Právo veta bylo při papežské konkláve uplatněno naposled před 120 lety

Svaté kolegium kardinálů, které rozhoduje o volbě budoucího papeže, nepředstavovalo právě nezávislou instituci. Jedním z důvodů bylo neustálé vměšování „nejkatoličtějších veličenstev“ Španělska, Francie a Rakouska do chodu církve, jež sváděla se světskou mocí po dlouhá staletí boj o vlastní svrchovanost. Zápas dosáhl nového vrcholu v novověku, kdy se církev potýkala se systémem absolutistických monarchií, jejichž panovníci toužili rozhodovat o každém aspektu života – ten duchovní nevyjímaje.

Své „agenty“ si vládci do kolegia prosadili pomocí institutu tzv. korunního kardinála, jenž nebyl jmenován standardním církevním postupem, nýbrž na přání panovníka. Často se přitom jednalo o naprosté laiky, kteří měli jen minimální teologické vzdělání, či dokonce žádné. Počátky jejich vměšování do papežských voleb neboli konkláve byly původně zcela neformální. Během 16. století se obvykle korunní kardinálové snažili sestavit opozici alespoň z jedné třetiny kardinálů, což stačilo, aby nevhodný kandidát nenašel podporu dvou třetin sněmu nutnou k prohlášení papežem.

Nová pravidla

V 17. století už však máme doloženo využití speciálního „práva vyloučení“. Tzv. ius exclusivae umožňovalo korunním kardinálům těsně před volbou vystoupit a veřejně deklarovat, že je některého kandidáta nutné vyškrtnout. Prosazení daného práva šlo zřejmě ruku v ruce s ekonomickým a politickým kolapsem moci italských států, jejichž území si mezi sebou rozdělili právě vládci Španělska, Francie a Rakouska.

Svatá instituce se politickému nátlaku podvolila a hrubé porušení své nezávislosti přijala. Z roku 1644 se tak dochoval první záznam o využití zmíněného práva a zamítnutí favorita Giulia Sacchettiho ze strany španělského ambasadora, jenž kandidáta považoval za příliš profrancouzsky orientovaného. K dalším vyloučením pak docházelo téměř při každém následujícím konkláve a útlum nastal až v 18. století.

Nesnášenlivý císař

Na prahu 20. století se již jednalo o zapomenutý institut, protože nebyl dlouho řádně oprášen. Roku 1832 jej rakouský zástupce nestihl uplatnit a následující papežové Pius IX. a Lev XIII. se dožili zasloužilého věku. Závěrečný a nejkontroverznější příklad užití práva vyloučení tak nabídl rok 1903, kdy se odehrálo poslední konkláve s dochovaným svědectvím. Poté totiž papež pod hrozbou exkomunikace zakázal vynášet ven z volby jakékoliv informace. 

Dlouhodobého favorita tehdy představoval státní sekretář Mariano Rampolla del Tindaro, sicilský aristokrat a stoupenec liberální linie. Rakouský císař František Josef I. jej osobně nesnášel, protože ho považoval za zednáře a libertina. K důvodům panovníkovy averze přitom zřejmě patřila také impertinentní poznámka kardinála Rampolly ohledně sebevraždy korunního prince Rudolfa, kterou se rakouský dvůr snažil ze všech sil utajit.

Křik v konkláve

Císař se proto rozhodl využít historické právo veta papežské volby, ale první komplikace spočívala již ve výběru vhodného preláta. V důsledku spletité církevní politiky v habsburské monarchii neměl František Josef k dispozici žádného diplomaticky schopného kardinála: Část z nich byla stará a panovník k nim pociťoval averzi, zatímco jiní se odmítali jakkoliv politicky angažovat.

Nakonec zbyl pouze Jan Puzyna de Kosielsko, krakovský kardinál a loajální polský aristokrat, který se však nevyznal v zákulisí vatikánské politiky a během konkláve panikařil. Špatně odhadl vývoj a došel k názoru, že Rampolla bude zvolen – proto jménem Františka Josefa přečetl rakouské veto. Latinskou formuli ovšem přednesl tak tichým hlasem, že mu napoprvé nikdo nerozuměl, a při druhém čtení zas mnozí kardinálové nepochopili, co se děje.

Když jim nejmladší kardinál jáhen vysvětlil institut veta, rozpolcenému kolegiu doslova povolily nervy. Někteří začali na Puzynu křičet „styď se“ a „zmiz“, zatímco jiní se vzdálili, neboť volbu považovali za zastavenou. Ve výsledku získal Rampolla v dalším kole vůbec nejvíc hlasů, neboť ho – císaři naschvál – podpořili i ti, kdo měli jiné favority. Ani to ovšem k jeho zvolení nestačilo.

Nechtěný církevní Otec

Užití práva veta uvnitř elity katolické církve dokládá, jak hluboce byla koncem 19. století rozpolcená. Puzyna do Vídně hlásil, že zabránil zvolení „zednáře Rampolly“, zatímco ten kritizoval zpátečnictví polského preláta. Po dlouhém zvažování potom kardinálové vybrali nevýrazného, prostého a politicky nevyhraněného muže v osobě benátského patriarchy Giuseppeho Sarta.

Kardinál Sarto, podceňovaný v kurii i po zvolení, se řadil mezi nejméně očekávané kandidáty. Po volbě trvalo téměř dva dny, než jej vůbec přemluvili, aby post přijal. Coby nový papež Pius X. pak naznal, že jeho zvolení znamenalo Boží zázrak, načež se stal jedním z nejautoritativnějších svatých Otců v novodobých dějinách. A ihned po usednutí na papežský stolec kontroverzní právo veta zrušil…