Poslední český král: Smutný životní příběh Habsburka Karla I.

Karla I. nemůžeme považovat jen za historickou osobnost své doby. Jeho celoživotní práce se promítla i do 21. století, kdy byl blahořečen papežem Janem Pavlem II. Jak poznamenal historik Jan Galandauer: „Jestliže vezmeme na vědomí, že (…) byl poslední český král, pak se i jeho blahořečení jeví jako výjimečná událost českých dějin: po svatém Václavu se v panteonu českých svatých a blahoslavených objevil druhý český panovník!“ Kým vlastně byl a díky čemu se mu dostalo této neobyčejné cti?

Arcivévoda, nikoli následník

Roku 1887 se Ottovi Rakouskému a saské princezně Marii Josefě narodil prvorozený syn Karel. Rodiče oslavovali příchod arcivévody, ale rozhodně ne korunního prince, který by se jednoho dne mohl stát králem. Během Karlova dětství se však událo několik tragédií, jež jej posunuly na pozici jediného následníka trůnu. Pro úkol, na který se někteří chystali celé dekády, tedy musel být připraven během několika let.

Budoucího vládce do značné míry vychovávala jeho matka, která byla velmi zbožná. Zpočátku za jeho vzdělání odpovídali domácí učitelé, později navštěvoval věhlasné Skotské gymnázium ve Vídni. Stal se tak jedním z prvních rakouských arcivévodů, již chodili na veřejnou školu. Další vzdělání získal na Karlově univerzitě v oborech historie, práva a ekonomie považovaných pro budoucího císaře za klíčové. Důraz se kladl rovněž na výuku jazyků. Karel mluvil německy, anglicky, francouzsky, ale i maďarsky a česky. Jak bylo v té době zvykem, nastoupil i službu v císařské armádě, a to u vojenské posádky v Brandýse nad Labem.

Osudová láska

Čtyři roky po dosažení plnoletosti měl za úkol vybrat si nevěstu a František Josef I. trval na tom, že jí musí být císařská nebo královská princezna. Zita z panovnického rodu Bourbonsko-Parmského těmto požadavkům vyhovovala po všech stránkách, navíc to byla krásná a inteligentní žena. Svatba se konala roku 1911 na zámku Schwarzau a následně se manželé usadili v Brandýse nad Labem, kde prožili nejklidnější a – podle partnerky – také nejšťastnější část svého svazku.

Červen roku 1914 ovšem představoval životní zlom. Postavení mladého páru se změnilo. Karel se stal následníkem trůnu a jeho choť korunní princeznou, čímž navždy přišli o šanci žít běžným klidným životem. Navíc, ačkoliv byl nástupcem Františka Josefa I., na některých nařízeních neměl možnost se podílet. Na rozhodnutí vstoupit do konfliktu, který přerostl ve světovou válku, neměl tedy žádný vliv.

V listopadu roku 1916 zemřel František Josef I. v požehnaném věku 86 let a Rakousko-Uhersko získalo nejen mladého císaře, ale po dlouhých letech také císařovnu. Vládce ovšem nastupoval na trůn za velmi nepříznivých okolností. V Evropě zuřila válka a zemědělství i průmysl se nacházely v katastrofálním stavu.

Komplikovaná vláda

Mladý panovník měl zpočátku ambiciózní plány, ale bohužel nebylo v jeho silách, aby je uskutečnil. Chtěl reformovat Uhersko, ale snahy se musel vzdát, když se nechal na popud uherského ministerského předsedy korunovat zdejším králem. (V korunovační přísaze se zavázal hájit integritu a nedotknutelnost Uherska, čímž sám sobě zabránil plánované reformy provést.)

Dalším cílem bylo ukončení války, přičemž dané úsilí provází celou jeho vládu. Nejznámější pokus o uzavření míru probíhal tajně. Karel za pomoci svých švagrů Sixta a Xavera Bourbonských zkoušel uzavřít mír s Francií, ale jednání ztroskotala a vešla ve známost jako Sixtova aféra. Po neúspěšném jednání se Karel a Zita stali terčem obrovské nenávistné a pomlouvačné kampaně.

Konec monarchie a exil

Nálada lidu v roce 1918 byla značně protihabsburská, politická emigrace toužila po rozbití monarchie. Dokonce i státy Dohody po Sixtově aféře uznaly právo národů monarchie na sebeurčení. Císař Karel I. se pokusil říši na poslední chvíli reformovat. Tyto snahy ale přišly pozdě, obyvatelé si přáli, aby válka skončila a „dvouhlavému orlovi“ odzvonilo. Když si vládce uvědomil, že rozpad je nevyhnutelný, soustředil se především na to, aby vše proběhlo klidně a bez krveprolití.

V listopadu 1918 byl přinucen k abdikaci a musel se svou rodinou odjet do Švýcarska. Po sedmi stoletích tak skončila vláda habsburské dynastie v Podunají. Dvakrát se snažil zvrátit svůj osud, aby zůstal alespoň uherským králem, ale ani jeden jeho pokus neuspěl. S jeho politickými aktivitami došla Švýcarsku trpělivost, a Karel byl se svou rodinou nucen usídlit se na portugalském ostrově Madeira.

V novém domově rodinu trápil nedostatek financí, a mužův zdravotní i duševní stav se zhoršoval. Lékař byl k němu kvůli finanční situaci rodiny přivolán pozdě, otec osmi dětí 1. dubna 1922 zemřel.

Bývalý vládce byl církví blahořečen kvůli své neochvějné křesťanské víře, kterou stavěl do popředí každého svého politického rozhodnutí. Jeho mírové snahy během války jsou významné a ve své době zcela ojedinělé. Kromě toho bychom neměli zapomínat ani na jeho příspěvek sociálnímu zákonodárství, které pomohlo mnoha lidem.

Slovy Winstona Churchilla: „Lidským bytostem není dáno předpovídat nadcházející běh událostí. V jedné fázi se zdá, že lidé mají pravdu, v jiné se snad mýlí. Po několika letech, když se časová perspektiva prodlouží, se všechno najednou octne v jiném kontextu. Objeví se nové proporce, nová stupnice hodnot. Historie klopýtá po vyšlapané stezce minulosti a pokouší se rozdmýchat žár zašlých dnů. Jediným vodítkem pro člověka je jeho svědomí, jedinou záštitou pro jeho památku je poctivost a upřímnost jeho činů.“