Potěšení z trýzně: Proč oslavovali umělci nešťastnou lásku?

Ač nám to může znít zvláštně, smysl výše zmíněných veršů, které se v různých obměnách vyskytují ve středověké milostné lyrice, jsou jedním z hlavních aspektů tzv. dvorské lásky. Tento pojem poprvé použil v roce 1883 francouzský romanista Gaston Paris ve studii o Lancelotovi. Pojmenoval tak jev, který měl podle mnohých filosofů i historiků takřka revoluční dopad na středověkou společnost.

Manželka mého pána

Definovat dvorskou lásku, jež se podle francouzského slova courtois, nazývá též kurtoazní (někdy i rytířská), není zdaleka jednoduché. Historikové mluví až o třiceti druzích. Dvorská láska je jiná v lyrice a jiná v epice, může být čistě platonická a v podstatě nenaplněná, existují však i případy tělesné smyslnosti, někdy až oplzlosti. Je často směřovaná k ženě někoho jiného, obvykle k ženě vazalova pána, a tudíž je svou podstatou cizoložná. Objevují se ovšem i případy lásky manželské, byť nejsou až tak typické. Rozporuplnost výkladů byla ovšem středověkému člověku vlastní, nedělalo mu problém nahlížet na jednu věc z různých úhlů pohledu, aniž by jeden považoval za určující. 

Dvorská láska je však nejčastěji zobrazována jako touha po ideální, často nedostupné ženě, které rytíř slouží tak, jako leník slouží svému pánovi. Vyvolená se tedy stává jeho paní v původním smyslu slova. Pro ni podstupuje nejrůznější oběti, v jejím jménu se vrhá do roztodivných dobrodružství, účastní se turnajů, vyjíždí do bitev nebo i skládá básně. Jeho láska je tedy v podstatě službou. A je to právě láska, která rytíře morálně i mravně pozvedává, pro lásku žije a pro lásku by měl i umřít. Tento cit ho zdokonaluje a civilizuje.   

Kde se vzala? 

Je obtížné dvorskou lásku definovat, a neméně složité je určit její původ. V tehdejší křesťanské Evropě ji pozorujeme v jihofrancouzském prostředí Provence na konci 11. století. První pěvci čili trubadúři skládali milostné písně o ženách a lásce, které pak přednášeli za doprovodu strunných nástrojů na šlechtických dvorech. Kořeny dvorské lásky však nejspíš pocházejí z arabského prostředí, které od 8. století zasahovalo až na Pyrenejský poloostrov. Sousední křesťanská Evropa v mnohém zaostávala za rozvinutou islámskou kulturou a vysokou civilizační úrovní islámského středověkého světa. Islám totiž lehce vstřebával umění a vzdělanost podrobených národů (např. helénismus), a ty pak dál pěstoval a šířil.

Některé znaky dvorské lásky, jako touha po vzdálené ženě či naprosté podřízení své vyvolené, byly zpracovány v arabských traktátech i básních daleko dřív, než zapěli první trubadúři. Dokladem tohoto velkého vlivu je i používání rýmu, který patřil k oblíbeným básnickým prostředkům právě v arabském světě. Mimochodem – právě odtud a jen díky němu si rým našel cestu také do evropských jazyků.  

Z Provence se pak koncepce dvorské lásky začala šířit do zbytku Evropy. Ovlivnila jak epiku severní Francie, kde začínají vznikat první rytířské romány, v nichž čím dál tím větší úlohu hraje žena, tak i literaturu v dalších evropských zemích. Prostřednictvím bavorských a rakouských minnesängrů pronikla ve 13. století také do českého prostředí.

Služba: hlavní znak lásky  

Vztah mezi milencem a jeho milovanou zrcadlí vztah mezi vazalem a jeho pánem. Vyvolená žena, toť především paní, která udává tón a pravidla hry. Milující je její služebník, který často trpí, jelikož jeho láska nebývá vždy opětována. Pro svou vyvolenou je ochoten činit nejen činy hrdinské, ale také se doslova ztrapnit. Ulrich von Lichtenstein ve své autobiografii přiznává, že pil vodu, v níž si jeho vyvolená umyla ruce. Skvělý rytíř Lancelot zase za posměchu okolí bojuje na turnaji nejhůře, jak může, jen aby splnil přání své paní. 

Ve dvorské lásce se tedy odráží základní feudální aspekt středověké společnosti – vztah mezi šlechticem a králem, leníkem a lenním pánem, rytířem a jeho paní. Snad jen s tím rozdílem, že láska byla směřována výhradně k jediné ženě, zatímco šlechtic měl ve složité hierarchii středověké společnosti pánů více.

Civilizační role dvorské lásky

Jak mohlo předčítání básní a románů ovlivnit celou středověkou společnost? Skuteční rytíři, kteří je na panovnických dvorech poslouchali, sice měli daleko k bájným rytířům Kulatého stolu, ušlechtilým Lancelotům, Gawainům, Tristanům a Parsifalům, byli však okouzlení jejich příběhy a snažili se skutky svých oblíbených literárních hrdinů napodobovat. A tak se někteří z nich pozvolna proměňovali. Z otrlých a hrubých bojovníků se pomalu stávali ušlechtilí rytíři s hlavou plnou ideálů, kteří především ve vztahu k ženě vyměnili hrubou sílu za rafinované svádění.

TIP: V zajetí umění a kuriozit: Kunstkomora císaře Rudolfa II.

Pozůstatky této doby ostatně najdeme v současných zvycích i slovníku. A i dnes jaksi tušíme, že náklonnost ženy získáme spíše „dvořením” než násilím. Jak shrnul celý význam dvorské lásky významný francouzský medievalista Georges Duby: „na místo únosu nastoupilo svádění.”