Přes oceány do Kalikatu: Vasco da Gama se jako první přeplavil z Evropy do Indie

Pro mnohé možná může být překvapením, že se jeho jméno v portugalštině vyslovuje „Vašku“, onu dobrodružnou plavbu ale znají nejspíše všichni přinejmenším ze středoškolského dějepisu. Vstoupila do dějin jako do té doby nejdelší zaoceánská plavba (bezmála 45 000 km), která Evropanům přinesla bezpočet cenných geografických poznatků. V roce 1497, kdy Vasco da Gama vyplouval z lisabonského přístavu s ambiciózním cílem obeplout Afriku a zkusit se takto dostat do Indie, nicméně stále ještě panovalo přesvědčení, že Kryštof Kolumbus před pěti lety doplul do téže země. Proč se tedy chtěl da Gama dostat na stejné místo jinudy?

Hledá se dobrodruh

Indie představovala pro zámožné Evropany nesmírně lákavý cíl, a to v první řadě kvůli obchodu s kořením. Již od dob vlády krále Jana II. ( 1481–1495) se portugalská koruna všemožně snažila do tohoto obchodu začlenit a nashromáždit tak jmění, které by jí umožnilo získat nezávislost na bohaté aristokracii. Úkol to byl však nesnadný – cestu přes Egypt a Rudé moře ovládali Benátčané, zatímco po souši ji komplikovali Osmané. Západní cesta do domnělé Indie pak připadla Španělům mírem uzavřeným v roce 1494 v Tordesillas. Jedinou možností tedy bylo vydat se po moři na opačnou stranu, na východ.

Výpravě vedené Vascem da Gamou předcházel bezpočet portugalských pokusů obeplout africké pobřeží, případně proniknout do Indie jiným způsobem. Král Jan II. v roce 1487 dokonce vyslal přes Egypt a Arabský poloostrov dvojici špehů, aby v přestrojení za obchodníky zjistili veškeré podrobnosti o obchodních cestách i klimatických a geografických podmínkách. Když se pak o rok později vrátil Bartolomeo Diaz se zprávou, že je Afriku skutečně možné obeplout a že se za tímto kontinentem otevírají další nekonečné širé vody, zbývalo jediné: najít dobrodruha, který by otevřel potenciálně lukrativní vodní cestu přes Indický oceán. 

Vascovi da Gama mohlo být v této době něco mezi dvaceti a třiceti lety. Narodil se nejspíše někdy ke konci šedesátých let 15. století v přístavním městě Sines do rodiny místního správce Estevaa da Gamy jako prostřední z pěti bratrů. O jeho dětství a mládí není známo prakticky nic, o jeho studiích panují pouze domněnky. Jisté je pouze to, že okolo roku 1480 Vasco po vzoru svého otce vstoupil do Řádu svatého Jakuba od meče, jehož velmistrem byl v této době portugalský infant a pozdější král Jan II. 

Jak již bylo zmíněno výše, Jan II. byl horlivým podporovatelem objevných cest a svatojakubský řád mu byl v tomto ohledu účinným nástrojem. Jeho členům svěřoval vedení nejrůznějších misí a bylo to právě zde, kde Vasco da Gama získal zkušenosti coby námořník a lodivod. V roce 1492 byl pověřen prvním z významnějších samostatných úkolů, který spočíval v zajetí francouzských lodí, jež útočily na portugalská plavidla u jejich domovských přístavů. Asi netřeba dodávat, že v této i všech ostatních misích bez zaváhání uspěl.

Na dohled vánoční země

V roce 1497, kdy Vasco da Gama stanul v čele výpravy, jejímž prvořadým cílem bylo navázat námořní spojení s Indií, už tedy jeho jméno něco znamenalo. Krále Jana II. krátce před tím na trůnu vystřídal Manuel I. ( 1495–1521), který rovněž sdílel zájem v objevování neznámých končin, a expedice proto 8. července vyplula z lisabonského přístavu dobře vybavena.

