Pravda o Williamu Wallaceovi: Statečné srdce, jak ho nejspíš neznáte

Podmanivá hudba, nezaměnitelná atmosféra, láska, zrada a také velmi realisticky ztvárněné bitevní scény. Film Statečné srdce si svých pět Oscarů nepochybně zasloužil. Nic to ale nemění na faktu, že tvůrci snímku zacházeli s životem Williama Wallace velmi volně, někdy až svévolně. Kým byl ve skutečnosti a jaké byly jeho osudy?

06.06.2021 - Jan Hrdina



Svého hrdinu ctí všichni Skotové i po sedmi stech letech. Světový věhlas jeho jménu však zajistil až velkofilm z roku 1995, a to i přesto, že se ve snímku většina klíčových okamžiků odehrává zcela jinak, než jak tomu bylo ve skutečnosti.

Neznámý hrdina

Prvních pětadvacet let života historického Williama Wallace (1270–1305) lze totiž zrekonstruovat jen opravdu velmi stěží. Narodil se zřejmě roku 1270 jako druhý syn v rodině nižšího šlechtice, sira Alana Wallace, jehož kořeny sahaly do Walesu. Dobové prameny dokládají i jména jeho bratrů Malcolma a Johna a naznačují, že William dostal dobré vzdělání u svého strýce. Nic bližšího však není známo. Stejně tak přesně nevíme, jak hrdina vypadal, neboť první popis jeho vzhledu je o sto let mladší. Byl prý vysoký, vyšší než ostatní, širokých ramen, měl hnědé vlnité vlasy a bystrý pohled. Alespoň tak ho popisuje básník Slepý Harry v 15. století. 

Stejně jako jeho vrstevníci se oblékal po vzoru šlechticů, nelze si ho tedy představovat jako borytovou modří pomalovaného horala oblečeného do velkého plédu z tartanu, kterého známe z filmu Statečné srdce. Popravdě, s válečníky tohoto typu, Pikty, se setkali o tisíc let dříve Římané, naopak nošení tradičního horalského oděvu je zhruba o tři století mladší.

Ukradli Kámen osudu!

A co vlastně vedlo ke vzniku celé rebelie? Roku 1295 uzavřel skotský král Jan I., původním jménem John Balliol, dohodu s Francií o vzájemné pomoci v případě napadení Anglií. Tato smlouva vešla do dějin jako takzvaná Stará aliance. V odplatu vytáhl anglický vladař Edward I. na sever a v bitvě u Dunbaru se střetl se skotským vojskem, které utržilo porážku. Jan byl zajat, eskortován do londýnského Toweru a vlády se ujal sám Edward. Aby bylo porobení definitivní, byl ze Skotska odvezen prastarý korunovační kámen, tzv. Kámen osudu. 

Rok 1296 byl tedy plný tragédií a právě v tomto roce také poprvé vstupuje na scénu světových dějin prakticky neznámý šlechtic William Wallace. Zřejmě prvním, kdo o něm sepsal ústní tradici byl však až kronikář Walter Bower ve 40. letech 15. století, avšak za hlavní pramen vztahující se k hrdinově osobě lze považovat epos s názvem The Wallace, který byl sepsán o přibližně třicet let později nám známým Slepým Harrym. A právě podle jeho díla vedla rekova cesta k revoltě přes osobní tragédii. 

Zavražděná manželka

V hrabství Lanark se prý hrdina spolu se svým přítelem Johnem Grahamem střetl s anglickými vojáky, bránil se a několik vojáků usmrtil. Oba druhové však utekli, a tak nepřátelé aspoň zapálili Wallaceův dům i s mladou manželkou uvnitř. Údajně doufali, že tak hrdinu vylákají z úkrytu. 

Tento smutný příběh však má zřejmě více společného s bardovou imaginací než s historií, neboť byl příměrem k politické situaci ve Skotsku té doby. Kronikář Walter z Guisborough naznačuje jiný důvod, proč byl William Wallace pronásledován. Příčinou mohla být mnohem pravděpodobněji absence jeho podpisu na takzvané Hadrářské listině, jejíž podepsání znamenalo podrobit se a uznat vládu anglického krále nad Skotskem.

Ponížení zvedají hlavu

Prvotním impulsem pro celoskotské povstání proti anglické okupaci bylo dobytí města Lanark a zabití místního šerifa Heselriga, který reprezentoval anglickou moc. Tímto činem si Wallace vysloužil sympatie mnoha místních, kromě jiného i sira Williama Douglase, který se k němu připojil.

To dodalo rebelii respekt i u místních baronů. Wallace s Douglasem pak společně dobyli hlavní město Scone, kde sídlil anglický justiciár Ormesby, nejvyšší úředník soudu. Revolta byla inspirací i pro ostatní, a tak se postupně rozhořela i další povstání. Nejen za pouhou zmínku stojí především vzpoura na severu v okolí Inverness a kraji Moray, neboť hraje ve Wallaceově příběhu důležitou úlohu.

