Poslední mexický císař: Proč skončil Maxmilián I. před popravčí četou?

Je dalším důkazem toho, že tragické osudy se nevyhýbaly ani nejvlivnějším členům habsburské monarchie. Arcivévoda Ferdinand Maxmilian Josef byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I. Bezstarostné dětství prožíval jako ostatní habsburské děti na zámku Schönbrunn. Úplná idyla to ale nebyla. Raná léta trávil společně se svým bratrem, i díky tomu se poměrně brzo ukázala jejich rozdílná povaha.

Zatímco František Josef byl ukázněný a svědomitý chlapec s citem pro řád, jeho mladší bratr Maxmilián byl uvolněný, veselý, společenský a snadno si získával náklonost lidí. Snad za to mohl i jeho vzhled, údajně patřil k velmi pohledným mladíkům s hustými světlými vlasy. 

A jeho zájmy? Příroda, tedy hlavně moře a také to, co k moři neodmyslitelně patří – lodě. Četbou cestopisů trávil mnoho hodin a znalosti potřebné pro vladaře ignoroval. František Josef byl pravým opakem. Sledování státnických záležitostí a fungování armády mu zabíraly většinu dne. Když v Rakousku vypukla v roce 1848 revoluce, nacházeli se oba chlapci na pokraji dospělosti. František Josef I. se na konci roku stal císařem a chod monarchie se najednou ocitl v rukách mladého a horlivého panovníka. Revolucionáři byli krvavě potlačeni, hlavně v Itálii a v Uhrách. 

Jeden z těchto prvních vladařských kroků Maxmilián neskrývaně kritizoval, byl spíše liberálního založení a teror proti poddaným rozhodně odmítal. Mít názorového odpůrce přímo v blízké rodině není pro vladaře nic snadného. Bylo potřeba se Maxmiliána alespoň částečně „zbavit“. A nutno říct, že on samotný se příliš nebránil.

Jako milovník lodí rád nastoupil k námořnictvu v Terstu. Brzy na to se stal velitelem rakouského loďstva a dokonce si splnil svůj velký sen. S fregatou Novara se vydal na cestu kolem světa a za dva roky poznal odlehlé země, o kterých v dětství pouze snil.

Po návratu se oženil s belgickou princeznou Charlottou a nastoupil do funkce guvernéra lombardsko-benátského království. I zde ho ale dohnaly jeho liberální politické názory, které na svěřeném území prosazoval. Nedlouho na to byl z funkce propuštěn a přemístěn do Terstu. 

Všechno, nebo nic

Přílišné vladařské ambice Maxmilián neměl. Proto ho nejspíš dosti překvapilo, když do Terstu v roce 1860 přijela skupina „zástupců mexického národa“ a nabídla mu mexickou korunu. Lákavá nabídka skrývala velké nebezpečí – přece jen, rozšíření vlády na americký kontinent není jen tak. Maxmiliánova dobrodružná povaha se ale výzvy nezalekla a on nabídku přijal: „Jsem ochoten převzít vládu ve vaší zemi, ale jen tehdy, když si to bude přát většina národa a když své mínění vyjádří v plebiscitu, jehož výsledky bude možno kontrolovat.“ 

V té době se objevily mnohé dohady o tom, jak moc Maxmiliánovo rozhodnutí ovlivnila manželka Charlotta. Bylo totiž všeobecně známo, že zatímco její manžel se v Terstu zabýval botanikou, uměním a architekturou, ona se zaměřila na politiku a její ctižádost stále stoupala. 

O pár let později, na jaře roku 1864, už kotvil manželský pár v přístavu Veracruz. Bouřlivá situace v Mexiku vyžadovala, aby mladého císaře jistil početný doprovod složený především z vojáků. V té době bylo Mexiko už přes tři dekády nezávislý stát, vláda ale absolutně nefungovala. Prezidenti se střídali téměř každý rok a dluhy u evropských zemí šplhaly do závratných čísel.

Posledním prezidentem byl zvolen Benito Juaréz. Příležitosti proto využil francouzský císař Napoleon III., který do Mexika uspořádal tažení. Vyhlásil zemi císařstvím a jeho hlavou právě Maxmiliána I. Začalo období velkých idejí, plánů a… krvavé dohry.

Krušný začátek

Uvítání bylo plné rozpaků. V malých městech přijímali Maxmiliána sice srdečněji, ale po příjezdu do hlavního města bylo manželům jasně dáno najevo, že život v zemi plné zvratů rozhodně není žádný med. První noc v Národním paláci strávil pár na kulečníkovém stole. Jejich postel byla totiž zamořená štěnicemi a všechny ostatní pokoje byly zdemolovány. 

Další dny a týdny se už nesly ve smířlivějším duchu a provázely je slavnostní plesy i hostiny. Dočasným domovem se měl mladému císaři a jeho ženě stát zámeček Chapultepec, který dříve sloužil jako rezidence španělských místokrálů. Císařský dvůr se začal zaplňovat. Charlottiny dvorní dámy pocházely převážně z Mexika, Maxmilián se obklopil úředníky z Evropy. 

