Případ Formis: Heydrich u nás nechával vraždit nepohodlné lidi už před válkou

Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933, kdy se stal říšským kancléřem, odstartoval v sousedním Německu nástup totalitních praktik. Neblaze proslulé tzv. norimberské zákony byly namířeny proti lidem „neárijské krve“ a i další zavedená opatření likvidovala demokracii: zakázány byly politické strany – vyjma NSDAP, rušily se svobodné odborové organizace, zaváděla cenzura, došlo až k rozpuštění Říšského sněmu. Také přestala platit zásada nedotknutelnosti obydlí. Lidé mohli být jen tak zatčeni a jejich dům zabaven tajnými policisty v civilu. Ve vazbě se zatčený ocitl bez soudního rozhodnutí a na jakoukoliv dobu. Kontrolovala se slovní i písemná komunikace, skončila možnost shromažďování. Ti, kterým se tyto zaváděné praktiky nelíbily, a nesouhlasili s nimi, nastoupili cestu do vězení a nově zavedených koncentračních táborů. 

Ostrov svobody 

Jedním ze států, které si držely svůj demokratický základ, bylo tehdy Československo. Stalo se pomyslným ostrovem demokracie a stát, spolu s prezidentem T. G. Masarykem v čele, představoval naději, že sem nacisté nedosáhnou. Zároveň se také naše republika stala místem, kde ohrožení lidé z Německa dostávali azyl a někteří se stali i jejími novými občany. 

Jedním z takových lidí byl ing. Karel Rudolf Formis, rodák ze Stuttgartu. Od mládí se učil cizí jazyky, cestoval po světě a za 1. světové války se přihlásil jako dobrovolník do německé armády. Tehdy objevili jeho jazykový talent a jako spojaře ho přidělili do štábu při turecké armádě. Právě tehdy se Formis začal zajímat o radiotelegrafii a radiofonii. Po válce vystudoval vysokou technickou školu ve Stuttgartu a poté založil se svými společníky první německou akciovou společnost pro rozhlasové vysílání. 

Formis v té době pracoval zároveň jako obchodní cestující se zdravotními a sanitárními potřebami. A také se živil jako příležitostný pojišťovací agent. Nadšení pro radiotechniku ho však neopouštělo. V lesích na zámečku nedaleko Stuttgartu si zřídil soukromou radiotechnickou laboratoř. Při jednom z protižidovských „nájezdů“ se Formis kvůli svému židovského původu ocitnul na policii. Paradoxně mu přitížilo, že měl doma jako suvenýr z války pistoli bez nábojů a šavli po otci. A to přitom už roku 1933 vstupil do jednoho z nacistických oddílu Sturmabteilungu (SA). Patrně se straně nehodil. 

A tak putoval do nacistického vězení. Měl se tam přiznat k činům, které nikdy nespáchal. Neudělal to, a tak ho nakonec propustili. Tehdy se rozhodl utéct do Československa. Chtěl si zachránit život, ale také bojovat proti nacistům. V Praze vstoupil do ilegální německé protinacistické organizace Černá fronta. Sestavil rozhlasovou vysílačku a ze středočeského hotelu Záhoří nedaleko Štěchovic se tak stalo pomyslné centrum protinacistického vysílání. 

Umlčte ho! 

Sestavil si vlastní vysílací systém a na konci listopadu 1934 se v éteru ozvalo pokusné vysílání. Říšskoněmecké monitorovací služby zachytily heslo: „Pozor, pozor! Hovoří Černá fronta, krajský vysílač Berlín!“ V dalších relacích pak tajemný radista kriticky upozorňoval na situaci v Německu a na nacistickou politiku. Vysvětloval Hitlerovy lži a hlásal: „Úlohou každého Němce je zničit nadvládu Adolfa Hitlera a jeho přisluhovačů!“ 

V dopise, který Formis před Vánoci 1934 tajně odeslal do Stuttgartu, napsal své matce toto: „Nestrachuj se o mne, maminko. Pobývám nyní v poklidných a bezpečných místech, kde se mi velmi líbí, a jsem zde – uprostřed krásné krajiny – velmi šťastný. A navíc se tu zabývám tím, co považuji za svou povinnost, a co vyplývá z toho, že jsem v sobě překonal strach.“ 

Nacisté samozřejmě zuřili. Vysílání nabourávalo jejich propagandistické ujišťování o skvělých zítřcích, jednotě národa a věrnosti vůdci. Navíc Formisovo vysílání mělo tak dobrou technologickou úroveň, že i soudobá vojenská technika měla problém ho rušit. Formis navíc znal také technická tajemství, kterými mohl narušovat oficiální vysílání německého rozhlasu. Sám totiž před válkou vytvořil řadu technických zdokonalení, které využívala i německá armáda. Nacisté po něm pátrali nejprve v Německu – v Berlíně. Později díky stopám a indiciím poznali, že se vysílá z Čech a Moravy. Československá vláda obdržela diplomatickou nótu, která žádala zastavení tohoto vysílání. 

