Princip a ti druzí: Kdo byli pachatelé útoku na Františka Ferdinanda?

Sarajevské události z června 1914, jejichž prvotním hybatelem byl atentátník Gavrilo Princip, se nesmazatelně zapsaly do historie a jsou podrobně zdokumentovány. Odpověď na otázku, co jim předcházelo a kdo v pozadí celé akce skutečně stál, je však o něco složitější a do dnešních dnů v sobě skrývá mnohá tajemství.

18.09.2024 - Jiří Skoupý



Srbsko, které bylo od roku 1830 dědičným knížectvím pod tureckou nadvládou, získalo po berlínském kongresu v roce 1879 nezávislost. Obě balkánské války v letech 1912–1913 poté státu přinesly velké teritoriální zisky, ale nikoliv přístup k moři, o nějž tolik usiloval. Bosna a Hercegovina spadaly pod rakouskou správu a přes všechen technický a kulturní pokrok, růst osvěty a vzdělanosti, které habsburská monarchie do země přinesla, je nutné konstatovat, že zdejší politické poměry se na začátku 20. století spíše zhoršovaly. 

Radikalizace Balkánu 

Po převratu v Srbsku v roce 1903 ještě zesílilo „velkosrbství“ a hnutí za jihoslovanskou jednotu. Idea sjednocení jižních Slovanů zasáhla především mladé lidi – už tehdy existovala vrstva mládeže, jež získala prestižní vzdělání ve velkých evropských městech, kde se seznámila s myšlenkami socialismu a nacionalismu. Ze Srbska a Černé Hory přicházeli do Bosny a Hercegoviny radikálové, prováděli nejrůznější diverzní akce a vystupovali proti monarchii. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 výrazně zhoršila vztahy Habsburků s Ruskem, které se cítilo podvedeno, a Vídeň se tak stala po Konstantinopoli dalším terčem velkosrbské agitace. Mezinárodním vztahům nijak nepomohlo, že se anexe namísto „slavnostního pochodu“ stala partyzánskou válkou, v níž monarchie zvítězila až po nasazení asi 150 000 mužů. 

Svévolný čin byl v Bělehradu přijat s rozhořčením. Během dvou dnů založili srbští nacionalističtí intelektuálové a vojáci organizaci Obrana národa, jejímž cílem se stalo zlikvidovat rakouský vliv na Balkáně za pomoci propagandy a sabotáží. Vznikla speciální škola určená pro výcvik v partyzánském boji, kterou vedl major Vojislav Tankosić

Vyškolit a vyslat své agenty do Bosny a Hercegoviny netrvalo srbským aktivistům dlouho, nelenila však ani rakouská tajná policie, o síti agentů se brzy dozvěděla rakouských správních orgánů. Vídeň vyslala do Bělehradu protestní nótu a Obraně národa bylo nařízeno, aby zůstala u slov a vyvarovala se činů. To ale paradoxně způsobilo další radikalizaci místních obyvatel, zvýšení společenskopolitického napětí v zemi a tím předurčilo i blížící se sarajevské události v červnu 1914. 

Sjednocení, nebo smrt 

Srbští radikálové v armádě ovšem s oficiálním stanoviskem své vlády nesouhlasili a 9. května 1911 založili organizaci, jejímž cílem nebylo nic menšího než sjednocení všech Srbů, čehož mělo být dosaženo i za použití násilí. V programu stálo, že „organizace dává přednost teroristickým útokům před intelektuální propagandou“ a každý člen sdružení musel projít zvláštním přijímacím ceremoniálem. Porušení kázně či nesplnění rozkazu poté znamenalo propadnutí smrti, čemuž ostatně napovídal i název organizace – Sjednocení nebo smrt, přestože do dějin vstoupilo její krycí jméno Černá ruka. Vedoucí postavení zastával podplukovník Dragutin Dimitrijević přezdívaný Apis (býk) a členem se stal rovněž Tankosić. S organizací sympatizovala skupina radikálních mladíků, k nimž patřil i bosenský student Gavrilo Princip, jehož jméno mělo brzy obletět celý svět. 

