Popravy desetitisíců: V letech 1637 a 1638 otřásly Japonskem krvavé události

V roce 1543 přistála na ostrově Tanegašima skupina Portugalců cestujících na palubě obchodní džunky do Číny. Plavidlo se tehdy odchýlilo od kursu a přistálo omylem v Japonsku. Od tohoto okamžiku začala obchodní spolupráce mezi oběma zeměmi. 

Portugalská výsada 

Zpočátku panoval mezi Evropany a Japonci jistý ostych plynoucí z kulturních rozdílů. Evropané nebyli schopni pochopit japonské písmo, konzumaci potravy pomocí hůlek nebo používání kapesníků. Zároveň ale zjistili, jak konstatoval Nizozemec v portugalských službách Jan Huyghen van Lischoten, že: „Japonci jsou šikovní v pátrání po stříbře i v obchodování s ním. Mají mezi sebou též dobré a zručné řemeslníky.“ Portugalci využili čínského obchodního embarga vůči Japonsku a přijali roli prostředníků mezi oběma národy. V roce 1550 portugalský panovník Jan III. prohlásil japonský obchod za korunní monopol. Od té doby mohly plavby do oblasti podnikat pouze lodě pověřené místokrálem v indické Goy. 

V roce 1557 čínské úřady v Kantonu pronajaly Portugalcům výměnou za tribut odváděný ve stříbře osadu v Macau s cílem podpořit směnu zboží. Jádrem obchodu byla výměna čínského hedvábí za japonské stříbro a měď. Směně prospívaly rovněž války odehrávající se mezi japonskými vládci. Soupeřící knížata (daimjóvé) se snažila přilákat portugalské obchodníky do svých domén, kde od nich kupovala palné zbraně. Evropané zpočátku podnikali v Hiradu nebo v knížectví Bungo. V roce 1562 se portugalský zájem přesunul do Jokoseura, když jeho pán, Omura Sumitada (1533–1587) jako první daimjó konvertoval ke křesťanství a přijal jméno Dom Bartolomeu. 

Církevní Nagasaki 

V roce 1571 Dom Bartolomeu udělil „navěky“ část půdy v malé rybářské vesnici Nagasaki jezuitům a v roce 1580 jim předal do pronájmu celé, již rozrostlé město. Jezuité zde figurovali jako zástupci portugalské koruny a těšili se nejvyšší autoritě. Měli odpovědnost za volbu regedora pověřeného správou města a Sumitadovi, který byl stále nominálně považován za pána svěřeného území, skládali slib věrnosti. 

Mezi lety 1580 až 1587 tak bylo město známo jako portugalské nebo církevní Nagasaki. V roce 1589 tu stálo 400 domů, které byly natřeny bílou barvou jako v Portugalsku. V roce 1590 zde bydlelo 5 000 a v roce 1600 už 15 000 obyvatel. Místo proslulo pro neobvyklé množství dětí, protože jeho křesťanští obyvatelé se vyhýbali vraždění novorozenců, k němuž v japonské společnosti jinak běžně docházelo. 

Portugalský obchod získal po roce 1600 konkurenci v podobě Španělů z filipínské Manily, od roku 1609 se přidali Nizozemci a roku 1613 Angličané. Na rozdíl od nových soupeřů Portugalci měli v Macau privilegovaný přístup na čínské trhy, přesto seděli na sudu s prachem. V počátečních letech obchodovali především s jednotlivými knížaty, vázanými vzájemnými boji. S nástupem takzvaných unifikátorů, kteří vybudovali cestu ke sjednocení Japonska v poslední čtvrtině 16. století, se situace začala měnit. 

Šíření ďábelského zákona 

Poté, co roku 1549 přijel do Japonska katolický misionář František Xaverský, došlo ke konverzi dvou set tisíc Japonců ke křesťanství, a to od rolníků až po členy vládnoucí vrstvy. Alessandro Valignano založil v roce 1580 církevní seminář, kde se vzdělávali japonští konvertité. Jezuité naopak studovali japonštinu a místní kulturu a využívali japonské texty při misijní činnosti. Vznikaly tak slovníky, jazykové příručky, mnoho japonských textů bylo přeloženo do portugalštiny a řada evropských knih do japonštiny. 