Naše politická reprezentace na to nijak nereagovala, a tak se zpravodajská služba SS a NSDAP, které od roku 1931 velel Reinhard Heydrich, rozhodla jednat na vlastní pěst. Ostatně Walter Schellenberg, pracovník v ústředí Sicherheitsdienstu, o Heydrichovi řekl: „Byl neobyčejně ctižádostivý. Kdyby žil ve smečce divokých vlků, musel by neustále dokazovat, že je nejsilnější, musel by být stále vůdcem smečky. Musel být první, nejlepší, ve všem, bez ohledu na metody, s pomocí podvodu, zrady nebo násilí. Netrápily jej žádné výčitky svědomí a s pomocí svého chladnokrevného intelektu dokázal nespravedlnost dovést až k extrémní krutosti.“

Chyba nájemného vraha 

Likvidaci vysílače svěřili Alfredu Helmutovi Naujacksovi. Dostal Formisovu fotografii, mapu s přibližným místem vysílání, k užívání vůz Mercedes a pistoli. Tento muž původně pracoval jako řidič, zároveň proslul ve svém okolí jako výtržník, kriminálník, násilník a tyran. Inteligence mu však nechyběla. Do Prahy přijel Naujacks 13. ledna 1935 spolu se svou přítelkyní. Následujícího dne pokračovali do Štěchovic a ubytovali se jen kousek od hotelu Záhoří, odkud působil Formis. Při jednom výletu na běžkách si Naujacks všiml zvláštní antény na hotelu, a tak do tamní restaurace zašli jako běžní výletníci na oběd. Formise poznal podle fotografie, získal také otisk klíče od podzemní místnosti s vysílačem. 

Okamžitě se vrátil do Berlína, kde vše sdělil svému nadřízenému. Dostal rozkaz vysílačku zničit a Formise zastrašit. Tehdy se k němu připojil i jeho kolega Werner Götsch, se kterým vymysleli plán: vyšplhat po laně do Formisova hotelového pokoje, nepohodlného inženýra omámit éterem a pak ho spoutaného nechat v pokoji. 

Vše se fatálně zkomplikovalo. Naujocks se vypravil do místnosti s vysílačem, jenže v té se navzdory předpokladu nacházel i Formis. Ten zareagoval duchapřítomně a dokonce na vetřelce vytáhnul pistoli. Došlo k zápasu a Formis útočníka lehce postřelil. Pak ale Naujocksovi přišel na pomoc druhý komplic. Dvě rány ukončily Formisův život, jeho vysílač ale nacisté nakonec nenašli a zničili pouze přijímač.

Neměli totiž času nazbyt. Oba rychle nasedli do auta a spěchali na hraniční přechod Sněžník v Krušných horách. U hraniční závory nechali auto a na německou stranu hranic pak přešli pěšky. Na policii oznámil zločin hotelový číšník až druhý den. Vrahové ho totiž zastrašili, aby je neudal okamžitě. Do Berlína se oba vrátili až 24. ledna 1935 a podali hlášení přímo Heydrichovi. Ten byl velmi spokojen a dokonce oba muže povýšil do důstojnických funkcí.

Československé orgány samozřejmě případ vraždy Rudolfa Formise vyšetřovaly. Když objevily v hotelovém pokoji neporušenou vysílačku, došlo jim, že motiv vraždy byl výhradně politický. V březnu 1935 předalo Československo do Německa podklady pro stíhání obou pachatelů spolu s žádostí o jejich vydání. Začalo kolečko nejrůznějších průtahů a dotazů na údajné svědky. Případ se stále odsouval a nakonec německé orgány sdělily, že pachatele nedohledali, protože disponovali falešnými pasy. Poté, co došlo na podzim 1938 k Mnichovské dohodě a následně nacisté zabrali i zbytek republiky, už zájem na vyšetření této vraždy zcela zmizel.