Potupa českých zemí: Nelítostné Obnovené zřízení zemské (1.)
Jen těžko bychom v dějinách našeho národa hledali dokument, jenž by vstoupil do českého povědomí více než Obnovené zřízení zemské
Ještě dlouho před tím, než zaburácel poslední výstřel z muškety a po nekonečném dohadování v Münsteru a Osnabrücku bylo podepsáno vytoužené příměří ukončující neobyčejně krvavou a dlouhou třicetiletou válku, vydal český panovník a německý císař Ferdinand II. dokument, jenž měl poznamenat tvář českého království na několik budoucích generací.
Nové uspořádání
Světlo světa spatřil v květnu 1627. Při jeho přípravě přiložil svou pilnou ruku především kardinál František z Dietrichštejna, jenž v předešlých letech proslul jako významný odpůrce reformace a tvrdý zastánce katolické strany. Kromě něj vzniku zřízení vydatně napomohl i o něco umírněnější arcibiskup pražský, Arnošt Vojtěch z Harrachu. Z dnešního pohledu šlo v přeneseném slova smyslu o novou ústavu obsahující seznam instrukcí, které upravovaly chod celého českého království. Je však nutné podotknout, že se nevztahovaly na celý svazek vystupující pod označením země koruny české. Kupříkladu pro moravské markrabství vydala císařská kancelář Obnovené zřízení až o rok později.
Bič na českou šlechtu
Obsah dokumentu nemohl být pro zasvěceného současníka žádným překvapením. Od hrůzného divadla popravy sedmadvaceti českých pánů nabral náboženský a politický vývoj v českých zemích zcela nový směr a znění Obnoveného zřízení bylo jen jeho logickým vyústěním. V mnoha případech tak došlo ke konečnému právnímu uzákonění věcí, které v předchozích letech, pomalu vstupovaly v platnost. Ke vší nelibosti českých stavů neměl zemský sněm na vzniku Obnoveného zřízení žádný podíl. Ferdinand se při jeho přijetí dokonce vůbec neobtěžoval jej požádat o souhlas. Zřízení tak bylo zemské obci vnuceno a v holé podstatě předznamenalo budoucí absolutní vládu panovníka, v jejímž pojetí držel monarcha nikým neomezenou moc nad svou doménou.
Ferdinanda samozřejmě vedla k vydání nového zřízení silná motivace. Před bělohorskou porážkou se české šlechtě dařilo s panovníkem úspěšně soupeřit. Měla velký podíl na vládě a království fungovalo do jisté míry jako stavovská monarchie, v jejímž duchu se král musel o svou moc dělit se šlechtou. Povstáním českých stavů roku 1618 dosáhl tento vývoj vrcholu a šlechta získala nebývalou moc. Dokonce si dovolila z trůnu svrhnout samotného Ferdinanda, což bylo pro habsburský dům naprosto nepřijatelné. Panovník se tedy v pobělohorském období snažil moc šlechty výrazně omezit a díky použitým represím, které ihned po rozprášení povstání nastolil, se mu to skutečně dařilo. Pozvolna celé království přetvářel v absolutní monarchii.