Flotila se skládala ze dvou velkých korábů São Gabriel a São Rafael, jedné menší karavely São Miguel a zásobovací lodě São Martín, která vedle potravin vezla i munici. Mezi zhruba 170 členy posádky bylo několik zkušených mořských vlků, kteří doprovázeli již Bartolomea Diaze během jeho cesty k mysu Dobré naděje, a jednomu z korábů velel Vascův bratr Paulo. 

O průběhu cesty se dozvídáme z pečlivě vedeného lodního deníku: výprava přirozeně zamířila z Lisabonu nejprve směrem na jih. Kolem Kanárských ostrovů a Kapverd pokračovala přes rovník k nejjižnějšímu cípu Afriky. Da Gama zvolil nejpřímější cestu, což ovšem znamenalo mnoho týdnů na otevřeném moři bez pevniny na dohled. Týden před Vánocemi 1497 čtveřice lodí minula ústí velké řeky, která v těch dobách nesla jméno Rio do Infante (dnes Great Fish River či Groot-Visrivier), a pokračovala dále podél pobřeží, které před nimi žádný jiný Evropan nespatřil. Da Gama jej na oslavu vánočních svátků pojmenoval Terra Natalis (oblast kolem jihoafrického Durbanu), což v překladu znamená „vánoční země“.

Cíl dosažen!

Skoro celý březen strávila výprava v Mosambiku. V rušném ostrovním přístavu kotvily obrovské obchodní lodě plné tak luxusního zboží, až Portugalcům přecházel zrak. Ve strachu z možného nepřátelského přijetí se da Gamovi muži rozhodli vydávat se za muslimy a veliteli výpravy se dokonce podařilo získat audienci u místního sultána. Ten ale vůči podezřelým cizincům zachovával obezřetnost, a jelikož mu nemohli nabídnout dary hodné jeho pozornosti, neprojevil zájem s nimi dále jednat. Výprava nakonec Mosambik opustila ve velmi nepřátelské atmosféře.

Na radu jednoho z námořníků, který díky svému předchozímu pobytu v osmanském vězení uměl trochu arabsky a během zastávky v Mosambiku vyrozuměl, že směrem na sever leží další bohaté přístavy, v nichž se obchoduje s kořením, perlami a drahokamy, zamířily portugalské lodě tím směrem. Informace se ukázala jako správná: druhý dubnový týden roku 1498 posádka strávila v Mombase a krátce nato se vylodila v Malindi. Zde se výprava setkala s vřelejším uvítáním a poprvé rovněž navázala kontakt s indickými obchodníky. 

Da Gamovi se tu podařilo najmout do svých služeb průvodce, jenž slíbil cizincům pomoci bezpečně a rychle překonat Indický oceán. Identita tohoto muže s dobrou znalostí monzunových větrů není známa – některé zdroje tvrdí, že se mohlo jednat o arabského mořeplavce a teoretika nautiky Ahmada ibn Mádžida. Faktem zůstává, že cizinec svému slibu dostál, jelikož Portugalci koncem dubna opustili africkou pevninu a 20. května přistáli v indickém Kalikatu. Přeplout oceán jim trvalo pouhých 23 dní.

Nepřízeň osudu

Kalikat byl od 15. století významným obchodním centrem. I když se v něm mísily nejrůznější národnosti a etnika, příjezd Evropanů přece jen vzbudil pozdvižení. Samotný kalikatský král Samudiri (Zamorin) se na místo vydal ze své druhé rezidence v Ponnani, aby nečekané hosty náležitě uvítal. Stejně jako před ním mosambický sultán, i on byl záhy zklamán jejich dary. Soudek medu, olivový olej, cukr, mosazné nádobí ani evropské kabáty či klobouky se nemohly vyrovnat zdobné nádheře látek a šperků, na které byli indičtí boháči zvyklí. I oni se tudíž začali ptát, zdali není da Gama namísto královského posla jen obyčejným pirátem a vzájemné vztahy prudce ochladly. Portugalci měli velké potíže prodat svůj náklad a brzy si uvědomili, že Indové preferují obchod s Araby a o přímý kontakt s chudými Evropany de facto ani nestojí. Domněnku da Gamovi potvrdil královský zákaz zřídit v Kalikatu portugalskou faktorii a požadavek, aby byli Portugalci za svou obchodní činnost v Indii zdaněni stejně jako ostatní cizozemští prodejci.

