Středověká společnost měla jasno: Potrat byl zločinem všech zločinů

Ve všech historických epochách se ženy bránily nechtěnému otěhotnění. Potraty byly jistou náhražkou za neexistující či nefunkční kontracepci, často posledním a zoufalým východiskem z nouze. Významný mezník ve vnímání interrupce představovalo období oficiálního přijetí křesťanství, které s sebou neslo závazné etické normy, mimo jiné odsuzující umělé vyhnání plodu. Potraty byly již ve středověku označovány za „nejhorší zločin ze všech zločinů“.

Hovoří zákon

Vyvoláním potratu riskovala žena vždy život. Buď mohla podlehnout následkům neodborného zákroku, nebo ruce kata. Tresty se pohybovaly od zahrabání zaživa a probití srdce kůlem po milosrdnější stětí mečem.

Propadnutí hrdlem za tento čin uvádí například Koldínova městská práva z roku 1579. Překvapivě se zde z hlediska sankcí nedělá rozdíl mezi pokusem o vyhnání plodu, úspěšným potratem a infanticidou, tedy vraždou novorozence: „Také zabíjí ta, kteráž plod z sebe vyhání, aneb týž plod jakýmž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví. Táž, kteréž do záchodu, do studnice aneb jinam svůj plod mece a hází.“ 

Trest a odpuštění

Stejně jako nebyl jednotný názor na oduševnění plodu, nebylo jednotné ani uplatňování zákonných norem postihujících potrat. Bylo běžné, že se na jednom panství trestalo i za nedostatečně prokázanou infanticidu nebo za pouhý pokus o potrat zahrabáním zaživa a probitím klínem. Jinde byla vrchnost mírnější, o čemž svědčí zápis z roku 1599 ze smolné knihy města Rokycan: 

„Káča cikánka, sauce ptána, poněvadž těhotná byla a koření sobě vařila a již že se plodu žádného v ní nenachází, kam by to ze sebe poděla? Oznámila, že se jí v tom křivda činí a v svém panenství i poctivosti zůstává. [...]. A koření, to že sobě pro zuby světlé nosila [...]. A když posláno bylo pro bábu, ohledali jí. An z ní mléko teklo, zase jí předkládáno, a vždy pravila, že neví, kde by se jí to vzalo, že se Pána Boha dokládá.“ Verdikt zněl přes zjevnou vinu poměrně mírně: „Jest metlami z města vymrskána a na věčnost od města vypovědína.“

Co na to autority?

Na rozdíl od středověku připouštěla novověká legislativa polehčující okolnosti. Ty vyplývaly z neúčinnosti prostředku, který měl potrat vyvolat, z absence zlého úmyslu nebo z nevědomosti provinilé. V takovém případě byla nešťastnice podrobena pouze tělesnému trestu a pokání.

Svoji roli hrál i stupeň zralosti plodu. Jestliže šlo o plod, který ještě „neměl duši“ jednalo se taktéž o polehčující okolnost. Ačkoliv jednotný úzus neexistoval, většina teologů a lékařů se shodovala, že k „oduševnění plodu“ dochází mezi třicátým pátým a čtyřicátým pátým dnem od početí. Za méně závažné se považovalo také usmrcení deformovaného plodu.