Zatímco William vedl povstání na jihu, na severu se věrní shromáždili kolem Andrewa Moraye, jenž pocházel z významného šlechtického rodu. Ten získal postupně několik důležitých hradů na severu, včetně Inverness, a úspěšně rozpoutal vlnu skotského odporu proti anglickému králi. Během pár měsíců se oba vůdci setkali v Dundee, kde uzavřeli spojenectví. Zprávy se pochopitelně donesly i k anglickému králi Edwardovi, který byl toho času ve válce s Francií. Před odjezdem na kontinent však vydal jasné instrukce; dopadnout, uvěznit a odsoudit všechny narušitele. Přiblížilo se krvavé září roku 1297. 

Mokrý triumf

Klíčovou pevností skotského království byl hrad Stirling, momentálně obsazený Angličany. Wallace s Morayem si uvědomovali důležitost místa, stejně jako výhodnost terénu v okolí. Právě zde stál totiž jediný most v širokém dalekém okolí. A sem se blížila anglická trestná výprava pod vedením Johna de Warrenne, Edwardova zástupce ve Skotsku a Hugha de Cressinghama, jenž byl královým pokladníkem. Anglická armáda čítala na tři tisíce jezdců a osm až deset tisíc pěšáků. Wallaceova armáda dobrovolníků obsadila severní břeh s vulkanickým masivem Abbey Crags za zády, zatímco útočníci se rozložili na jižním břehu. 

Ráno 11. září 1297 Angličané začali s přechodem mostu, na nějž se vešli jen dva muži vedle sebe. Kronikář Walter z Guisborough uvádí, že útočníci také k rebelům vyslali dva dominikány s žádostí o mír. Hrdina však už o žádné příměří nestál. Chtěl vyhnat nepřítele ze země a takhle prý zněla jeho odpověď: „Vraťte se a řekněte svým lidem, že jsme sem nepřišli pro mír: jsme připraveni bojovat (…) a osvobodit naši zem.“

Wallace s Morayem vyčkávali, až se anglické vojsko při přechodu rozdělí na dvě části. Ve chvíli, kdy byla polovina armády na severním břehu, zaútočila skotská pěchota kopiníků na její bok, aby ji rozdělila ve dví. Anglická pěchota začala ustupovat, na mostě se však srazila s vlastní těžkou jízdou. Stavba nevydržela a zřítila se. Skotové slavili velkolepé vítězství, zatímco Angličané prchali za hranice. Mezi zabitými byl i nenáviděný Hugh de Cressingham. Pásem jeho kůže, který byl vyříznut z jeho těla od hlavy k patě, si William ozdobil opasek na svůj meč. 

Řež, která se nestala

Bitva u Stirlingského mostu je bezpochyby jedním z klíčových a nejslavnějších okamžiků Wallaceova života i celé války o nezávislost. O to pozoruhodnější je, že se de facto vůbec neobjevila v životopisném snímku Statečné srdce. Tedy vlastně ano, ale málokdo by ji poznal. Ve filmu měla podobu střetu na otevřené pláni, v níž hrdina slavně zvítězil díky nápadu s dlouhými kopími a léčkou s předstíraným ústupem šlechtické jízdy. Nikde žádná řeka, most, nedaleký hrad Stirling ani nic jiného. Přitom skutečnost byla mnohem působivější a atraktivnější, než její americká verze. Do snímku se pak samozřejmě nedostala ani scéna, ve které glorifikovaný hrdina stahuje kůži z mrtvoly. 

Filmoví tvůrci si pohráli se skutečností a vytvořili zcela novou bitvu. Wallace rozhodně nebyl objevitelem taktiky využití dlouhých dřevěných kopí, která ve filmu Skotové použili k likvidaci anglické těžké jízdy. Pevně sevřená formace kopiníků, známá jako schiltron, představovala základní skotskou bojovou formaci. Fakticky šlo o bitevní schéma „velkého kruhu“, který byl složen z pevně semknutých vojáků, vyzbrojených tři a půl metru dlouhými kopími, malými štíty a sekerami. To mohlo mít také podobu rovné linie, takto bylo možné přejít i do útoku. Schiltron byl tedy jakýsi velký ježek, kterým nedokázala proniknout ani těžká anglická jízda. 

Strážce království

V listopadu 1297 se William Wallace vydal v čele vojska na jih. Nesetkal se prakticky s žádným odporem, pokud ano, zlomil ho. Po návratu do Skotska byl pasován na rytíře a obdržel titul „strážce království“. Někteří velmožové však nesli nadřazenost méně urozeného muže velmi těžce. V březnu následujícího roku se vrátil do Anglie král Edward I., který ve Francii uzavřel s králem Filipem IV. Sličným roční příměří. Dost na to, aby si uvolnil ruce pro skotskou věc. 

