Poslušná královna Eleonora: Rodinu upřednostňovala nad osobními zájmy

Ve Španělsku přezdívají Eleonoru „Poslušná královna“, neboť byla prototypem ideální renesanční princezny zrozené a vychované ke službě rodině za každé situace. Narodila se 15. listopadu 1498 v belgické Lovani jako nejstarší dítě Filipa Sličného (1478 až 1506) a Johany Kastilské (1479–1555), kteří se později stali spoluvládci Kastilie.

Eleonořin otec byl synem císaře Svaté říše římské Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské, zatímco matka Johana byla dcerou katolických králů, tedy Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Eleonořinými sourozenci byli budoucí císaři Svaté říše římské Karel V. a Ferdinand I., či královny Isabela Dánská, Marie Uherská a Kateřina Portugalská. Jméno dostala po své prababičce z otcovy strany, Eleonoře Portugalské, císařovně Svaté říše římské.

Na výchově u tety

Manželství Eleonořiných rodičů se z počáteční lásky změnilo v bouřlivé moře. Otec (hoden své přezdívky Sličný) měl rád galantní dobrodružství a milující, leč žárlivá žena mu byla stále v patách. Ambiciózní Filip se proto za podpory svého tchána Ferdinanda Aragonského snažil prohlásit Johanu za duševně narušenou, ač byla dědičkou španělské koruny. Po Filipově nečekané smrti byla královna „šílená“ žalem uzavřena v klášteře, kde strávila zbytek života, a vládu nad Kastilií a Leonem převzal nejprve její otec Ferdinand, posléze syn Karel.

Kvůli dlouhodobé absenci rodičů sourozenci Eleonora, Karel, Isabela a Marie prožili dětství na dvoře v Mechelenu u tety Markéty Habsburské, která byla nizozemskou místodržitelkou. Markéta byla vynikající vládkyně s velkým politickým i intelektuálním rozhledem. Dětem poskytla laskavou péči a výborné vzdělání. Její malíři, básníky a filozofy obklopený dvůr byl významným centrem umění, kultury a literatury se skvěle vybavenou knihovnou. Teta naučila děti respektu ke státu, důstojnosti a soucitu, což později v životě Eleonoře pomohlo překonávat těžkosti s grácií a nadhledem. Eleonora vyrostla ve velmi sečtělou ženu, která měla hlubší znalosti o Evropě než jiné příslušnice královských rodin té doby. 

Žádaná nevěsta

Jako nejstarší ze sester byla Eleonora od raného věku žádanou nevěstou a dostávala množství nabídek k sňatku. Mezi adepty na ženicha byli angličtí panovníci Jindřich VII. a Jindřich VIII., francouzský král Ludvík XII. či polský vladař Zikmund I. Zajímavé je, že jedna z prvních nabídek přišla už roku 1505 od Františka z Valois, budoucího francouzského krále Františka I. Ve stejném roce však dorazilo také poselství z Portugalska s návrhem dvojité svatby. Eleonora si měla vzít dědice portugalského trůnu Jana, zatímco její bratr Karel by se oženil s Janovou sestrou Isabelou Portugalskou. 

Karel jako dědic španělské koruny odcestoval s Eleonorou na Pyrenejský poloostrov, kam přijeli v září 1517. Poprvé pobývali v zemi své matky a vše pro ně bylo neznámé – kultura, oděvy, hudba i zvyky. V listopadu sourozenci v klášteře klarisek v Tordesillas navštívili matku Johanu, kterou neviděli více než deset let. Mezitím ovšem portugalský král Manuel, otec Eleonořina snoubence, tajně změnil plány a zařídil, aby si španělskou infantku 7. března 1519 za manželku mohl vzít on sám, což vyvolalo napětí mezi ním a jeho synem Janem. Eleonora se stala portugalskou královnou, svazek ale neměl dlouhého trvání. Manuel I. totiž roku 1521 zemřel na mor a zanechal svou třiadvacetiletou ženu v království, které ji stále ještě vnímalo jako cizinku. Eleonora k zemi po zbytek života přesto vnímala citové pouto, neboť se jí zde narodily dvě děti: syn Karel (1520–1521) a dcera Marie (1521–1577). 

Počátek tragédie

Podle manželské smlouvy si Eleonora v případě ovdovění mohla vybrat, zda zůstane v Portugalsku, nebo se vrátí do Španělska včetně možnosti vzít si s sebou své děti. Jelikož po Manuelově smrti byla zkormoucená žalem, uzavřela se na nějakou dobu spolu s vyvdanou dcerou Isabelou Portugalskou do kláštera, kde žily zbožným životem. Až roku 1523 se na žádost svého bratra Karla V. jako významná figura habsburské dynastické politiky vrátila do Španělska. V tomto momentu se začala odehrávat Eleonořina tragédie.

