Případ bosé kokainistky: Skutečná detektivka z časů prvorepublikové Prahy
Drogový problém si vybíral oběti na životech už v meziválečném Československu. Jednou z prvních obětí kokainu u nás se stala v březnu 1937 sedmadvacetiletá poštovní úřednice Alžběta Langerová. O 30 let později její příběh inspiroval jeden z dílů seriálu Hříšní lidé města pražského
Případ, který se v seriálu Hříšní lidé města pražského jmenoval Případ lichého střevíce, se odehrál se na sklonku první republiky a souvisel s šířením „omamných jedů“.
Mrtvá bez střevíců
Bylo 29. března 1937, jedenáct hodin večer. Obvodní inspektor přijal na oddělení uniformovaného policejního strážního sboru v Krakovské ulici poněkud neobvyklý telefonát. Šéf vyhlášeného Borůvkova sanatoria MUDr. Klinger mu oznámil, že krátce před 23. hodinou přivezl nějaký muž autodrožkou neznámou mladou ženu. Z auta ji vynesl v náručí a po zazvonění na ústavní zvonek ji předal vrátnému, kvapně se rozloučil a odjel. Lékař při prohlídce zjistil, že dívka je již mrtvá. Obvodní inspektor vyslal na místo obvodního inspektora II. třídy Václava Škodu a o případu vyrozuměl policejního lékaře, který se také dostavil do sanatoria.
Podle dokladů policisté zjistili, že mrtvou ženou je poštovní úřednice Alžběta Langerová, narozená 7. prosince 1909 v Bochnii v Polsku, bytem Praha 1, Liliová číslo 249/6. Policejní lékař odhadl, že smrt nastala zhruba pět hodin před ohledáním. Žena měla maximálně rozšířené zorničky a nález dokládal podezření z otravy kokainem. Mrtvá byla dobře oblečená, ale chyběly jí střevíce.
Policie pojala podezření z násilné smrti, a proto byla navržena soudní pitva. Na základě zjištěných skutečností byl vyrozuměn šéf bezpečnostního oddělení vládní rada Josef Vaňásek a na jeho příkaz se na služebnu v Krakovské ulici dostavil vrchní policejní komisař Dr. Zdeněk Borkovec a detektivové Janura, Vavřínek a Kofránek.
Podezřelý romanopisec
Zatímco inspektor Škoda zjišťoval v Borůvkově sanatoriu totožnost neznámé ženy, zatelefonoval tam neznámý muž a ptal se na její zdravotní stav. Inspektor mu odpověděl, že se jí daří lépe a aby za ní přišel. Díky této léčce se do sanatoria dostavil obchodník Vojtěch Volf, který přinesl tašku a boty Langerové. Pak už události dostaly rychlý spád...
Volf byl zadržen a předveden na policejní strážnici, kde z něj zkušený policejní komisař Borkovec dostal tu nejdůležitější informaci – totiž že mrtvou dívku do nemocnice dovezl jistý Václav Petřík. Z jeho výpovědi pak zjistil, že Elsa Langerová v poslední době užívala kokain, a to i v kavárně Bajkal, kde spolu byli dnes a kde se jí také udělalo špatně. Petříka následně obžaloval prokurátor s tím, že „spáchal přečin proti bezpečnosti života podle § 335 trestního zákona a budiž za to potrestán podle téhož zákonného ustanovení“.
TIP: Hříšní lidé města pražského: Skutečný příběh rady Vacátka a jeho detektivů
Dne 9. května 1937 proběhlo u Krajského soudu trestního v Praze hlavní líčení. Václav Petřík ve své výpovědi uvedl, že je nevinný. Po dobu známosti s Alžbětou Langerovou prý nepozoroval, že by šňupala kokain. Není prý pravda, že by ji nutil nebo nabádal, aby kokain brala, aby mohl popisovat, jak vypadá záchvat po jeho požití. Ano, skutečně psal román Karavana snů, v němž popisoval život kokainistky a používání drogy. Dokončil jej tři měsíce před Elsinou smrtí a právě v květnu 1937 ho vydal nakladatel Julius Albert. Petřík byl nakonec zproštěn viny, přestože „tu proti němu přece jen značné podezření je“, jak se praví v rozsudku.
Kdo byla Elsička?
V obřadní síni strašnického krematoria dozněly 3. dubna 1937 poslední tóny skladby Dobrú noc a rakev zmizela v požářišti. Smuteční obřad byl u konce. Matka, bratr a nejbližší příbuzní se přišli naposled rozloučit s jednou z prvních obětí kokainismu v Praze, s jejich milovanou Elsičkou. Její rakev byla obklopena četnými květinovými dary a v popředí leželo srdce z bílých kvítků a s fialovými iniciálami E. L. Jaká osobnost se za nimi skrývá, nevíme přesně ani dnes.
