Přímořský kraj: Do chladného nitra tundry
Odlehlá oblast asijské části Ruské federace je sice pokrytá sněhem a proslulá krutými mrazy, přesto Přímořský kraj tvoří jeden z pilířů státního hospodářství. Na konečné transsibiřské magistrály kvete díky bohatým ložiskům uhlí a drahých kovů těžební a strojírenský průmysl
Stěžejním prvkem na vlajce Přímořského kraje, schválené teprve v roce 1995, je silueta tygra ussurijského. Stejný symbol se nachází rovněž na uniformách ruského námořnictva. Ne bezdůvodně – tato šelma je kriticky ohrožená, její populace na území Ruska čítá zhruba 560 kusů. Ještě vzácnější je pak další z místních endemitů, levhart mandžuský. Se zhruba stovkou posledních jedinců jde o nejohroženější velkou kočkovitou šelmu na Zemi.
Název tamní metropole Vladivostoku znamená v překladu „vládni východu“. Současné jméno dostala teprve po příchodu Evropanů, kteří na ruský Dálný východ zavítali poměrně nedávno. Ještě v polovině devatenáctého století totiž tato oblast spadala do čínské sféry vlivu, teprve v roce 1860 v zálivu nazvaném Zlatý roh zakotvili Rusové a pustili se do budování moderního města. První osadníci však měli spíše než ke Slovanům blíže k Asiatům – a není divu, vždyť Moskvu a Vladivostok dělí více než 9 000 kilometrů a osm časových pásem. Mnohem blíže má Přímořský kraj k hranicím s Čínou a s KLDR.
Drsný život v mrazech
Kontakt s evropskou částí Ruska bylo dlouhou dobu možné udržovat téměř výhradně zdlouhavou lodní dopravou. Změnu umožnila až transsibiřská magistrála. Železnice, jejíž výstavba trvala čtvrt století, propojila západ Ruska s rychle se rozvíjejícím východem a zkrátila cestu mezi oběma lokalitami z měsíců na týdny.
Dnešní Vladivostok je považován za ekonomické srdce celé východní části Ruské federace a jde o největší přístav v celé oblasti. I přes značný ekonomický potenciál má však jen něco málo přes šest set tisíc stálých obyvatel – život tam totiž značně komplikuje drsné klima. Třebaže město leží na stejné zeměpisné šířce jako francouzská Riviéra, průměrná roční teplota je tu o deset stupňů nižší než ve Středomoří. Celý Přímořský kraj, dvakrát větší než Česko, obývají jen necelé dva miliony lidí a hustota zalidnění je zde jedenáctkrát nižší než u nás. Kromě krutých mrazů musejí totiž tamní obyvatelé bojovat rovněž s nepřítelem v podobě silně znečištěného ovzduší – což je daň za těžký průmysl, bez nějž by však naprostá většina obyvatel neměla obživu.
Bohatství ukrytá v zemi
Výrobní haly zdejších továren opouštějí zejména lodě a vojenské letouny, koneckonců Vladivostok je domovským přístavem flotily ruského vojenského námořnictva.
V Přímořském kraji bylo dosud objeveno více než sto bohatých zdrojů uhlí a množství zásob této strategické suroviny se odhaduje na 2,4 miliardy tun. Zdejší zem však vydává třeba i ložiska zlata, stříbra, cínu a několika desítek druhů dalších cenných kovů. Nezanedbatelné jsou rovněž přírodní zdroje. Osmdesát procent území pokrývají lesy, poskytující víc než dost materiálu pro těžbu dřeva. Vůbec nejdůležitější složkou hospodářství je však rybolov: Bohaté vody Japonského moře a hustá říční síť na pevnině poskytují na dva miliony tun úlovků ročně.
Stručné dějiny
Nejstarší doklady o lidském osídlení Sibiře jsou staré asi 40 000 let. Původní obyvatelstvo představovaly různé nomádské národy, například Ujgurové, Skytové či Honové. Někdejší rozmanitost místní populace však značně omezily výboje Mongolů, jejichž říše se ve středověku postupně rozrůstala, až v roce 1242 nakonec vyvrcholila vznikem tzv. Zlaté hordy. Když se o dvě stě let později rozpadla, převzal její roli Sibiřský chanát spravovaný Tatary.
Rusové na scéně
Současná rozloha Ruské federace se začala formovat v průběhu 16. století, kdy carská armáda slavila první úspěchy ve snaze proniknout hlouběji do Asie. Dobytím Sibiřského chanátu v roce 1580 si otevřela cestu dále na východ. Na pobřeží Tichého oceánu Rusové poprvé vkročili o půl století později a založili tam přístav Ochotsk, navzdory předchozí smlouvě s Čínou. Obě mocnosti v roce 1689 podepsaly pakt o tom, že území severně od řeky Amur bude spravovat čínská dynastie Čching. Přesto na území dálné Sibiře soustavně proudily desítky tisíc nových ruských obyvatel a rychle tam vznikala nová města.
Raketový růst
V roce 1856 Rusové oficiálně ustanovili tzv. Přímořskou oblast se správním centrem v Chabarovsku (dnešní Chabarovský kraj), pod kterou spadá i současný Přímořský kraj. Pod vedením generála Nikolaje Muravjovova-Amurského podepsali zástupci cara s Čínou tzv. Ajgunskou smlouvu stanovující nové hranice: tentokrát výrazně ve prospěch Slovanů. Konec 19. století se nesl ve znamení rychlého zakládání nových měst – jen mezi léty 1852 až 1889 vzniklo 95 nových sídel v čele s Vladivostokem. Rozvoj oblasti pak ještě uspíšila výstavba transsibiřské magistrály zahájená v roce 1880.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 1 956 000; očekávaná doba dožití: 62,5 roku; prům. počet dětí: 1,73 na ženu; věková struktura: 9 % obyv. do 19 let, 14,3 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Vladivostok má 600 000 obyv.; náboženství: 27 % ruské pravoslaví, 6 % ostatní křesťané, 35 % ateismus, 30 % věřící bez náboženské příslušnosti; jazyky: oficiálním jazykem je ruština; obyv. pod hranicí chudoby: 25 %; gramotnost: 99 %.
Politika
Státní zřízení: ruský federální subjekt; gubernátor: Vladimir Vladimirovič Mikluševskij; volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky
Ekonomika
HDP na hlavu: 12 320 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD); měna: rubl, s kurzem 1 : 35 Kč.
Geografie
Rozloha: 165 900 km², zhruba jako Tunisko; charakter území: převážně hornaté, z 80 % zalesněné; délka pobřeží: 1 350 km; podnebí: subpolární, ovlivněno monzuny, se suchými zimami a deštivými léty; min. noční / max. denní teploty (°C) ve Vladivostoku: leden–březen -18 až -10/-7 až 0, duben–červen 1 až 8 / 11 až 17, červenec–září 15 až 21 / 13 až 20, říjen–prosinec 6 až 13 / 1 až 8; nejnižší a nejvyšší bod: pobřeží Japonského moře (0 m) / Anik (1 933 m).