Dnes už není možné zjistit, kdo ze spiklenců přišel s nápadem na zavraždění Františka Ferdinanda jako první, je však jisté, že při promýšlení plánů atentátu propadli všichni fanatickému nadšení. Zápis v protokolu z pozdějšího soudu s útočníky říká: „Bylo to v dubnu 1914, když Princip za svého pobytu v Bělehradě, kde se stýkal v kavárnách s četnými srbskými studenty, vyslovil úmysl spáchati atentát na nebožtíka arcivévodu Františka Ferdinanda. Rozmlouval o tomto úmyslu s Čabrinovićem, kterého znal a který taktéž byl v Bělehradě; tento živil od oné doby touž myšlenku a prohlásil ihned, že je ochoten spolupůsobiti při atentátu.“ 

Shromáždění a výcvik atentátníků 

Jako zásadní problém se ovšem ukázal nedostatek zbraní a dalších prostředků, potřebných k takovému podniku. Princip proto kontaktoval známého železničáře Milana Ciganoviće, o němž se říkalo, že prý má vazby na majora Tankosiće. Protokol pokračuje: „Princip a Čabrinović z nedostatku peněz pomýšleli na to, aby požádali o pumy a potřebné zbraně srbského majora Milana Pribičeviće nebo Narodnou Odbranu. Ale major a rozhodující člen řečeného spolku, Živojin Dačić, nebyli přítomni. Oba zločinci rozhodli se zkusiti dostati zbraně od starého komitače, kterého znali a který v té době byl zaměstnán u státní dráhy, Milana Ciganoviće. (…) O Velikonocích Princip zasvětil do věci Trifka Grabeže, jenž taktéž byl v Bělehradě a jenž dle svého doznání prohlásil, že je rovněž hotov spolupracovati na atentátu. (…) Časem Ciganović se dorozuměl o předmětu zamýšleného atentátu se srbským majorem Vojou Tankosićem, s nímž byl v úzkých přátelských stycích a jenž za tímto účelem dal potom revolverový browning k použití.“  Ve skutečnosti se jednalo o samonabíjecí pistoli FN 1910 ráže 9 mm browning krátký. 

Sám Grabež líčil po svém zatčení při výslechu průběh setkání s Tankosićem, jehož navštívil společně s Ciganovićem 24. května 1914, takto: „Tankosić řekl Grabežovi: ‚Jsi mužem, jakého jest třeba, jsi rozhodnut?‘ K čemuž Grabež odpověděl: ‚Jsem.‘ Tankosić ptal se: ‚Umíš zacházeti s revolverem?‘ Na zápornou odpověď Grabežovu Tankosić řekl Ciganovićovi: ‚Dám ti revolver a nauč ho střílet!“ 

Výcvik ve střelbě následoval hned 25. května: „Potom Ciganović dovedl Principa a Grabeže na střelnici posádky topčiderské a udělil jim v lese v sousedství střelnice cvičení ve střelbě browningem do terče. Ciganović naučil také Principa, Grabeže a Čabrinoviće zacházeti s pumami, které jim byly později odevzdány.“ 

Přes hranice na místo činu 

Tankosić informoval srbského ministerského předsedu Nikolu Pašiće o připravované akci. Premiér sice podporoval cíle Černé ruky, ale s atentátem nesouhlasil. Preventivně varoval tajnými diplomatickými kanály rakouské vládní kruhy, a vydal dokonce rozkaz, že Princip, Čabrinović a Grabež mají být v případě pokusu o opuštění srbského území neprodleně zatčeni. Tankosić se však postavil na stranu spiklenců a pomohl jim dopravit se bezpečně i se zbraněmi do Sarajeva. Protokol říká: „Major je zavedl všechny tři na místní úřad a vydal jim pas, jímž se písemně potvrzovalo, že jeden z nich byl celník a dva druzí jeho kamarádi. Pas nesl také jméno takzvaného celníka, které Princip zapomněl.“ 

