccolo III., předchozí vládce Ferrary, popravit jednu ze svých milenek spolu s vlastním synem za to, že se spolu dopustili nevěry. Ercole byl zřejmě podobného ražení, protože i o něm se povídalo, že se postaral o smrt své ženy, sestry neapolského krále Ferranta.  

Ferrarští ctitelé

Lukrécie už nebyla naivní dívkou. Možná nečekala od života takovou závratnou kariéru a pocty jako její bratři, ale břemeno borgiovského původu jí dlouho bránilo ve snaze žít pohodlný a poklidný život. Pochopila, že ve Ferraře se bude muset stigmat své rodiny zbavit sama a to se vdávala ještě roku 1502, tedy rok před smrtí Alexandra VI. A skutečně. Brzy svou grácií a taktem vzala vítr z plachet mnoha posměváčkům. Přes temné stránky rodiny d'Este, které pomalu vyplouvaly na povrch, se zdálo se, že ferrarské vévodkyni se bude dařit dobře.

Se svým manželem vycházela Lukrécie od samého počátku dobře. Alfonso byl velkým milovníkem hudby, zatímco jeho otec zcela propadl divadlu. Alfonsův dvůr se po smrti otce Ercola roku 1505 stal kolébkou „klasické hudby“. Krom toho měl ještě jednu užitečnou zálibu – s nesmírným zaujetím sledoval vývoj v oblasti dělostřelectva a byl v tom oboru uznávaný odborníkem. Možná si tak ani nepovšiml, že nezájem, který vůči Lukrécii projevovala zpočátku její švagrová Isabela d’Este, se pomalu mění v nenávist. Lukrécie totiž rok po svatbě s Alfonsem prožila vášnivý románek s Isabeliným manželem, slavným vojevůdcem Franceskem II. Gonzagou. Jejich vzájemné styky skončily až v okamžiku, kdy Gonzaga zjistil, že se nakazil syfilidou, tedy proslulou francouzskou nemocí. Nemáme ovšem zprávy o tom, že by zhoubnou nemoc chytila také Lukrécie.

Vévodkyně měla ovšem i ušlechtilejší záliby. S podobným zaujetím s jakým Alfonso studoval proces odlévání děl, budovala Lukrécie literární kroužek. Ke dvoru se jí podařilo získat věhlasného básníka Ercola Strozziho. Když však jeho přítel, mladý benátský básník Pietro Bembo, zahořel k Lukrécii hlubokou láskou, ona sama se spíše držela zpátky, i když mu projevovala náklonnost, která se dá nazvat platonickou láskou. Už věděla, jak končívají lidé, na kterých jí začne záležet.

Sám Bembo se raději z ferrarského dvora odklidil do Urbina. Jeho krásné dopisy i důvěrné přátelství s Lukrécií přetrvalo celý zbytek života. Pietro Bembo se stal nejen uznávaným literátem, ale udělal kariéru v církvi a dosáhl až na kardinálský klobouk. 

Zábava i těžké zkoušky

Brzy po svatebních oslavách byla z Ferrary odvolána většina Lukréciina dosavadního dvora. Vévoda Ercole si stěžoval, že mladí romagnští šlechtici z jejího doprovodu působí příliš rozruchu a jsou impertinentní. Tak v blízkosti Lukrécie zůstala pouze její teta a vychovatelka Adriana de Mila a sestřenka Angela Borgia. Ani svého malého syna Rodriga z druhého manželství s nešťastným Alfonsem Aragonským si nesměla vzít s sebou do Ferrary. 

K manželství Alfonsa s Lukrécií papež Alexandr VI. s upokojením konstatoval, že Alfonso se sice chodí bavit s kurtizánami, ale v noci spořádaně navštěvuje svou zákonitou manželku. Velmi brzy po sňatku Lukrécie otěhotněla. Místo následníka však předčasně porodila mrtvou holčičku a z těžkého porodu se ještě dlouho nemohla vzpamatovat. První, kdo za ní po nešťastné události pospíchal, byl Cesare. Už za dva dny stál u lůžka sestry, snažil se jí zvednout náladu a dokonce pomáhal ranhojiči. Lukrécie se zotavila a umlčela pomluvy, které tvrdily, že ji starý vévoda Ercole d’Este nechal otrávit, jako předtím svou ženu. 

Po smrti Alexandra VI. roku 1503 by si mnozí na budoucnost Lukrécie jako ferrarské vévodkyně nevsadili. Smrt otce ji hluboce zasáhla. Předtím si vyměňovali dopisy každý týden a onoho roku 1503 jí napsal, že ji chce navštívit. Měla z toho neskonalou radost, ale jen pár týdnů před plánovanou návštěvou se dozvěděla, že je mrtev. Na nějakou dobu se stáhla do milosrdné samoty, aby v soukromí oplakávala milovanou bytost, kterou velká část Itálie pomlouvala a nenáviděla. Na druhou stranu se však konečně vymanila z otcovy nadvlády a mohla svobodně rozhodnout o svém osudu.

Vévodkyně čeká následníka

Předpokládaný rychlý pád a okázalý rozvod se nekonal. Za tím není třeba hledat vysokou politiku, ale spíše jemné předivo ženských sítí, které se Lukrécie naučila spřádat tak, aby jí osud více vyšel vstříc. Ať už to byla dokonale zahraná role vévodovy manželky, prosté porozumění mezi těmi dvěma nebo lhostejnost muže s mnoha zálibami. Vztah mezi manžely se výrazně změnil.

Čekání na následníka se protahovalo, ale vévoda Alfonso nehodlal na svém dlouho bezdětném manželství nic měnit, zřejmě si jí teprve nyní dokázal opravdu vážit a snad si ji svým způsobem i zamiloval. Teprve v roce 1505 Lukrécie opět otěhotněla a porodila chlapce, který však bohužel také za pár týdnů zemřel. V témže roce zemřel starý vévoda Ercole a Alfonso s Lukrécií se stali ferrarskými vladaři. Ke dvoru se tak konečně směl připojit alespoň její „bratr“ (nebo syn?) Giovanni, narozený v roce 1498 po vraždě Lukréciina komorníka a rozvodovém řízení s „impotentním“ Giovannim Sforzou. 

Na jaře 1507 byla Lukrécie opět těhotná. V dubnu dorazila do Ferrary zpráva o smrti jejího bratra Cesara v Navarrsku, ale kvůli jejímu stavu trvalo déle, než se dozvěděla celou pravdu. Nenašel se svědek, který by potvrdil, že Lukrécie veřejně projevila pohnutí nad bratrovou smrtí. V soukromí o tom svědčí pouze její dopisy s Pietrem Bembem. Teprve 4. dubna 1508, rok po smrti Cesara, přivedla na svět prvního živého a zdravého chlapečka, následníka ferrarského vévody, Ercola II. a po něm ještě dalších pět dětí.

TIP: Nejslavnější travičky historie: Masová vražedkyně Locusta a Lukrécia Borgia

Jako vévodkyně ferrarská se proslavila svou vlídností a obratností, s jakou dokázala řešit mnohé občanské spory mezi svými poddanými. Získala si tak všeobecnou oblibu, avšak od roku 1512, kdy se dozvěděla, že její syn Rodrigo ve Španělsku zemřel, se stále více uzavírala do sebe a vícekrát pobývala v klášteře. Ne zcela dobrý psychický stav komplikovala série potratů a porodů. V devětatřiceti letech se necítila dobře, ale čekal ji další porod. Své poslední dítě v roce 1519 přežila o pouhých deset dní. Spolu se svým posledním mužem a dětmi je pohřbená v klášteře Corpus Domini ve Ferraře.