Již v červnu měl v Roxburghu připravenu obrovskou invazní armádu. Dvě tisícovky obrněných jezdců, 10 900 Velšanů, převážně lučištníků, a 14 800 anglických pěšáků. Tato síla zamířila k Edinburghu, cestou plenila a snažila se Wallace přimět k otevřenému střetu. Ten však otevřený boj nechtěl. K střetnutí tak došlo až u Falkirku 21. července 1298. Zde se rebel opevnil ve svahu, s lesem za zády a mokřinou pod nohama. Vojsko pak rozdělil do čtyř schiltronů, před nimiž ještě nechal vybudovat palisádu a mezi ně umístil lučištníky. Za formací pěchoty zaujala místo šlechtická jízda. 

Zrada u Falkirku

Edwardova armáda dorazila na místo střetu unavená a kvůli problémům se zásobováním i hladová. Král za daných okolností střet odmítal, ale nakonec vyhověl baronům, kteří po obtížích tažení po konfliktu toužili. Anglická jízda podnikla obchvat na křídlech. Blízká hrozba zřejmě nestála za to jízdě skotských baronů, kteří z boje raději utekli. Ti, kteří zůstali, bojovali bez koní a Wallace zůstal s pěchotou sám. Skotským lučištníkům se náhle nedostávalo ochrany jízdy, a byli zlikvidováni. Poté nastoupili Edwardovi lučištníci a postupně těžce zdecimovali nekryté schiltrony. Ty pak již pro anglickou jízdu nebyly soupeřem.

Wallace však s malou skupinou z boje vyvázl a skryl se v lesích. Taktika součinnosti jízdy a lučištníků, která se velkolepě zrodila v bitvě u Hastingsu roku 1066, slavila opět úspěch. Jediný výraznější klad v celém Edwardově tažení, neboť Skotové se odevšad stáhli a uplatňovali důsledně taktiku spálené země. Vzhledem k filmové interpretaci je třeba zdůraznit, že Irové Skoty v bitvě u Falkirku neposílili a žádné ohnivé pasti se nekonaly. Ještě zásadnější je však akcentovat, že Robert Bruce nebyl žádný zrádce, který by bojoval po boku anglického krále. Stejně tak ani roku 1314 nepřišel panovníkovi složit slib věrnosti, jak se praví v závěru filmu. Tou dobou již Bruce vyhnal Angličany téměř z celého Skotska a u Bannockburnu si na Angličany počkal, aby je definitivně zlomil. 

Po bitvě u Falkirku se William Wallace vzdal titulu „strážce království“ ve prospěch mladého Roberta Bruce z Carricku a Johna Comyna z Badenochu, aby na kontinentě sháněl podporu proti králi Edwardovi. Roku 1299 pak přijíždí do Francie, kde se setkává s francouzským panovníkem Filipem IV. a žádá ho o pomoc. Bohužel, mezi Anglií a Francií ještě stále trvá uzavřené příměří. Filip však vydává Wallaceovi list, který mu má zaručit ochranu na cestě do Říma a zároveň přikazuje tamním vyslancům, aby mu pomohli. Tento list je jedním ze dvou dochovaných dokumentů přímo spojených s Wallacem. V Římě byl hrdina o něco úspěšnější, papež Bonifác VIII. mu projevil své sympatie a zaslal anglickému králi dopis, v němž žádal o mír se Skoty. O to však Edward I. nestál, naopak na hrdinu vypsal odměnu 300 stříbrných marek. 

Smrt a odkaz sira Williama

Někdy během let 1303 či 1304 se Wallace vrátil zpět do Skotska se záměrem pokračovat v boji. Příliš se mu však nedařilo a také politika mnoha jeho starých přívrženců z řad šlechty se změnila. Od léta 1304 bylo zpacifikováno celé Skotsko, v němž již Edward neměl oponenty. Král na skotských baronech žádal rebelovo vydání. Byla to osobní věc a bylo nanejvýš důležité, aby svého vůdce zajali sami Skotové. Na sira Williama čekala zrada a smrt.

Jeho někdejší spolubojovník John Stewart z Menteithu přeběhl k nepříteli, sám Williama vyhledal, a lstí zajal a předal Angličanům. Dne 23. srpna 1305 byl hrdina v londýnském Westminsteru postaven před soud, posměšně ověnčen vavřínovou korunou a souzen. Automaticky byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby; ze zrady krále, vzpoury, loupeže, svatokrádeže, vraždy a žhářství. Za každý „zločin“ byl odsouzen ke zvláštnímu trestu. 

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Na popraviště ho vlekli ulicemi přivázaného za koněm. Nejprve ho pověsili, ale byl odříznut dříve, než se mohl udusit. Následovalo natahování na skřipec, kastrace a poté mu byl do břicha vyříznut otvor, kterým mu vytahovali vnitřnosti. Nakonec byl sťat a jeho tělo rozčtvrceno. Hlavu vystavili na London Bridge, levá paže byla poslána do města Berwicku, pravá do Newcastlu, pravá noha do Perthu a ve Stirlingu byla jako výstraha vystavena noha levá. Jeho smrt měla Skoty zastrašit. Efekt byl však přesně opačný. Krutá poprava rozdmýchala ještě větší plamen nenávisti, který nebyl schopen uhasit ani Edward, ani jeho nástupci. 


Další články v sekci