Většina křesťanů se soustředila na ostrově Kjúšú. Daimjóvé, kteří vyznávali původně evropské náboženství, zde začali přistupovat k ničení domácích svatyní a někteří násilně obraceli na svou víru rolníky na území pod svou kontrolou. Muži stojící v čele unifikačního procesu, jako byli Nobunaga a Hidejoši, křesťanství dlouho tolerovali, protože jeho nositelé – Portugalci – dováželi do země střelné zbraně, které potřebovali. 

Jezuité ale začali v osmdesátých letech překračovat mez únosnou pro centrální vládu. Misionáři pronikali stále hlouběji do vnitrozemí, viceprovinciál řádu v Nagasaki Gaspar Coelho podnikal dokonce misijní cesty na lehké galéře vyzbrojené děly. Tojotomi Hidejoši proto v roce 1587 vydal edikt, který křesťanství prohlašoval za zhoubnou doktrínu: „Japonsko je zemí bohů a padres, kteří sem přišli, aby kázali ďábelský zákon, jsou zavrženíhodnou a ďábelskou věcí.“ Vláda nabyla přesvědčení, že toto náboženské vyznání rozvrací jednotu země a narušuje stabilitu společnosti. Odvolávání se katolíků na autoritu papeže, jako náměstka božího na zemi, bylo vnímáno jako prvek, jenž by mohl potenciálně podvrátit japonské vládní autority.

Hidejoši nařídil všem misionářům, aby do 20 dnů opustili Japonsko. Šlo spíše o varování: misionáři nebyli vyhnáni, ale museli utlumit svou činnost. Došlo ke srovnání několika kostelů se zemí, ke zkonfiskování Nagasaki a jeho podřízení kontrole správce jmenovaného Hidejošim. Někteří křesťanští daimjóvé byli potrestáni, ostatní se vrátili ke své původní víře. 

Opatření proti lehkomyslné chásce 

V letech 1592–1598 Hidejošiho zaměstnávala válka v Koreji, kterou ukončila až jeho smrt. Ještě v roce 1596 se dostal do dalšího střetu s Portugalci kvůli činnosti španělských františkánů, v jehož důsledku nařídil preventivní veřejnou exekuci 26 křesťanů, jež se uskutečnila 5. února 1597. Přestože bylo zničeno téměř sto kostelů, většina jezuitů v Japonsku zůstala. V roce 1614 vyhlásil šógun Tokugawa Iejasu definitivní edikt o vyhnání misionářů. Iejasu tehdy prohlásil, že Evropané připlouvají do země pouze „lehkomyslně šířit zhoubnou doktrínu, mást skutečné náboženství, měnit vládní autority v této říši, a získávat zde vlastní pozice. To jsou zárodky zkázy. Tato cháska nesmí zůstat nepotlačena.“

Po Iejasuově smrti v roce 1616 následovala vlna represí vůči katolicismu. Vedla k mučení a zabití asi 2 000 křesťanů (70 Evropanů, ostatní byli Japonci) a k odpadnutí zbývajících 200 až 300 000 konvertitů. V roce 1622 bylo sťato a upáleno 55 dalších křesťanů, včetně 9 evropských kněží. Od té doby Portugalci provozovali svůj obchod v Japonsku pouze podmínečně. V roce 1636 byli přemístěni na ostrůvek Dedžima v Nagasackém zálivu a jejich činnost i pohyb byly striktně omezeny. 

Protestantští Nizozemci se od Portugalců ostentativně distancovali, a dokonce podporovali represe vůči misionářům, což souviselo s tím, že se Nizozemí a pyrenejská monarchie (personální unie mezi Portugalskem a Španělskem mezi lety 1580–1640) nacházely ve válečném stavu. Podobně se zachovali i Angličané, kteří pod tlakem místní vlády hlásili příjezd všech portugalských misionářů. Protestanti sami nerozvíjeli misijní aktivity, protože nechtěli ohrozit svůj obchod. Nizozemci dobře věděli o upalování portugalských katolíků a byli jím zděšeni už proto, že manželky mnohých z nich byly konvertované katoličky portugalského původu. 

Angličané a Nizozemci spolu zpočátku spolupracovali a podporovali se v úsilí potlačit dominanci katolických Portugalců a Španělů. Anglická faktorie (obchodní osada) však nebyla výnosná a v roce 1623 byla uzavřena. O rok později přerušili výměnu zboží s Japonskem i Španělé. Nizozemci zůstali usazeni v malé faktorii v Hiradu, kde byli spokojeni. Dobře vycházeli s místním knížetem a obyvateli, přičemž mnozí navázali vztahy s Japonkami. 

