Princezna Rézi: Marie Terezie vynikala půvabem, inteligencí a také otužilostí

Někdy uprostřed srpna roku 1716 došlo k splynutí dvou Nejjasnějších pohlavních buněk, z nichž se za devět kalendářních měsíců narodila 13. května 1717 v hlavním městě Vídni habsburská princezna. Vzápětí byla pokřtěna vodou z řeky Jordánu jménem Marie Terezie Walburga Amálie Kristina.

Chytrá a temperamentní

Říkalo se jí princezna Rézi neboli Reserl a vyrostla v modrookou blondýnku s jemnou bělostnou pletí a s vysokou ztepilou postavou. Kromě toho se vyznačovala obdivuhodným zdravím a temperamentem. Kdybychom se však chtěli na Reserl zadívat vskutku objektivně, tak zase vyloženou krasavicí asi nebyla. Doboví chvalořečníci ji však opěvovali, neboť žena nemusí být zrovna oslnivá kráska, aby v sobě měla půvab.

Marie Terezie byla výjimečná žena a v mladém věku výjimečná dívka – hezká, vybavená sex-appealem, inteligencí a poněkud nezvyklou, muže udivující rázností. Její mladistvé kouzlo, dodnes vyzařující z portrétů, by jí mohla závidět leckterá současná modelka. Pravda, Rézi poměrně brzy nato zesílila, její štíhlá postava se posléze zaoblila, mladistvý pel vystřídala zralost snad předčasná, jenže se nebylo čemu divit. Vždyť počínaje dvacátým rokem svého života pak další dvě dekády rodila rok co rok. 

Mladá Rézi se věnovala hudbě, zpěvu, divadlu, malbě a studiu cizích jazyků. Její nevázaná radost ze života z ní učinila nadšenou tanečnici a účastnici všech dvorních plesů a slavností. Plynně mluvila italsky, německy, francouzsky a slušně ovládala španělštinu a latinu. Vzdělávali ji jezuité, znala dobře dějiny umění a obsahy děl klasické literatury. Díky dějepisné výuce získávala zeměpisné základy a setkávala se s poučnými příklady dobrých i špatných panovníků. Její výchova a vzdělávání však nebyly v žádném případě vedeny k převzetí královského majestátu. Císař Karel VI. ji ke státnickému a dynastickému rozhodování zásadně nepřipouštěl.

TIP: Výchova malé Marie Terezie: Katechismus, cizí jazyky a operní árie 

Marie Terezie si velmi oblíbila svou vychovatelku, hraběnku Fuchsovou. Říkala jí „ája“ či dokonce „mami“. Ze všech jejích zálib a vloh se zřejmě nejvíce prosadila hudba. Už v sedmi letech hrála společně se sestrou v opeře, kterou dirigoval sám otec-císař, což byl mimochodem výtečný hráč na violu da gamba. Kromě toho vynikala hospodárností a pílí, činorodostí, vtipem, bystrostí a podle tvrzení své komorné rovněž mimořádnou otužilostí. Dokonce i v zimě bylo okno její pracovny v Hofburku otevřené a vítr častokrát nafoukal na listiny sníh. 

Shání se nevýznamný ženich

Ještě než vyrostla z dívčích střevíčků, začali se o ruku Marie Terezie hlásit nápadníci od mnoha evropských dvorů. Španělští Bourboni Filip V. a Isabella nabízeli svého prostoduchého syna dona Carlose. Přicházeli sňatkoví diplomati z Portugalska, Bavorska, Saska i Pruska (je poněkud zábavné představit si, že by si Marie Terezie vzala svého pozdějšího úhlavního nepřítele Fridricha II.). Ale habsburský dům všem těm lákavým slibům odolal. Sám Karel VI. přišel s nápadem dát dceřinu ruku ženichovi s menším vlivem a mocí. Sňatek nesměl v žádném případě rozvrátit křehkou mocenskou rovnováhu na kontinentě. A tak císař hledal a hledal. 

Přesně takového kandidáta, jakého potřeboval, objevil v lotrinském arcivévodovi, a skutečně mu dal přednost před partiemi mnohem atraktivnějšími. Lotrinský knížecí rod patřil v Evropě k těm nejstarším a nejvznešenějším a již v minulosti ho s Habsburky spojovalo mnohé. Vévoda Karel Lotrinský, dědeček princeznina nápadníka, byl vyhnán z rodových držav Francouzi a našel útočiště v císařské armádě. Významně přispěl k osvobození Vídně od tureckého obležení v roce 1683, a přestože se později vrátil domů, mezi oběma rody se uchovalo přátelství. Karel VI. poněkud naivně soudil, že ze sňatku jeho dcery s příslušníkem lotrinské dynastie by mohl vzejít velký vojevůdce, dědic nadání Karla Lotrinského. 

Na začátku takřka románové lásky Marie Terezie stálo centrum Českého království – Praha. Mezi hosty, pozvanými k poněkud pozdní slavnostní korunovaci Karla VI. na českého krále 5. září 1723, se objevil i mladý lotrinský následník František Štěpán. Císař ho pozval, aby si ani ne patnáctiletého prince diskrétně obhlídl. Rézince bylo sice teprve šest, ale v politice se musí myslet dopředu. 