Do města dorazili 4. června po dobrodružné cestě, realizované za pomoci sítě důvěrníků Národní obrany a Černé ruky a začali verbovat další spolupracovníky. Vlastní „úderná skupina“ tak dosáhla krátce před činem osudového počtu „sedmi rozhněvaných mužů“: Muhamed Mehmedbašić, Nedjelko Čabrinović, Trifko Grabež, Vaso Čubrilović, Cvjetko Popović, Danilo Ilić a Gavrilo Princip. Samotný plán atentátu byl poměrně jednoduchý: muži se měli předem rozestavět po trase plánované jízdy následníka trůnu městem a při vhodné příležitosti zaútočit pistolí či granátem. Osoby a kulisy blížícího se dramatu byly připraveny. 

Jednali z mladické nerozvážnosti? 

Bezprostředně po činu se rakousko-uherským úřadům podařilo všechny atentátníky rychle pozatýkat, kromě Mehmedbašiće, jemuž se povedlo uprchnout do Černé Hory a následně do Srbska. Justice však uvalila k velké nevoli novinářů na celý případ dočasné informační embargo: „Vyšetřování vede se přísně tajně a je těžko něco se dozvědět. Též telefonické a telegrafické zprávy podléhají cenzuře. Všechny zdejší listy, které přinášejí něco o výsledku vyšetřování, jsou konfiskovány.“ 

Soud se spiklenci a jejich pomocníky, který vešel do historie pod názvem Sarajevský tribunál, se konal od 12. do 23. října 1914 a byl už v tisku ostře sledován: „Sarajevský proces spěje ke konci. Po řeči státního zástupce, který vylíčil atentát z politické i morální stránky a žádal odsouzení obžalovaných dle žalobního návrhu, ujali se slova obhájci soudní rada Struppel, dr. Zistler, dr. Max Feldbauer, dr. Premužić a dr. Perisić. U obžalovaných vedlejších snaží se obhájci vesměs dovoditi nevinu. O Principovi tvrdí obhájce dr. Feldbauer, že je sám obětí zločinců v Bělehradě. Třeba, že Princip chce se vyšvihnouti na národního hrdinu a tvrdí, že usiloval o sjednocení Jihoslovanů, jest ve skutečnosti pouze mladým nezkušeným mužem, který byl svým okolím v Bělehradě a po celé cestě do Sarajeva zfanatizován a k zločinu podněcován. Obhájce dr. Premužić zastává se obzvláště obžalovaného Čabrinoviće, o němž tvrdí, že za přelíčení projevoval ušlechtilé lidské cítění. 

Po replice státního zástupce ujal se slova obžalovaný Čabrinović a prohlásil, že myšlenka zavražditi arcivévodu nevznikla u obžalovaných. Ve společnosti, v níž se on, Princip a Grabež v Bělehradě pohybovali, byl atentát líčen vždy jako něco šlechetného, poněvadž jest arcivévoda v cestě jihoslovanské myšlence. Třebas chce si Princip hráti na hrdinu, litují obžalovaní toho, co se stalo, neboť nevěděli, že arcivévoda má děti.“  Princip ve svých výpovědích před soudem nezapíral a podle protokolu dokonce prohlásil: „Nejsem zločinec, protože jsem zabil muže, který jednal nesprávně. Já jsem jednal správně.“ 

Nepotvrzená konspirace 

Není bez zajímavosti, že vojenští odborníci i laická veřejnost se pozastavovali nad faktem, že srbská tajná služba vyslala k takto zásadní akci namísto vyškolených a rozkazem pověřených teroristů „jen“ dobrovolně se nabídnuvší poblázněné chlapce. Někteří badatelé se proto domnívají, že sarajevský atentát byl nejen záminkou pro vypuknutí první světové války, ale s tichým souhlasem světových mocností promyšleně zorganizovaným komplotem, který ji měl cíleně spustit. Nabízí se ale prosté vysvětlení: Apis s Tankosićem nejspíše fatalisticky předpokládali, že nadšený amatér může dosáhnout svého cíle pod efektivním krytím „naivního mladíka“ snadněji než „nenápadný“ profesionál, což se v tomto případě také skutečně stalo. 