Kalich s hostií a anděly 

Napětí vůči Portugalcům nabylo nového rozměru v důsledku propuknutí takzvaného šimabarského povstání, které vzplanulo na Šimabarském poloostrově na ostrově Kjúšú. Oblast byla kdysi doménou klanu Arima, který přijal křesťanství. V důsledku toho zde vznikla početná křesťanská komunita. Arimové ale byli v roce 1614 odsunuti do domény Nobeoka a nahrazeni rodem Macukurů. Nový pán, Macukura Šigemasa, doufal, že postoupí v hierarchii šógunátu, a tak se podílel na různých stavebních projektech, včetně budování a rozšíření hradu v Edu nebo postavení nového hradu Šimabara. V důsledku těchto aktivit uvalil na obyvatele své nové domény neúměrné daňové zatížení a rozhněval je přísným pronásledováním křesťanství. 

V politice pokračoval Šigemasův dědic Macukura Kacuie. Ačkoli se rolníci po neúrodě v roce 1634 ocitli na pokraji hladu, kníže dál vymáhal dávky a nechal mučit ty, kteří nezaplatili. To vedlo k otevřenému povstání. Šimabarská rebelie bývá často zobrazována jako vzpoura křesťanů proti násilnému potlačování náboženského vyznání. Účastníci, jejichž počet je odhadován na 20 až 30 tisíc, však protestovali hlavně proti Macukurově špatné vládě, nešlo tedy pouze o stoupence křesťanství. 

Mezi postiženými byli také rybáři, řemeslníci, obchodníci a róninové (samurajové bez pána), kteří kdysi sloužili významným rodinám. Představa plně selského povstání tak rovněž není zcela přesná. K rebelům se navíc přidali obyvatelé ostrovů Amakusa, kteří trpěli obdobným zacházením ze strany Katataky Terasawy. Důvodem, proč bylo povstání vnímáno jako křesťanské, byly symboly, které vzbouřenci používali. Mezi ně se řadila standarta charismatického šestnáctiletého vůdce rebelie Amakusy Šira (asi 1621–1638), přezdívaného Posel boží, na níž byl vyobrazen kalich s hostií a anděly. 

Z ostrova setkání na polorozbořený hrad 

Budoucí povstalci se začali tajně scházet na ostrově Jušima, zvaném také Ostrov setkání. Plánovaná vzpoura vypukla 17. prosince 1637, kdy byl zavražděn místní výběrčí daní. Rebelům se dařilo své řady rychle rozšiřovat, jelikož všechny obyvatele oblastí, které obsadili, nutili k zapojení se do povstání. Došlo k oblehnutí hradů Tomioka a Hondo klanu Terasawa, ale těsně předtím, než padly, dorazily armády ze sousedních knížectví, které přiměly vzbouřence k ústupu. Povstalci pak přeplavili Ariacké moře a krátce oblehli Macukurův hrad Šimabara. I zde ale byli odraženi. Následně se shromáždili na polorozbořeném hradě Hara, který původně sloužil jako sídlo klanu Arima. Postavili zde palisády ze dřeva člunů, se kterými přepluli moře. 

Spojené armády místních vazalů šóguna Tokugawy Iemicu v čele s Itakurou Šigemasou (1588 až 1638) zakrátko zahájily obléhání hradu. Vojáci šógunátu požádali o pomoc Nizozemce, kteří jim poskytli střelný prach a děla. Nicolaes Couckebacker, vedoucí nizozemské faktorie v Hiradu, jim vyhověl, i když požádali o plavidlo, a osobně doprovodil loď de Ryp na pozici poblíž hradu Hara. Pevnost byla bombardována jak z pobřežních děl, tak z 20 děl nizozemského plavidla, avšak bez valného výsledku. Loď se na žádost Japonců stáhla poté, co rebelové poslali obléhatelům následující výzvu: „Copak už v říši nejsou odvážní vojáci, kteří by s námi bojovali, a nestyděli se, že proti našemu malému kontingentu povolali na pomoc cizince?“ 