Přes nepříznivé podmínky a stoupající nevraživost ze strany místního obyvatelstva zůstala da Gamova flotila v Kalikatu tři měsíce. Na zpáteční plavbu se Portugalci vydali teprve 29. srpna. Asi jen těžko mohli zvolit horší roční období, neboť plachetnice čekala cesta proti silnému monzunovému proudění. Co směrem tam pohodlně zvládli za necelý měsíc, na to nazpět potřebovali 132 dnů. Pobřeží dnešní Keni námořníci poprvé zahlédli 2. ledna 1499 a první zastávku udělali o pět dní později v dobře známém přístavu Malindi. Z lodí se tam vypotácela jen polovina původní posádky, a to ve zuboženém stavu: ti, kteří na kurděje přímo nezemřeli, měli po bezmála půlročním pobytu na moři obludně oteklé ruce i nohy a dásně rozbolavělé tak, že nemohli jíst. Pro další plavbu, na kterou se bylo mužstvo schopné vydat až koncem února, se musel da Gama rozloučit se dvěma loděmi, jelikož neměl dostatek posádky pro řízení čtyř plachetnic. Dne 20. března výprava obeplula mys Dobré naděje a krátce nato její lodní deník náhle končí.

Mise splněna

Z jiných pramenů je známo, že ačkoliv zbývající část plavby probíhala poměrně hladce, musely se obě lodě rozdělit. Zatímco jedna z nich pokračovala přímo do Lisabonu, do jehož přístavu slavně vplula 10. července, São Gabriel řízená samotným Vascem da Gamou zakotvila na Kapverdách kvůli vážné nemoci kapitánova bratra. Domů pak pokračovala bez obou sourozenců, neboť se Vasco snažil dovézt Paula do vlasti plavbami po kratších úsecích na různých plavidlech. Jelikož Paulo na Azorech své nemoci podlehl, Vasco se poslední úsek cesty vezl sám na azorské obchodní plachetnici a na domácí půdu znovu vstoupil po více než dvou letech na přelomu srpna a září roku 1499.

Ačkoliv výprava neskončila tak oslňujícím úspěchem, jaký si asi všichni zúčastnění představovali, to nejdůležitější došlo naplnění: námořní cesta do Indie byla otevřena a základy pro vytvoření takzvané Portugalské Indie položeny. Ta se sice nikdy nestala kolonií v pravém slova smyslu, jelikož navzdory veškerému úsilí Portugalci stávající státní útvary v této oblasti nikdy fakticky neovládli, místní námořní a obchodní hegemonie nicméně spolehlivě plnila portugalské pokladny po téměř celé následující století.

TIP: První cesta kolem světa: Dobrodruh Magalhães se konce výpravy nedožil

Vojenskými i šlechtickými tituly ověnčený Vasco da Gama se do Indie navzdory dramatický prožitkům z první cesty vrátil ještě dvakrát. Před poslední plavbou v roce 1524 obdržel titul indického guvernéra s titulem místokrále, dlouho si jej však neužil, neboť ještě téhož roku na Štědrý den zemřel v indickém Kóčinu na malárii. O patnáct let později byly jeho ostatky převezeny do Portugalska a od roku 1880 je jeho zdobný sarkofág k vidění v lisabonském klášteře jeronymitů, který byl založen kolem roku 1500 jako výraz díků za da Gamův šťastný návrat z první indické expedice.