Prezidentské trable: Opravdu nosil George Washington dřevěnou zubní protézu?
U zubaře si George Washington skutečně „užil“. Co je však pravdy na tom, že první americký prezident nosil dřevěnou zubní protézu?
O slavných historických osobnostech koluje bezpočet příběhů a zdaleka ne všechny se zakládají na pravdě. První americký prezident není výjimkou. Vypráví se například, že jako šestiletý poškodil sekyrkou kmen třešně, a pak se k tomu otci přiznal, protože nedokázal lhát. Tatínek mu prohřešek odpustil. Synkovo čestné jednání mu mělo být „dražší než tisíc stromů“.
Tenhle příběh se zrodil až po Washingtonově smrti v roce 1799 a vymyslel si ho potulný kazatel a obchodní cestující s knihami Mason Locke Weems. Američané prahli po informacích o zesnulém prezidentovi a Weems se rozhodl jim je dodat. Do bestselleru „Život Washingtonův“ vkládal drobné smyšlené příběhy, které mu posloužily jako odrazový můstek k vylíčení oslnivé prezidentovy kariéry jako logického důsledku skvělých Washingtonových vlastností.
Washingtonovy trable se zuby k mýtům nepatří. Bolestivé komplikace pronásledovaly tohoto vojáka a státníka prakticky po celý život. Poslední zub mu dentista John Greenwood kvůli neutuchajícím bolestem vytrhl v roce 1796, tedy pouhé tři roky před smrtí. Příběh o tom, že Washington nosil dřevěnou zubní protézu však do oblasti zkazek a mýtů patří. První americký prezident měl sice zuby zbarvené do hněda, ale to byl důsledek konzumace tabáku a vína.
Kartáčky a pasty
Jako voják se George Washington proslavil především v bitvách války o nezávislost amerických kolonií na britské koruně. Jeho armádní kariéra však začala mnohem dříve. Bojoval na straně Britů ve francouzsko-indiánské válce, do které se spolu s výrazně slabší francouzskou armádou zapojily i některé indiánské kmeny. A už tehdy trápily mladého Washingtona zuby. V jeho deníku z roku 1756 se našel zápis o tom, že zaplatil jistému doktoru Watsonovi pět šilinků za vytržení zubu.
Také další záznamy o výdajích svědčí o tom, že zuby stály v popředí Washingtonovy pozornosti a penězi na nich nešetřil. Nakoupil si desítky zubních kartáčků, prášků a past na čištění zubů a dokonce i tinkturu na ošetření bolavých dásní a potlačení nepříjemného zápachu z úst. Washington péči o svůj chrup rozhodně nezanedbával. Komplikací se však do konce života nezbavil. Skoro každý rok mu zubaři vytrhli nějaký bolavý zub. Washingtonovy zubní potíže nebyly pro jeho okolí tajemstvím. Kapitán John Merecer, který s budoucím prezidentem Spojených států sloužil ve Virginii, si v roce 1760 poznamenal: „Má velká ústa, která po většinu času drží pevně zavřená. Pokud je otevře, odhalí zkažený chrup.“
Z roku 1773 se dochovalo Washingtonovo poděkování jednomu obchodníkovi za dodávku dvou kameninových džbánů s nakládanými droby. Washington si pochvaloval, že jídlo je tak měkké, že ho může kousat i svými bolavými zuby.
U zubaře celebrit
Svědectví o dramatické zubní komplikaci nabízí Washingtonův portrét od vynikajícího malíře Charlese Wilsona Pealeho z roku 1776. Obraz objednal významný obchodník a politik John Hancock jako projev díků za osvobození Bostonu z britské nadvlády. Peale zachytil na plátně otok a jizvu na levé Washingtonově tváři. Vše nasvědčuje tomu, že jde o stopy po těžkém zánětu zubu, kolem kterého se vytvořilo hnisavé ložisko čili absces. Washington si zřejmě při léčbě užil svoje. Když v roce 1783 shání zubaře, klade důraz na jeho šikovné ruce a píše: „Protože mám hned s několika zuby velké potíže, byl bych rád, kdyby mne jich zbavil nějaký zručný muž.“
Už předtím Washington o některé zuby přišel. V roce 1781 žádá v dopise zubaře Williama Bakera o pinzetu na utažení drátků, kterými měl k vlastním zubům připevněné zubní náhrady. Řídnoucí řady Washingtonova chrupu ilustruje dopis, v kterém napsal v roce 1782 domů z cest bratranci Lundovi Washingtonovi: „Podívej se do zásuvky mého stolu po dvou malých předních zubech.“
Nevíme, čí zuby to byly. S vysokou pravděpodobností pocházely od černých otroků žijících na Washingtonově usedlosti. Netušíme také, jestli tyto zuby použil Washingtonův tehdejší zubař Jean-Pierre Le Mayeur pro samotného Washingtona. Je možné, že je Washington Le Mayeurovi prodal. V té době to byla celkem běžná transakce a Washington zcela jistě patřil k těm, kdo svému zubaři platili víc, než kolik od něj dostávali zaplaceno za dodávku zubů. Le Mayeur pečoval o chrup mnoha vlivným a hlavně bohatým lidem a ceny jeho služeb byly „exkluzivní“.
Protézy
O úbytku zubů a naléhavé potřebě je nahradit svědčí i fakt, že si Washington v roce 1783 podle návodu svého zubaře sám zhotovil otisky dásní ze sádry a vosku, aby mu podle nich zubař zhotovil protézy. Možná, že i proto najdeme ve Washingtonových účetních knihách o něco později záznam o výdaji 122 šilinků za devět „zubů z negrů“. Není však úplně jasné, zda tyto zuby skončily ve Washingtonových ústech, nebo to byl z jeho strany jen „výhodný nákup“.
Když Washington 30. dubna roku 1789 skládal přísahu jako prezident nově vzniklých Spojených států amerických, zbýval mu v ústech jediný vlastní zub – levý spodní třenový. O všechny ostatní přišel. Novopečeného prezidenta si vzal do péče přední newyorský zubař John Greenwood a vyrobil mu na míru protézu kombinující tvary vyřezané z hroších řezáků s vytrženými lidskými zuby. Jako spojovací materiál použil Greenwood mosazné drátky a hřebíčky. Protéza „visela“ Washingtonovi na posledním zubu.
Washington si byl svého nevalného chrupu dobře vědom a považoval to za velkou osobní slabinu. Ústa držel pokud možno pevně zavřená. Nehodlal příliš ukazovat ani svou protézu. Dobře si toho všiml malíř Gilbert Stuart, který si po setkání s prezidentem poznamenal: „Měl nasazenou zubní protézu, což mělo za následek jeho strnulý výraz jasně patrný kolem úst a ve spodní části obličeje.“
TIP: Zpátečnické elity: I velcí státníci se nezřídka potýkali s technickým pokrokem
Washingtonovi nešlo jen o jeho osobní „image“ a prestiž. Vážně se obával, aby jako představitel nového státu nedělal chatrnými zuby své zemi ostudu a nesnižoval její mezinárodní prestiž. Svůj inaugurační projev proto nepronesl na veřejnosti, jak se od něj očekávalo, ale promluvil v uzavřené společnosti před členy Kongresu.