Otázka je složitější, než se zdá. To, jak vyhodnotíme „barevný vzhled“ nějakého tělesa, totiž nezávisí jen na jeho objektivně popsatelných spektrálních vlastnostech, ale také na fyziologických vlastnostech lidského oka (jež mohou být značně individuální) a rovněž na životní zkušenosti daného pozorovatele. Ostatně, barevné vnímání světa je i terčem některých přiléhavých vtipů: Tam, kde ženy rozlišují lososovou či levandulovou, vidí muži jednoduše růžovou a fialovou.
V případě naší hvězdy je však situace o něco jednodušší. Sluneční záření lze popsat v prvním přiblížení jako záření idealizovaného tělesa, jež se matematicky vyjadřuje pomocí Planckova zákona. Ten popisuje rozložení energie ve spektru pro tělesa zářící tepelným zářením a je jedinečnou funkcí teploty tělesa. Navíc jde o funkci s jedním maximem, jež se podle teploty též posouvá: Teplejší objekty mají maximum vyzařování spíš v modré oblasti spektra, zatímco maximum záření chladnějších těles se posouvá do oblasti červené.
Slunce s povrchovou teplotou 6 000 K má vyzařovací maximum kolem 550 nm, tedy ve žlutozelené oblasti barevného vnímání. Vzhledem k planckovské křivce, která je nesymetrická, však naše hvězda celkově víc září v „červenější“ oblasti než v „modřejší“, což by odpovídalo vyzařovacímu maximu. Navíc modré světlo účinněji rozptyluje zemská atmosféra. Ve výsledku tedy vzhled sluneční koule hodnotíme jako žlutý.