Přesto se navzdory velkému časovému odstupu podařilo něco vypátrat. Alžběta Langerová se narodila z druhého manželství hudebního skladatele Antonína Langera, který žil a působil v Polsku. Když v roce 1910 náhle zemřel, ocitla se jeho druhá žena Adéla sama s šesti dětmi a bez prostředků. Přestěhovali se do Prahy, kde našli bydlení v Liliové ulici. Protloukali se všelijak. Adéla začala jednu místnost pronajímat prostitutkám, aby tím aspoň trochu vylepšila rodinný příjem. Je možné, že už tady se Elsička lecčemus přiučila.
Šla pracovat na poštu, kde jí místo sehnal její starší bratr Gerard, ale díky své hezké tvářičce, která se ocitla i na reklamních fotografiích, si jí všiml hudební skladatel John Gollwell a zamiloval se do ní. Světák ve skvělých oblecích se původně jmenoval Jan Borůvka a měl vlivné bratry. Jeden z nich, MUDr. Vladimír Borůvka, vlastnil nám již známé soukromé sanatorium v Legerově ulici, které se stalo poslední Elsiným útočištěm. Sanatorium provázela výborná pověst – operovali tu přední odborníci a pacienti za péči ochotně platili značné sumy. O MUDr. Borůvkovi se říkalo, že občas vystavuje recepty na kokain a má styky s vybranými lékárníky. Sám se nedožil nijak vysokého věku – zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech 27. ledna 1937, tedy o dva měsíce dřív než Elsa.
Seznámení s kokainem
Průbojný Gollwell skládal šlágry pro Járu Pospíšila a další známé zpěváky, působil jako klavírista a kapelník orchestru v kabaretu u Karla Hašlera a založil také vlastní hudební vydavatelství. Pseudonym Gollwell si zvolil během cesty do Ameriky, kde se možná také seznámil s kokainem. Každopádně právě s ním drogu poprvé zkusila i Elsa. Jenže na rozdíl od Gollwella jí zřejmě i propadla. S tím už nadaný hudebník nechtěl nic mít, a tak se s ní raději rozešel.
Záhy se ovšem v Elsině životě objevil další nápadník. Byl jím nám už známý Václav Petřík, ženatý čtyřicátník a rotmistr ve výslužbě, který se ve volném čase pokoušel psát román o kokainistce. Chodili spolu dva a půl roku až do osudného 29. března 1937. Již víme, že ho inspirovala k sepsání románu, ale nebyl zdaleka jediným autorem. O Elsičce najdeme zmínku také v knížce Adolfa Branalda Valčík z Lohengrina. Spisovatel se s ní seznámil v taneční kavárně Metro.
S odstupem mnoha let o ní napsal: „Byla hezká, malá a divná [...]. Bydlela v Liliové ulici, bývala tam překrásná tma, a když jsem ji chtěl na rozloučenou políbit, říkala ne, prosím vás, teď ne, a když jsem tedy šel, přitáhla si mne, sama mne políbila, a zase mě odstrčila, jako když neví, co chce, a přitom tiše plakala. U oné dívky nebylo nikdy nic jisté [...]. Odešla z parketu uprostřed tance a stejně nepředvídaně mě na parket táhla. Padala do apatie, jako se padá do spánku, neviděla, neslyšela; vzal jsem ji za ruku, trochu se chvěla. Jako ospalá odcházela se upravit a vracela se rozjařená, a já nic nevěděl, jenom, že je nějaká divná. Jednou se nevrátila vůbec.“
Ať jí dám čas
„Napsala mi dopis, skoro přiznání, jenže jsem nevěděl, k čemu, někdo jí ublížil a současně učaroval, nechce mu podlehnout a nechce se bránit; všechno je marné a mám toho nechat. Nic nemohlo podnítit mé spasitelské sklony účinněji. Odepsal jsem, že ji miluji, a proto ji zachráním, ať jen poví, kdo jí ublížil, ostatní si vyřídím sám. Odpověděla, že si to rozmyslí, ať jí dám čas.“ Adolf Branald zde výstižně popsal chování pod vlivem kokainu. Zachránit Elsičku už ale nemohl.
TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna
Alžběta Langerová přitom nebyla ojedinělou obětí kokainu. V den jejího pohřbu si málem našel další oběť. Noviny Národní politika o tom uvedly: „Zatímco se včera konal pohřeb úřednice Langerové, která zemřela na otravu kokainem, dopravili do všeobecné nemocnice 33letou Františku Balíkovou, služebnou ze Smíchova, Divišovy ulice 21. Byla včera nalezena v bezvědomí v bytě svého zaměstnavatele a narychlo přivolaný lékař zjistil, že jde o případ otravy omamným jedem. Ihned děvče dopravili na kliniku prof. dr. Pelnáře, kde jí poskytli pomoc a nechali ji tam v ošetřování. Případ vyšetřovala policie a zprávu postoupila urychleně bezpečnostnímu oddělení. V místnosti, kde otrávené děvče nalezli, byla lahvička s adrenalinem a kokainem…“