Zcela ignoruje svatební smlouvu, odmítl panující portugalský král Jan, aby Marie, jediné přeživší dítě Eleonory a Manuela, mohla odcestovat s matkou do Kastilie. Rozhodnutí podporoval i jeho dvůr, protože považoval za nevhodné, aby portugalská princezna byla vychovávána v cizině, kde by její nejlepší zájmy mohly být zanedbávány. Navíc do té doby žádná portugalská princezna neopustila zemi bez uzavřené svatební smlouvy. Eleonora odjela z Portugalska bez své dcery s nadějí, že situace je pouze dočasná, neboť se stále mohla vrátit a vzít si krále Jana. Stejně tak věřila, že by moc jejího bratra, císaře Karla V., mohla přesvědčit portugalského vladaře, aby se k ní Marie mohla připojit ve Španělsku. Realita však byla jiná.

Rukojmí míru

Dne 24. února 1525 zvítězilo vojsko Karla V. nad armádou francouzského krále Františka I. u Pavie. Pro Francouze byla tato prohra srovnatelná pouze s porážkami u Kresčaku (1346) a Azincourtu (1415), ne-li dokonce horší, protože francouzský král František I. se stal zajatcem Karla V. Vyjednávání byla složitá, stvrdit jejich výsledky měl sňatek Františka s Eleonorou a posléze ještě králova nejstaršího syna s Eleonořinou dcerou Marií. Někdejší portugalská královna byla poprvé v životě požádána o vyjádření názoru. Rozhodla se souhlasit, neboť svazek byl zásadní pro uzavření míru mezi rody Habsburků a Valois v době ohrožení Evropy Osmanskou říší a také proto, že by se díky tomu mohla znovu shledat se svou dcerou.

Jeden z článků madridské dohody uváděl, že synové Františka I. budou posláni do španělské metropole jako záruka, že jejich otec dodrží svůj slib. Jakmile byl však francouzský král propuštěn na svobodu, začalo vše nasvědčovat tomu, že dohodnuté závazky nehodlá dodržet. Nic na tom nezměnil ani fakt, že jeho malí synové pobývali ve španělském Valladolidu. Eleonoře se chlapců zželelo a několikrát žádala svého bratra, aby jim zajistil lepší zacházení. Ona sama se přitom tehdy ocitla v ponižujícím postavení, neboť si ji František odmítal vzít. 

Vzhledem k nedodržení dohod napětí mezi Španělskem a Francií eskalovalo a hrozila další válka. Karel V. a František I. byli osobními nepřáteli na život a na smrt, ale díky tajné korespondenci Markéty Habsburské (tety Eleonory a Karla V.) a Luisy Savojské (matky Františka I.) byl roku 1529 uzavřen mír z Cambrai, zvaný též dámský mír. V té době Eleonora ztratila veškerý životní elán. Cítila se nemocná, navíc byla postižena elefantiázou, v jejímž důsledku měla zbytnělé a deformované nohy.

V létě 1530 se nicméně v zastoupení provdala za Františka I. Nato byli jeho synové konečně vráceni do Francie. V novém působišti Eleonoru považovali za symbol míru a zachránkyni princů. Na jaře 1531 byla korunována francouzskou královnou, což jí ovšem nedávalo žádnou politickou moc. 

Přehlížená spojka

Eleonora ve Francii nežila v blízkosti francouzského dvora. František jí prokazoval určitou míru respektu za snahu ulehčit jeho synům pobyt ve španělském vězení, ale jinak ji přehlížel a nedával jí prostor pro politická rozhodnutí. Její pobyt na rozmařilém francouzském dvoře plném intrik byl svízelný. Z manželského svazku Františka a Eleonory nevzešli žádní potomci. Královna musela snášet odmítavý postoj chotě, který věnoval svou pozornost jiným ženám a zřídkakdy plnil manželské povinnosti. Kupříkladu ceremoniálnímu vjezdu královny do Paříže František veřejně po dvě hodiny přihlížel po boku své milenky Anny de Pisseleu. 

Eleonora vystupovala jako francouzská královna při oficiálních příležitostech, například při svatbě nevlastního syna Jindřicha a Kateřiny Medicejské v roce 1533. Vykonávala také charitativní činnost, za což byla chválena. Do své domácnosti přijala nevlastní dcery Madeleine a Markétu, aby je vychovávala. Nikdy však nedosáhla moci srovnatelné s dalšími soudobými královnami, jako byla Kateřina Medicejská. Malý vliv na mezinárodní francouzskou politiku měla pouze díky tomu, že jako sestra Karla V. působila coby spojka mezi ním a Františkem I. 

Mírotvorkyně

Vztahy Francie a Španělska zůstávaly nadále napjaté. V roce 1542 se znovu rozhořela válka a roku 1543 pozval František I. na několik měsíců do jižní Francie Turky. Následujícího roku anglický král Jindřich VIII. a císař Karel V. vtrhli na sever Francie a jejich vojska se přesunula směrem k Paříži. V roli jednoho z hlavních mírotvorců se nečekaně objevila Eleonora, která dostala za úkol zahájit mírová jednání s Karlem a jejich sestrou, nizozemskou místodržitelkou Marií Uherskou. Když byl 18. září podepsán mír v Crépy, královna Eleonora i Františkova metresa Anna de Pisseleu se radovaly. K dalšímu usmíření odjela Eleonora s celou domácností na oficiální návštěvu k císaři a Marii Uherské do Nizozemí. Po královnině boku jela i Anna z Pisseleu.