Naproti tomu je více než jisté, že v diplomatických a zpravodajských kruzích nebyly přípravy možného útoku na následníka trůnu skutečně žádným tajemstvím – sám arcivévoda František Ferdinand byl před svou cestou do Bosny dokonce několikrát varován. 

Ke konečnému vynesení rozsudků došlo 28. října 1914. C. k. tisková kancelář toho dopoledne informovala ze Sarajeva: „Soud na základě vyšetřování shledává, že do tohoto zrůdného činu byla zapojena jak Narodna Odbrana, tak i vojenské kruhy Srbského království prostřednictvím tajných agentů. (…) Gavrilo Princip, Nedjelko Čabrinović, Trifko Grabež byli odsouzeni k těžkému žaláři na 20 let. Vaso Čubrilović k těžkému žaláři na 16 let. Cvjetko Popović k těžkému žaláři na 13 let.“ 

Z dvaceti pěti obžalovaných došlo k osvobození devíti z nich a z pěti rozsudků smrti byly vykonány pouze tři, z nichž se jen jeden týkal přímo člena skupiny atentátníků, Danila Iliće, protože jako jediný z nich dosáhl plnoletosti. Rozsudky smrti vykonal popravčí pro Bosnu a Hercegovinu Alois Seyfried na dvoře Filipovićových kasáren v Sarajevu dne 3. února 1915. 

A co bylo dál 

Po vypuknutí první světové války byli prominentní vězni Bosny a Hercegoviny preventivně převezeni do vnitrozemských trestnic monarchie. Šest z nich včetně Principa, Čabrinoviće a Grabeže skončili v Terezíně, kde je přísně střežili a na veřejnost nesměl proniknout sebemenší detail o jejich životě. Přestože podle svědectví novinářů byl Princip už v roce 1914 „očí vpadlých a vzezření mladého souchotináře“, zemřel až 28. dubna 1918 na následky nemoci a pobytu ve věznici. 

Největší štěstí z atentátníků měli Cvjetko Popović a Vaso Čubrilović, které z vězení brzy propustili. První ze jmenovaných se stal kurátorem etnografického oddělení sarajevského muzea a po celý život uváděl, že kdyby tehdy věděl, že atentát povede ke světové válce, nikdy by se na něm nepodílel. Zemřel v Sarajevu 9. června 1980. Čubrilović před druhou světovou válkou založil nacionalistickou organizaci Srbský kulturní klub. Po napadení Srbska armádami Osy byl zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Banjice. Po druhé světové válce se coby politik přidal na stranu Josipa Tita, což mu vyneslo funkci ministra zemědělství a poté ministra lesnictví. Zesnul jako poslední pachatel sarajevského atentátu 11. června 1990 ve věku 93 let. Gavrila Principa tak přežil o 71 let.

Soudu se jako jediný vyhnul Muhamed Mehmedbasić. Poté, co se rakousko-uherské úřady dozvěděly, že uprchl do Černé Hory, naléhaly na jeho vydání. Dne 12. července 1914 došlo k jeho zatčení, ale Mehmedbasić dva dny před plánovaným vydáním uprchl z věznice do Srbska, kde vstoupil do četnického oddílu, ve kterém trénoval bosenské dobrovolníky. Atentátník přežil první světovou válku a příchod srbské armády do Bosny a Hercegoviny označil za nejkrásnější den ve svém životě. Roku 1941 byl chorvatskými ustašovci jako podezřelá osoba zatčen, mučen, a dne 29. května 1943 jej zavraždili.


Další články v sekci