Poslední hodiny mistra Jana: Jak probíhalo Husovo slyšení na kostnickém koncilu?

Psal se rok 1413 a katolická církev měla tři papeže. Všichni si uvědomovali, že tuto záležitost může vyřešit jen všeobecný církevní sněm. Proto byl roku 1414 svolán koncil do města Kostnice u Bodamského jezera. Jeho hlavním iniciátorem byl římský a uherský král Zikmund Lucemburský (svolání pak dodatečně potvrdil papež Jan XXIII.). Samotný koncil zahájil svou činnost 5. listopadu roku 1414. Známé procesy s Janem Husem a Jeronýmem Pražským tvořily v agendě koncilu jen podružnou záležitost. Sněm měl především odstranit papežské schizma a provést reformu církve, popřípadě pak dojednat církevní unii s pravoslavnými Řeky. Přesto Husův proces sehrál v určitý okamžik důležitou roli.

Léčba Husem

Ten okamžik nastal po útěku papeže Jana XXIII., který původně počítal s tím, že koncil podpoří jeho autoritu. Ale začal ztrácet půdu pod nohama, když se shromáždění počalo zabývat jeho nemravným životem (jednu dobu dokonce působil jako pirát). Nakonec musel přislíbit rezignaci, což měli učinit i zbylí dva papežové, římský Řehoř XII. a avignonský Benedikt XIII., s tím, že koncil zvolí papeže nového. Aby nemusel odstoupit, uprchl Jan v noci 20. března 1415 v přestrojení do Schafhausenu. Papež byl svolavatelem sněmu, mohlo tedy setkání pokračovat proti jeho vůli? Koncil se začal rozpadat, ale král Zikmund musel shromáždění za každou cenu udržet pohromadě. A tak si vzpomněl na vězně, který už několik měsíců dlel v kostnickém žaláři – Jana Husa.

Český reformátor přijel do Kostnice 3. listopadu 1414 v naději, že zde bude moci hájit své myšlenky a očistit se z nařčení z kacířství. Hus očekával, že s ním koncil bude diskutovat jako rovný s rovným. Brzy ale pochopil, že realita je zcela jiná. Husovi čeští odpůrci v čele s Michaelem de Causis (viz Nejhorší nepřátelé), kteří byli na koncilu přítomni, proti němu začali agitovat. Papež na Husa již 28. listopadu uvalil vazbu a o šest dní později pověřil vyšetřovací komisi zahájením procesu proti němu.

Král Zikmund sice usiloval o Husovo propuštění, protože si uvědomoval, že v českých zemích by jeho odsouzení vyvolalo bouři nevole, ale koncilní otcové neústupně hájili svou pravomoc rozhodovat ve věcech víry. Zikmundovi se alespoň podařilo vymoci mistru Janovi veřejná slyšení. Už to bylo samo o sobě mimořádné, protože se ještě nikdy nestalo, aby člověk obviněný z kacířství mohl veřejně prezentovat své názory – byť v rámci soudního procesu.

Obětní beránek

Ačkoli se římskému králi podařilo přimět většinu církevních otců k setrvání v Kostnici, bylo třeba dát na program nové body. Trojpapežství šlo stranou a koncil se zaměřil na kacířství. Církev se cítila ohrožena jednak myšlenkami Husovými, jednak učením zesnulého anglického teologa Johna Wyclifa. Koncil ale současně řešil otázku vlastní legitimity po útěku papeže. Pro souběžné řešení obou témat je příznačné, že na páté sezení dne 6. dubna 1415 koncil ustavil jak novou komisi pro šetření Husovy záležitosti, tak i vydal bulu Haec sancta, která vyhlašovala  svrchovanost koncilu nad papežem.

Církevní sněm se nejprve vypořádal s Wyclifem a 4. května 1415 odsoudil 45 jeho tezí. To bylo důležité pro Husův proces, neboť koncilní otcové jej nyní mohli obžalovat z toho, že vyznává některé z těchto odsouzených bodů. Proces s pražským kazatelem nepřerušil ani další bouřlivý vývoj událostí – dopadení papeže Jana, koncilní soud a jeho sesazení 29. května 1415.

Nicméně na tři Husova veřejná slyšení na koncilu se dostalo až 5.–8. června. Jejich průběh je dostatečně znám – místo rovnocenné disputace se pražský teolog ocitl v roli „sprostého obviněného“. Duchovní vystupovali jako všemocní soudci a chtěli, aby se Hus sklonil před jejich autoritou a své názory odvolal. Hus ale odmítl cokoli odvolat, pokud mu koncil neprokáže, že se mýlí. Koncil tedy Husa prohlásil za kacíře, vyobcoval jej z církve a 6. července 1415 nechal upálit.

Ach, ti Češi

Když dohasínaly plameny hranice, mohli si preláti myslet, že záležitost českého kacířství je vyřešená. Zvláště když 15. června vyhlásili zákaz přijímání laiků z kalicha jako reakci na zprávy z Čech. Tímto přesvědčením se mohli kolébat do 30. prosince 1415, kdy byly do Kostnice doručeny protestní listy české šlechty proti Husovu upálení. Česká a moravská šlechta (452 pánů i rytířů) se v nich vzepřela autoritě koncilu, postavila se za Husa a vyjádřila ochotu bránit zákon Boží. 

Koncilu mělo dojít, že v českých zemích se začíná rýsovat opravdu velký problém. Jenže středověká církev nedokázala překročit určitá myšlenková schémata. Pokud církev něco zakázala, nebylo o tom možné diskutovat. A tak koncil nejen že odmítl jakákoli jednání s Čechy, ale rozhodl se proti nim demonstrovat ještě jednou svou moc.

Druhým obětním beránkem se stal Jeroným Pražský, Husův přítel, který byl rovněž v Kostnici uvězněn. Ten se hodil i proto, že jeho styky s českou i moravskou šlechtou byly dobře známé.

TIP: Jan Malkaw: Ten, kterého v Kostnici neupálili

Jeroným se sice už 11. září 1415 pod nátlakem zřekl Husova a Wyclifova učení, nicméně po zásahu jeho českých odpůrců byl proti němu proces 24. února 1416 obnoven. Jeroným statečně obrátil a prohlásil, že lituje svého zřeknutí se Husa, a čelil žalobám. Jeho proces se do značné míry podobal procesu Husovu, ani s ním koncil nemínil diskutovat. Přesto se i jemu dostalo 23. a 26. května veřejných slyšení. Dne 30. května byl shledán vinným i on a upálen na hranici.