Příliš kruté umírání: Ukřižování patřilo v římské říši k obávaným trestům
Nekompromisní spravedlnost Říma sahala i do osad na okraji impéria, dokazuje nález ukřižovaného zločince. Krucifikace přitom nepatřila k oblíbeným trestům – vadila dokonce i katům…
Pod číslem 4 926 evidují britští archeologové nedávno objevené kosterní pozůstatky muže, který rozhodně neměl štěstí. Někdy z kraje 4. století našeho letopočtu byl totiž na místě dnešní vesnice Fenstanton odsouzen k té vůbec nejhorší možné smrti, jakou ve starém Římě znali. Fragmenty jeho těla nesou jasné stopy ukřižování. „A to je záležitost, kterou prostě normálně neobjevíte,“ říká osteoarcheoložka Corinne Duhigová.
Že Římané trest smrti aplikovali v provinčních oblastech impéria více než častěji, je dobře známým faktem. Víme také to, že ze čtveřice klasických forem exekucí patřila krucifikace, tedy ukřižování, k těm nejméně preferovaným. Pro potřeby rychlého soudu se jevila poněkud pomalá a pracná. A sami kati i vojáci z legií ji považovali za extrémně bolestivou, děsivou a celkově potupnou. Nechtěli se jí pošpinit. Odsouzený totiž neumíral na utržená zranění, ale spíše udušením – prověšením bránice, hypovolemickým šokem, srdeční arytmií, ztrátou tělesných tekutin a na postupné selhání orgánů. Mohlo to trvat tři hodiny, ale také čtyři a více dní. A strážní museli jeho sténání a nářkům po celou dobu naslouchat. Takovou smrt si prostě nezasloužil každý.
Perská škola
Do tajů a šťavnatých podrobností způsobu této drastické popravy Římané pronikli někdy mezi 4. až 3. stoletím př. n. l. během tažení do Persie. Už od těch časů si jej šetřili pro zvláštní případy – na penězokazce, nebezpečné politické aktivisty, křesťany, bouřící se otroky a vojáky, jež pozbyli cti. Asi nejznámějším příkladem plošného použití tohoto definitivního trestu je ukřižování šesti tisíc zajatců rozprášeného Spartakova povstání. Marcus Licinius Crassus nechal jejich těly lemovat cestu z Říma do Kampánie. Zbylí otroci si měli podobnou vzpouru předem dobře rozmyslet. Z historických záznamů také vyčteme, že ve velkém se křižovalo i v Sýrii a Judeji. Ostatně Ježíš z Nazaretu by o tom mohl vyprávět.
V průběhu trvaní římské říše tak bylo ukřižováno kolem 100 až 150 tisíc lidí. Když ale přijde na konkrétní nálezovou situaci, fyzický doklad krucifikace se hledá těžce. Jak to? Navzdory obecnému úsudku se hřeby do těla provinilce zas až tak často nezatloukaly. Těla se jen vyvazovala provazy. Většina odsouzených se po smrti ani nedočkala řádného pohřbu a skončila pohozená někde. Takže – ač se to vzhledem k plošnému rozšíření této praktiky a odhadovaným počtům zdá neuvěřitelné – do současnosti archeologové objevili jen tři kosterní pozůstatky těch, co si před smrtí s jistotou prošli peklem křižování.
Normální osada
Britští archeologové vedli tuto fenstantonskou lokalitu v patrnosti od roku 2004, kdy zde během rutinního průzkumu před výstavbou dálničního nájezdu k Huntingdonu zahájili sérii odkrývek. Ty naznačovaly přítomnost menšího, ale poměrně živého sídla. Leželo na Via Devana, někdejší cestě spojující římské osady překrývající se s nynějším Godmanchesterem a Cambridge. Nacházelo se zde velké kamenné stavení, dlážděná křižovatka silnic s centrálním náměstím, několik menších obydlí, hospodářských stavení a masné krámy. V nálezech zazářily fragmenty keramiky, skromné zdobné šperky, brože, zvířecí kosti, předměty denní potřeby a spotřeby. A také pětice hřbitovů, tedy spíše větších rovů, ukrývajících asi čtyři desítky koster – z toho pět dětských.
Kosterní pozůstatky z hrobu č. 4 926 od nich ležely poněkud stranou – jako by lemovaly cestu. A na svou mimořádnost upozornily masivním pěticentimetrovým hřebem, proraženým patní kostí a kloubem kotníku. „Pohřební praxe byly mnohé a různě se měnily,“ vysvětluje Kasia Gdaniec, spoluobjevitelka hrobu. „Občas narážíme i na doklady posmrtného mrzačení. Ale hřeby? To je něco naprosto unikátního.“
Hodí se zmínit, že absence železného kování v tělech odsouzených ukřižovaných vycházela z toho, že se hřeby z jejich těl po smrti vytahovaly pro další použití. V případě nešťastného č. 4 926 se ale hřeb v noze při vytahování ohnul, a tak jej nechali být.
Vysvobození
Ať už se pod číslem 4 926 skrýval kdokoliv, muselo jít o opravdu speciální případ. Kolem jeho těla bylo poházeno dalších 12 hřebů. „Obvyklou šetrnost překonal silný odpor k popravenému,“ komentuje to Duhigová. Badatelka nikterak neskrývá překvapení nad tím, že i do tak malé a bezvýznamné osady na hranicích samotného impéria dorazila římská spravedlnost v tak barbarsky neúprosné podobě. Kdy přesně k exekuci došlo? Metody radiokarbonového datování ji zasazují mezi rok 130 až 360 našeho letopočtu. Další testy a laboratorní šetření pak prokázaly, že na odsouzeného skutečně nečekal hezký konec.
Kosterní pozůstatky patřily muži běžné stavby těla a průměrné výšky. Mohlo mu být mezi 25 až 35 lety. Kosti nesly stopy četných traumat a narušení. Při křižování mu zlomili šest až sedm žeber. Stopy infekce či zánětu, spojené s řídnutím kostí dolních a horních končetin pak dokládají, že několik týdnů nebo snad dokonce měsíců před popravou visel ukován v řetězech. A nakonec i ona penetrační dutina v kosti je doplněna druhou menší jamkou. První rána kladivem šla tedy vedle a musela být opakována. Na kříži nejspíš umíral čtyři až šest dní. Smrt mu tedy přinesla kýžené vysvobození, ať už to byl kdokoliv.
TIP: Křesťanští misionáři v Japonsku tvrdě narazili: Ti kteří neutekli, skončili na kříži
Z praktického hlediska je tento mimořádný objev trochu záhadný. Občanská práva byla v římské říši roku 212 rozšířena na všechny svobodné obyvatele, a ti tedy „jen tak“ křižováni být nesměli. Navíc samotné křižování jako způsob popravy zakázal svým ediktem roku 337 císař Konstantin. K exekuci muže č. 4 926 tedy ve Fenstantonu došlo buď dříve, anebo na zdejší divoké hranici platila drsnější pravidla.