Přísně tajné: Benešovsko se stalo za protektorátu výcvikovým prostorem SS

Útěk Čechů z pohraničí po mnichovské zradě se v tuzemském tisku propíral mnohokrát. Češi však nuceně a hromadně opouštěli své domovy i později, v dobách protektorátu. Konkrétně na Benešovsku, kde se okupantům zdejší vlnitá krajina zalíbila coby potenciální výcvikový prostor SS. 

V Říši se totiž vhodných lokalit zoufale nedostávalo. Pokračující válka zvyšovala nároky i na přípravu nových bojových jednotek. Vojenské prostory v samotném Německu plně vytěžoval wehrmacht a zabrat pro SS nové území znamenalo zbavit řadu rodin jejich domovů. Vždyť plánovaný prostor v srdci Čech znamenal odsun více než 30 tisíc zdejších usedlíků! Takový nepopulární krok se vůči árijským obyvatelům německých měst a obcí jevil jako nevhodný. A tak oko nacistů pohlédlo do mapy směrem na východ...

Se založením SS-Truppenübungsplatz Böhmen to přesto nešlo tak snadno, jak by se mohlo zdát. Protektorátní špičky včetně Heydricha se zdráhaly. I tito bezskrupolózní muži si uvědomovali možný dopad na náladu obyvatelstva. Ne snad, že by elitu protektorátu přepadla lítost, ale Heydrich a spol. nestáli o problémy. Kromě toho si uvědomovali hospodářské ztráty – zábor území znamenal konec zdejší zemědělské produkce. Přesto Heydrich pod tlakem okolností ustoupil. Plány nesly pochopitelně razítko s nápisem „přísně tajné“, ale bylo rozhodnuto: bude se zabírat.

Škola SS

Podobný výcvikový prostor bychom u nás hledali marně. Němci si vyhlédli 500 kilometrů čtverečných. Toto poměrně abstraktní číslo představuje více než 175 vesnic a tři města. To všechno měla polknout válečná mašinérie. Mezi Benešovskem a Sedlčanskem se svým způsobem rozhodovalo o osudu Evropy. Přestože se zde nevedly skutečné boje, cvičily se zde jednotky, které měly v rukou osud Říše a svým způsobem celého světa. Přijížděli sem nováčci mnoha evropských národností a jejich z fronty ostřílení velitelé. Mezi frekventanty výcviku v prostoru Böhmen nechyběli ani kolaboranti – rodilí Češi. Za asi nejslavnějšího můžeme považovat syna protektorátního ministra školství, Igora Moravce.

Z Čech putovali novopečení absolventi do ostrého nasazení a umírali za pochybné ideály vůdce, s nímž mnohdy ani nesouhlasily. Představa, že v uniformách SS bojovali jen kovaní nacisté při podrobnějším pohledu neobstojí, obzvlášť ke konci války. Když hitlerovskému režimu docházely síly,  k SS putovali nedobrovolně i přílušníci jiných národů, kterým nešlo o nic jiného než zachránit si kůži. O tom, zda se jim to podaří, rozhodovala mnohdy kvalita výcviku v prostoru Böhmen.

Okradeni

Vysídlování obyvatelstva probíhalo v několika vlnách. I tak šlo o obrovskou akci s řadou logistických komplikací. Lidem někdo musel sehnat novou střechu nad hlavou a práci. Byrokratická mašinérie se rozjela. Nacisté si nepočínali zcela jako nájezdníci, kteří sebrali kořist a o víc se nestarali. Za majetek zabavený ve propěch Říše se vyplácela náhrada. Ne vždy však dosáhla adekvátní výše a někteří nešťastníci, v jejichž případě došlo ke sporům s úřední mocí, měli smůlu a nedočkali se vyřízení náhrad ani do konce války. 

Zpočátku Němci alepoň dovolovali odvézt s sebou dobytek či zemědělské stroje. Nakonec dostali zálusk i na ně, protože hladová armáda se musela nějak živit. To na druhou stranu představovalo pro místní obvatelstvo i jistou výhodu, protože v posledních fázích tohoto „odsunu“ stále víc Čechů zůstávalo na místě jako pracovní síla. Řada starousedlíků zejména z řad dříve narozených však tento osud neunesla a rozmohly se i sebevraždy. Emotivní výjevy patřily k dennímu pořádku. Podobně jako pobělohorští emigranti odcházeli zdejší sedláci s prstí rodné země na památku. Kdo se po válce vrátil, nestačil se divit. Svůj dům našel často rozstřílený, pole zdevastovaná. V okolí Bukovan to kvůli vyhloubeným zákopům vypadalo jako u Verdenu.