Jejich společné plány byly velkolepé. Maxmilián vybudoval spojovací třídu mezi svou rezidencí v Chapultepecu a královským palácem, vypracoval liberální ústavu, ve které stanovil základní lidská práva, nechal vytisknout nové peníze a plánoval zavést povinné a bezplatné školství. Založil Národní muzeum i Akademii věd a umění. Jeho plány na vybudování skutečné císařské dynastie stvrdil adopcí syna prvního mexického císaře. Maxmilián a Charlotta totiž neměli žádného dědice. Adopcí získali nejen nástupce, ale také „zabrnkali“ na citlivou notu místních vlastenců. 

Nepřítel v zádech

I přes své ušlechtilé činy a plány neměl císař od občanů přílišnou podporu. Jeho budovatelské kroky málokdo ocenil. K čemu bylo obyvatelům Mexika muzeum nebo vědecká akademie, když téměř polovina z nich ani neuměla číst a psát? Proti monarchii se zvedala vlna odporu, v jejímž čele stál poslední mexický prezident Benito Juaréz. Životní dráha tohoto národního hrdiny svědčila o nesmírné houževnatosti a odhodlání. Přes svůj indiánský původ získal právnické vzdělání a neúnavně hájil práva nejchudších vrstev. Jeho cíl byl jasný. Postavit se znovu do čela země. 

Do začátku občanské války zbývaly jen okamžiky. A Maxmiliána u moci drželo pouze francouzské vojsko. Sice mu poskytovali ochranu, Napoleon III. je však postupně přesouval zpět do Francie. Na mexický dvůr připlulo mnoho dobrovolníků z habsburské monarchie (mimo jiné i z řad Čechů a Moravanů), ale silnou armádu vybudovat nedokázali. Další nebezpečí skýtala situace v USA. Občanská válka končila. Průmyslníci, kteří hodlali budovat „americký sen“, nestáli o to,  aby se z jejich souseda stala silná země. A Maxmilián by ji z Mexika při troše podpory možná časem vybudoval. Všichni stáli proti monarchii. A proti císaři. 

Zpočátku mírumilovný panovník se odhodlal k tvrdému opatření a vydal „krvavý dekret“. V něm bylo vyhlášeno, že jakýkoli zajatý podporovatel Benita Juaréze bude bez milosti popraven. Odpor na sebe nenechal dlouho čekat a stejný osud čekal i každého zajatého zastánce monarchie. Mrtvých přibývalo a císařský dvůr se rozpadal. Podpora z Evropy nepřicházela, od Spojených států amerických pochopitelně také ne. 

Charlotta nakonec tlak nevydržela a vydala se do Evropy žádat o podporu. Neuspěla ani u papeže ani u císaře Napoleona III. Za její štěstí v neštěstí lze považovat, že během své cesty v Evropě onemocněla a nemohla se tak vrátit zpět do Mexika. Nejspíš kvůli nervovému vypětí u ní propukly první známky neurózy, které následně vyústily v psychotické stavy. Císařovna zešílela. A císař? Zůstal v Mexiku sám. S malým počtem svých věrných musel vzdorovat desítkám tisíců Juarézových stoupenců, kteří se blížili k paláci. Uprchnout ze země však odmítl, nechtěl být považován za zbabělce.

Poslední dny

Zdálo se, že alespoň chabá naděje ještě existuje. Maxmilián se společně se svou několikatisícovou armádu opevnil ve městě Querétaro. Za několik dnů ale republikáni opevnění prolomili a císaři nezbylo než uznat porážku. Uvěznili jej v klášteře, odkud se pokusil ještě několikrát uniknout. Štěstí mu však nepřálo. Benito Juaréz se rozhodl postavit Maxmiliána i jeho dva hlavní generály před soud a tvrdě se pomstít. To se mu podařilo. 

Všichni tři byli uznáni vinnými a odsouzeni k trestu smrti. Informace o blížící se popravě rakouského arcivévody se rychle šířila po Evropě. O jeho omilostnění se zasazoval papež i americký prezident. Rozsudek ale nešlo zvrátit.

Nad ránem 19. června 1867 navštívil bývalý císař poslední mši svatou a v sedm hodin ráno byl převezen na popraviště. V posledním projevu poděkoval svým stoupencům a vyjádřil lásku k Mexiku. Vojákům, kteří jej měli zastřelit, daroval po zlaté minci s prosbou, aby nemířili na hlavu. Jeho prosbu vyslyšeli a snad proto jej neskolila první salva střel. Musel proto dostat ještě poslední ránu „z milosti“. 

Zpátky doma?

Maxmilián si přál, aby byl pohřben ve své vlasti. Jeho tělo tak bylo nabalzamováno a odvezeno do Evropy. František Josef uspořádal bratrovi okázalý pohřeb. Rakev poté spočinula ve vídeňské Kapucínské hrobce.

TIP: Vznešená rodina z arcidomu habsburského

Zatím se Charlotta stále více propadala do svých psychóz. Svého milovaného muže přežila o více než šedesát let a údajně až do konce života věřila, že je stále mexickou císařovnou. Její onemocní ji naprosto izolovalo od okolního světa. Neměla tušení ani o první světové válce či rozpadu monarchie.