Fatální porážka 

Při pokusu o dobytí pevnosti byl Itakura Šigemasa zabit. Brzy dorazily další jednotky šógunátu pod vedením Macudairy Nobucuny, který převzal Itakurovu funkci. Vzbouřenci měsíce odolávali a způsobovali obléhatelům těžké ztráty: 3. února 1638 povstalecký nájezd zabil 2 000 válečníků. I přes toto dílčí vítězství se situace povstalců zhoršovala. Čtvrtého dubna 1638 více než 27 000 rebelů, kteří čelili asi 125 000 vojákům šógunátu, zahájilo zoufalý útok, a brzy bylo nuceno se stáhnout. Zajatí povstalci obléhatelům prozradili, že v hradu došly potraviny a střelný prach, ti 12. dubna zaútočili a dobyli pás vnější obrany. O tři dny později byli vzbouřenci definitivně poraženi. 

Po potlačení povstání bylo asi 37 000 rebelů a jejich sympatizantů popraveno stětím. Uříznutá hlava Amakusy Šira byla převezena do Nagasaki, kde byla veřejně vystavena. Macukura Kacuie byl vyšetřován pro nesprávné vládnutí, a nakonec byl v Edu také sťat. Na Šimabarském poloostrově utrpěla většina měst velkou ztrátu obyvatelstva. Museli sem být dovezeni přistěhovalci z jiných provincií, kteří oblast znovu osídlili. Všichni obyvatelé byli registrováni u místních chrámů, jejichž kněží měli povinnost ručit za náboženskou příslušnost svých členů. Po povstání v oblasti zažíval silnou podporu buddhismus. 

Portugalcům vstup zakázán 

Účastníci povstání byli masakrováni právě v době, kdy se portugalská mise pokoušela u šógunova dvora o zlepšení vztahů. V listopadu 1637 odplula z Macaa flotila pod vedením Doma Francisca de Castelbranca a dožadovala se přijetí u dvora. Výsledkem bylo vydání ediktu sakoku (v českém překladu uzavřená nebo uzamčená země) roku 1638, který deklaroval, že Portugalci navzdory rozkazům pokračovali v misijní činnosti a povzbudili křesťanskou rebelii v Haře. Ženy cizinců, Nizozemců i Portugalců, musely opustit zemi, portugalské lodě přijíždějící do Japonska měly být spáleny i s nákladem a členové posádek popraveni. 

V srpnu 1638 vyslali Portugalci z Macaa do Japonska dvě galioty vedené Vascem Palhou de Almeida. Tehdy jim nebylo dovoleno vyložit náklad a byly donuceny odplout. Zástupce vlády jim nařídil, aby se nikdy nevraceli: „Kdybyste napříště porušili tento rozkaz, budete bez váhání potrestáni, jak byste si už nyní zasloužili.“ 

Že mluví vážně, se obyvatelé Macaa přesvědčili v roce 1639, když se bez ohledu na varování rozhodli vyslat do Nagasaki zvláštní poselstvo. Na výstrahu bylo tehdy na místě zvaném Hora mučedníků sťato 61 osob, jejich loď byla spálena a 13 přeživších bylo posláno zpět do Macaa se zprávou o tom, co se stalo. Obchod mezi Portugalci a Japonci tímto definitivně skončil. Nizozemci byli nelítostným zničením svých „úhlavních nepřátel“ rovněž otřeseni. Neměli žádné nástroje, kterými by Japoncům čelili. Snažili se proto „vyhovět tomuto arogantnímu, velkolepému a puntičkářskému národu ve všem“. 

U japonského dvora v té době probíhal zápas mezi procizineckou frakcí a jejími oponenty. S příjezdem portugalských vyslanců z Macaa získala anticizinecká frakce vrch. Osmého listopadu 1640 přijal vedoucího nizozemské faktorie Carona předseda komise pro potírání křesťanství a předal mu šógunovy rozkazy: veškeré stavby používané k liturgickým úkonům měly být zbourány, nemělo docházet ke svěcení neděle a šéf nizozemské faktorie nesměl být ve funkci déle než jeden rok. Caron přislíbil ihned rozkazy splnit. Nizozemci se stali šógunovými vazaly. O pět měsíců později museli opustit faktorii v Hiradu a přesunout se na ostrůvek Dedžima v Nagasackém zálivu, který se měl stát na 212 let jejich „domácím vězením“.