Rozpustilý lovec

V pozdním létě roku 1723 tedy přijel mladičký František Štěpán do Prahy. Dostal na cestu kromě bezpočtu módních oděvů, stříbrného nádobí a studijní knihovny i veletucet párů bílých rukavic, bez kterých se u habsburského dvora nedalo ani zaťukat na dveře, natož přijít k tabuli. Upjatým španělským manýrám nebyl svobodomyslně vychovaný princ příliš nakloněn. Mluvil, jak mu zobák narostl, choval se nenuceně, ba rozpustile. Právě nedostatky v noblese mu však vídeňský dvůr nejen odpustil, ale jako by se mu s nimi podařilo provětrat dusný vzduch a zajistit si v císařské rodině vřelé přijetí. S Rézinkou uměl František dovádět tak spontánně, že k němu přilnula.

A co na to císařský tatík? Karel dokonce jakoby okřál, což víme docela spolehlivě, protože se zachovaly jeho deníkové poznámky z Prahy. Tak kupříkladu: „12. srpna. Šoulačka celý den, princ Lotrinský u toho. Je roztomilý, veselý, pěkně střílí.“ Kromě přirozeného vystupování a strhujícího optimismu na mladíkovi ihned ocenil jeho vášeň pro lov. Panovník svůj režim už dávno odvozoval od kalendáře honů a doby říje. Od nynějška měl zapáleného průvodce a kumpána. Co víc si mohl přát? V té nelíčené slabosti pro Františka jako by se zároveň zrcadlilo, jak moc postrádá vlastního syna.

Další výchova Františka Štěpána probíhala až protekčně uvolněně, ba ledabyle, což kontrastovalo s disciplinovaným vzděláváním habsburských arcivévodkyň v čele s Rézi. „Krásný Francouz“, jak ho v žertu přezdíval Karel, žil v bavlnce, ale zato náležitě nezvládl němčinu ani francouzštinu a s pravopisem pak po celý život poněkud zápasil. Marie Terezie se nicméně do svého prince již v útlém věku se vší vážností zamilovala. 

Císař se pořád nevzdával naděje na dědice. Zatímco rozvíjel diplomatické akce k mezinárodnímu uznání pragmatické sankce, jež měla zaručit nástupnictví žen z habsburského rodu, nadále navštěvoval s císařovnou různé lázně, konal kajícné poutě do Mariazell, rozdával církvi statky a beneficia a stavěl nové kostely. Co kdyby přece jenom... 

Svatba, nebo vlast

František Štěpán mezitím usedl po smrti svého otce na lotrinský trůn a mohl pozorovat neutuchající hemžení nápadníků kolem jeho vyvolené jenom očima svého vyslance na vídeňském dvoře. Měl však na své straně císařovnu, vychovatelku Marie Terezie hraběnku Fuchsovou, a také sympatie mladé arcivévodkyně. Na Vánoce roku 1730 byl třináctileté princezně doručen miniaturní portrét Františka Štěpána – samozřejmě se svolením císařského tatíka. Marie Terezie prý portrét pozorovala velmi dlouho a láskyplně a silně se při tom červenala. Ale ke svatbě bylo ještě daleko. 

Císař už pozbyl naděje na mužského dědice, a tak vrhl do hry všecko: sliby, úplatky, příbuzenské vztahy. I Marii Terezii? Jistěže. Kdyby snad k něčemu došlo a mělo se bojovat, Lotrinsko by znamenalo slabého spojence. Co teď? Nějak se to zašmodrchalo. Kdoví, zdali Marii Terezii nezůstane nakonec pouze ten medailónek, při pohledu na nějž se tak rozkošně červenala.

Karel VI. dosáhl po velkém úsilí uznání pragmatické sankce řadou států a uzavřel i tajný pakt s Francií. Protože západní mocnost chtěla scelit své teritorium, přišla se slibem uznání za vévodství lotrinské! Ale co na to řekne pán Lotrinska a zamýšlený ženich Marie Terezie?

TIP: Manžel, hazard, čokoláda: Lásky a vášně Marie Terezie

U vídeňského dvora přijali francouzskou nabídku s ulehčením, neboť účet měl platit někdo jiný. Na nešťastného lotrinského vévodu vyvinuli nátlak přímo skandální. Ministr Bartenstein to vyjádřil po hodinách neúspěšného přesvědčování s brutální bezohledností: „Bez abdikace na Lotrinsko nebude sňatek s Marií Terezií. Vyberte si, pane.“ František Štěpán nakonec po těžkém vnitřním boji souhlasil. Získal arcivévodkyni, ale ztratil svou zemi, na čemž nic nezměnilo ani odškodnění severoitalským Toskánskem. Svatbě však už nestálo nic v cestě. Všichni byli spokojeni, tedy aspoň zdánlivě, protože do Františkovy duše se raději nikdo nekoukal.