Poslední cesta hraběnky z Hohenemsu: Cesta do Ženevy se stala Sissi osudnou

Italsko-francouzský anarchista Luigi Lucheni hodlal v Ženevě zabít francouzského prince, aby se pomstil za krvavé potlačení dělnického povstání v Itálii. Mladíkovi vůbec nevadilo, že princ s ním neměl nic společného a králové ve Francii již dávno nepanovali. Prince ve švýcarském městě nezastihl, a protože neměl peníze na jízdenku do Itálie, rozhodl se zabít první celebritu, která se mu připlete do cesty. V sobotu 10. září 1898 Lucheni probodl nešťastnou a duševně labilní předposlední rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem. Blankytné Ženevské jezero se stalo svědkem jednoho z nejabsurdnějších atentátů všech dob.

Hraběnka z Hohenemsu 

V létě 1898 císařovna Alžběta přicestovala do Bad Ischlu, kde strávila dva týdny se svým manželem. Necítila se v jeho společnosti dobře, bylo jí špatně po těle i na duši. Proto s velkým ulehčením opustila Rakousko-Uhersko a zamířila k Ženevskému jezeru. O svých důvodech napsala: „Je to moje nejoblíbenější místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu a to mi dodává iluzi skutečného bytí.“

Za bydliště si zvolila Montreux na severovýchodním břehu Ženevského jezera na úpatí Alp, kde příležitostně pobývala s manželem při krátkých prázdninových cestách. Později do tohoto pohádkově krásného místa rád jezdil i spisovatel Vladimir Nabokov nebo britský zpěvák Freddie Mercury.

Z Montreux se 9. září 1898 vypravila na návštěvu k baronce Julii Rotschildové z tehdejší nejbohatší bankéřské rodiny v Evropě na její zámek Pregny u Ženevy. Srdečně rozprávěly o díle německého romantika Heinricha Heineho, jehož císařovna bezmezně obdivovala. Návštěvu ale pokazil okamžik, kdy se podepisovala do knihy hostů a zahlédla v ní podpis svého syna. Upadla do deprese a odjela do luxusního ženevského hotelu Beau Rivage, kde si na jednu noc najala apartmá. 

Ubytovala se pod pseudonymem „hraběnka z Hohenemsu“, což ale personál nezmátlo, takže v senzacechtivých ženevských novinách vyšla hned druhý den zpráva, že v hotelu dlí rakouská císařovna. Celým městem se šířilo jako lavina, že sem tato známá osobnost zavítala na návštěvu. Díky tomu se dozvěděl i Luigi Lucheni, rozzlobený na všechny boháče a celebrity, koho mu osud přivedl do cesty. Rozhodl se, že pracující lid pomstí vraždou rakouské císařovny.

Původně si chtěl koupit revolver, ale na jeho pořízení neměl dost prostředků. Peníze mu nestačily ani na dýku, takže si nakonec opatřil trojhranný pilník, který byl právě tak dlouhý, aby se jím dala zasadit smrtelná rána do srdce. Luchenimu připomínal bajonet italských pušek s trojhrannou čepelí, který používal jako voják za války v Africe. Jeden známý řemeslník mu na pilník připevnil pevné držadlo. A touto originální zbraní se rozhodl spáchat čin, který ho měl vynést mezi apoštoly anarchismu.

Podzimní ráno

Ráno 10. září vyšla Alžběta oblečená jako vždy v černém se svou dvorní dámou, hraběnkou Irmou Sztárayovou z hotelu a zamířila k jezeru, kde chtěla nastoupit na parník, aby se pravidelnou linkou vrátila do Montreaux. Čekala na molu, když k ní mlčky přikročil Lucheni, krátce jí pohlédl do očí a vrazil jí trojhranný pilník do srdce.

Císařovna upadla, rychle ale znovu povstala a kvapně odkráčela na palubu parníku. Zhroutila se, až když parník odrazil od mola. Uložili ji na provizorní lehátko sestavené ze sedadel. Všichni přítomní se domnívali, že se jedná jen o náhlou nevolnost. Uvolnili jí tedy těsně přiléhající oděv, aby mohla lépe dýchat, a teprve poté objevili krev. Na záchranu už bylo pozdě.

Po svém zhroucení se na lodi ještě jednou postavila. Dvorní dáma tuto scénu později popsala: „Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala. Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní.“

Její poslední slova byla: „Co se to se mnou stalo?“ Žádný zachránce ve stříbrné zbroji se na jezeru neobjevil. A nešťastná „jezerní královna“ našla konečně klid a mír. Lidové noviny 13. září 1898 psaly: „Na cestě vrhl se na Její Veličenstvo jakýsi člověk a prudce ji bodnul. Císařovna padla k zemi, zvedla se však opět a došla až na parník, když padla do mdlob (...). Její Veličenstvo císařovna vypustila po několika okamžicích potom, kdy donesena byla zpět k hotelu, duši. Bylo zjištěno, že byla dýkou bodnuta k srdci.“

TIP: Rodinné tragédie císařovny Sissi: Co musela ustát nejkrásnější žena Evropy?

Lucheni byl zadržen kolemjdoucími a předán policii. Okamžitě se ke svému činu pyšně přiznal. Když byl kolem 14.50 hodin ohlášen Alžbětin skon, triumfoval. Dosáhl svého cíle, zavraždil příslušníka nenáviděné elity a současně šokoval veřejnost. Dne 10. listopadu ho soud za vraždu císařovny odsoudil na doživotí. Lucheni ale požadoval, aby byl popraven. Předpokládal, že taková oběť by jeho čin ještě více proslavila. V ženevském kantonu byl ovšem trest smrti zrušen, proto atentátník navrhoval, aby ho vydali do Itálie, kde se ještě popravovalo. Soud mu však nevyhověl a Lucheni skončil ve švýcarském vězení. 

Zdrcení truchlící

Zpráva o zavraždění císařovny Alžběty šokovala celý svět. Ironií osudu se právě nejméně monarchistická členka ze všech evropských dynastií, jež se nikdy nepodílela na politických represích a žila v ústraní, stala obětí atentátu. Lidové noviny měly pravdu, když po jejím skonu napsaly: „Nikdo nechtěl v prvé chvíli věřiti zdrcující zprávě a nikdo nemohl pochopiti, proč zločinná vášeň cynicky sáhla na život ženy, která nikomu neublížila a která sama za svého života tolik již byla vytrpěla.“

Když císaři Františku Josefovi sdělovali zprávu o smrti jeho choti, reagoval slovy: „Nevíte, jak jsem tuto ženu miloval.“ Později byl vydán manifest, který začínal slovy: „Nejtěžší, nejstrašlivější zkouška navštívila mne i můj dům. Má choť, ozdoba mého trůnu, věrná družka, která mi byla útěchou a oporou v nejtěžších hodinách mého života – v níž ztrácím více, než jsem schopen vyslovit, již nežije. Krutý osud ji vyrval mně i mým národům.“

Alžbětiny ostatky byly v sobotu 17. září 1898 uloženy do Kapucínské hrobky, ačkoliv si v poslední vůli přála být pohřbena kdesi na širém moři. K překvapení své rodiny se v pozůstalosti nenašla většina z jejích osobních klenotů, neboť je po smrti milovaného syna rozdala. Nicméně po sobě zanechala úctyhodné osobní jmění v hodnotě deseti milionů zlatých, uložených převážně na bankovních kontech ve Švýcarsku. Pro představu uveďme, že průměrný úředník tehdy měsíčně vydělal 50 zlatých, zednický mistr 35 zlatých a dělník 18 zlatých.