Po stopách SS

V archivech se dochovaly dokonce fotografie bojového výcviku na Benešovsku. Po stopách válečného šílentví se však můžeme částečně vypravit dodnes takříkajíc na vlastní kůži. Zámek v Hradištku sloužil například jako sídlo školy pro ženisty. Vojáci cvičili na Vltavě i na Sázavě, kde se učili budovat mosty a proháněli se v motorových člunech. Dodnes rozpoznáme slepé rameno Vltavy u Šlemína, na němž Němci vybudovali doky. V krajině vyrůstaly také betonové bunkry, kde probíhal například nácvik útoku s plamenometem. Přímo v Benešově vznikla škola pro dělostřelce. Ta disponovala opravdu širokým arzenálem zbraní včetně protitankových kanónů či těžkých pěchotních děl. Před místními kasárnami to tak vypadalo skoro jako ve frontové zóně. Benešovské gymnázium bylo nakonec zabráno pro zraněné vojáky. A jak už to tak armády dělají, cenné školní vybavení posloužilo jako topivo. 

V Prosečnici působili pancéřoví granátníci. V budově někdejšího prosečnického sanatoria učili i vojáci, kteří po zranění a nutném léčení v lazertu dostali několik týdnů „na zotavenou“. Aby jen tak nezaháleli, předávali bojové zkušenosti mladším. O velikosti zdejší školy svědčí, že u Sázavy vzniklo asi čtyřicet nových dřevěných baráků sloužících coby ubytovny. V okolí se také často proháněly tanky. Zdejší absolventi se na nich učili překonávat strach. Museli se přiblížit k pancéřovým pásovým obrům a například na ně umístit minu. Výcvik měl co možná nejvíc imitovat reálnou situaci na frontě, a tak sem z východu putovaly i ukořistěné tanky T-34. Skutečné ruské stroje zde sloužily jako cíl. 

Bukovany se staly domovem pro školu útočných děl přeměněnou později na školu stíhačů tanků ve Vrchotových Janovicích. V takto obrovském vojenském prostoru však musel také někdo vařit nebo ošetřovat vojáky. Ubytovny, jídelny, zdravotní střediska, hospodářské dvory – nechybělo zde nic. Vznikl tu tak do jisté míry soběstačný komplex. Cesta z něj však vedla většinou na smrt.

Disciplína

Vojenský život nepředstavoval jen dril, střelbu, pochodování, ale také hodiny a hodiny nudy. Ubikace plné mladých mužů museli velitelé nějak „zabavit“. Nacisti se stali přeborníky v pořádání různých slavností, například na vůdcovy narozeniny. Škola pro esesáky zahrnovala také propracovanou ideologickou výchovu. Kromě toho dostali mladíci také společenské stolní hry – jak jinak než s bojovou tematikou.

Přesto to bujné muže táhlo mimo hranice vojenského prostoru – do hospody a za českým pivem. Poblíž pípy pak docházelo ke konfliktům s místním obyvatelstvem. Čechům to nedalo, a když po pár doušcích narostla kuráž, začali Němce provokovat. Někdy to skončilo rvačkou. Pokud však čekáte, že konflikt eskaloval a vyústil nelítostnou odplatou vůči slovanskému obyvatelstvu, budete možná překvapeni. 

TIP: Leibstandarte SS Adolf Hitler: Kdo byli nejvěrnější pretoriáni nacistického vůdce

Velitelé se snažili dbát na disciplínu a ke svým svěřencům projevovali maximální přísnost. Docházelo tak i k trestům na základě stížností zdejších Čechů. Vojenskou stravou nenasycení mladíci také někdy tajně vtrhli do zahrad českých obyvatel. Sám K. H. Frank navrhoval za takové přestupky trest smrti! Těžko říct, zda motivaci k tomuto postupu dodávaly spíše ideály poslušnosti nebo pragmatická snaha vyjít s obyvatelstvem a nepřidělávat si potíže. Pravděpodobně však nacistickým mocipánům docházelo, že jestli je před postupujícími Rusy něco spasí, tak jedině bezvýhradná poslušnost a dokonalá disciplína. Vesnicím kolem vojenského prostoru se tak naštěstí vyhnul osud Lidic a dalších vypálených a zmasakrovaných obcí…