Královna svému bratrovi vysvětlila, že dobré zacházení s Františkovou milenkou je pro mírový proces klíčové, proto ji Karel a Marie v Bruselu přijali jako druhou královnu. Na největší z mnoha velkých hostin se Eleonora a metresa dělily o čestné místo po císařově boku. Císařské uznání politické moci milenky francouzského krále se možná rovnalo největšímu triumfu v životě francouzské královny. Eleonořina spokojenost dosáhla vrcholu, když obdržela nejvřelejší dopis, jaký kdy František své choti adresoval.

Stesk po dceři

Eleonora díky svému vzdělání a cestám po Evropě ovlivnila vývoj umění a kultury francouzské renesance, zejména literatury a hudby. Kromě mecenášství několika hudebníků a skladatelů byla patronkou portrétistů, mezi nimiž se nacházel Corneille de Lyon, Léonard Limousin či Antoine Trouveon. Posledně jmenovaného vyslala na portugalský dvůr, aby získal aktuální portréty její dcery Marie. Když je pak roku 1542 obdržela, napsala dceři, jak je šťastná, že může vidět její portrét, ačkoliv jejím přáním bylo vidět dceru na vlastní oči.

V průběhu pobytu ve Francii se Eleonora neustále vracela k možnosti svatby francouzského následníka trůnu se svou dcerou a její přestěhování. Avšak jednání vázla a všechny plány nakonec zhatila neočekávaná smrt prince Františka roku 1536. Na rozdíl od dauphina, se kterým měla Eleonora blízké vztahy, jeho mladší bratr Jindřich ji či cokoliv španělského neměl rád, protože nezapomněl na roky, které strávil v zajetí na Pyrenejském poloostrově. Navíc už tehdy byl tři roky ženatý s Kateřinou Medicejskou. Eleonora proto přemýšlela o třetím synovi Františka I. Karlovi, který se velmi zajímal o Mariino neobvykle vysoké věno, ten ale roku 1545 zemřel.

Nejbohatší z princezen

Vláda francouzské královny Eleonory skončila roku 1547 úmrtím jejího manžela Františka I. Nový panovník Jindřich II. jí nabídl, že může zůstat ve Francii se všemi svými statky a majetkem, Eleonora se ale následujícího roku rozhodla zemi opustit. Prvních osm let žila ve stínu bratra Karla a sestry Marie, vdovy po Ludvíku Jagellonském, v Holandsku. Stále se přitom nevzdala plánu na shledání s dcerou. Příležitost viděla ve svém synovci Filipovi II., synovi Karla V. Jednání probíhala dobře, takže roku 1552 získala Marie Filipův titul a stala se z ní princezna asturijská. 

Marie byla pověstná mimořádnou krásou, „umocněnou bělostí pleti a nebeskou modří očí“. Podobně jako matka byla velmi vzdělaná a podporovala umění a vědy. Mezi její učitelky mimo jiné patřily humanistky Joana Vaz a Públia Hortênsia de Castro. Výuka princezny zahrnovala ekonomiku, architekturu, literaturu a několik jazyků. Její domácnost se stala jakousi dámskou univerzitou, kde se scházely největší mozky své doby. Portugalský král a nevlastní bratr Jan III. Marii daroval vlastní domácnost a vévodství Viseu, které jejich otec vlastnil předtím, než se stal králem. Pod její vládou město vzkvétalo v několika výrobních odvětvích, jako bylo hrnčířství, vyšívání a těžba mědi. Mariin osobní majetek se nakonec vyrovnal bohatství krále, takže se stala nejbohatší ženou v Portugalsku a jednou z nejbohatších princezen v Evropě. 

Navzdory Eleonořiným záměrům však nakonec plány na sňatek Marie s Filipem opět zhatila politika. Karel V. totiž přikázal synovi, aby si vzal anglickou královnu Marii Tudorovnou. Legenda praví, že portugalská infantka obětovala své štěstí, aby zachránila anglickou duši. Pravděpodobnější je, že Jan III. neměl zájem svou nevlastní sestru provdat, protože by musel vydat mnoho peněz na její věno.

Toužebně očekávaný okamžik

Roku 1555 se císař Karel V. rozhodl vzdát vlády a vrátit se do Španělska, kde strávil zbytek svých dní v klášteře. Jeho dvě sestry ho následovaly. Eleonora si nepřála nic jiného než znovu vidět svou dceru a udělala vše, co bylo v jejích silách, aby toho dosáhla. Jan III. i město Lisabon se ovšem stále stavěli proti.

TIP: Rakouské zásnuby s Evropou: Jak se stal z Habsburků nejmocnější rod Evropy?

Teprve po Janově skonu roku 1558, když Marie veřejně slíbila, že se vrátí do Portugalska, se mohly matka s dcerou po pětatřiceti letech zase shledat. Krátce poté Eleonora zemřela. Stalo se tak 18. února 1558, načež byly ostatky bývalé královny uloženy k poslednímu odpočinku v Panteonu infantů v klášteře El Escorial.