Politické tanečky Učitele národů: Proč se chtěl Komenský spojit s Turky?

Opěvovaný Učitel národů prožil značnou část svého života v exilu. Během té doby se v zoufalství obracel k vizím pochybných proroků i k nepřátelům křesťanství.

Pryč z Čech

Oddaný stoupenec Jednoty bratrské Jan Amos Komenský se teskným pohledem rozhlíží po krajině. Píše se rok 1628 a právě vstoupilo v platnost takzvané Obnovené zřízení zemské. To na území českého království povoluje pouze katolické vyznání. Komu se to nelíbí, musí o dům dál. Slavný pedagog a myslitel proto spolu s mnoha dalšími zástupci českého protestantismu hledá útočiště v polském Lešně. Přitom nepřestává doufat, že se do milované vlasti jednou vrátí! K tomu je však třeba, aby nenávidění Habsburkové svůj boj o český trůn prohráli. Snahy českých stavů sice vyšly nazmar, ale do hry mezitím vstoupili další hráči. Komu z nich věnuje Učitel národů svou důvěru?

Nenaplněné předpovědi

Fridrich Falcký si kralování v českých zemích dlouho neužil. Po roce vlády byla jím najatá vojska 8. listopadu 1620 poražena v neblahé bitvě na Bílé hoře. Takzvaný „zimní král“ se tedy musel urychleně klidit z Pražského hradu. Přesto v něj mnozí čeští představitelé protihabsburského odboje i nadále vkládali své naděje. Jak je to možné? „Vy jste oním Bohem vyvoleným panovníkem, který porazí Antikrista,“ prorokuje měsíc po drtivé porážce na Bílé hoře Fridrichu Falckému lužicko-slezský vizionář Kryštof Kotter (1585–1647).

Kotterovy předpovědi potvrzují i slova mladičké Kristiny Poniatowské (1610–1644), která slibuje vítězství ve třicetileté válce evangelické straně. Jenže prorocké vize o porážce Habsburků se ne a ne naplnit! Zdá se, že všem nadějím českých rebelantů zazvonila hrana, když se Fridrich Falcký v roce 1632 roznemohl a zemřel. V témže roce, kdy odešel na věčnost zimní král, padl v boji i další velký vůdce protestantské strany, švédský král Gustav II. Adolf. Co teď? I po králově smrti sice Švédové Habsburkům pořádně zatopili, rakouští mocnáři však nakonec z konfliktu vyšli vítězně.

Třicetiletá válka skončila roku 1648 uzavřením Vestfálského míru. Ten sice znamenal ukončení válečného šílenství, které si vyžádalo životy bezmála třiceti procent obyvatel Evropy, avšak českým vyhnancům dobrou zprávu nepřinášel. Vestfálský mír totiž potvrdil zásadu „cuius regio, eius religio“, tedy „koho země, toho náboženství“. Jelikož jsou Habsburkové oddaní katolíci, znamená to, že všichni občané českých zemí, které jsou součástí habsburské monarchie, se musí vrátit do lůna římské církve. Smíří se Komenský s tímto vývojem ve své rodné vlasti?

Turci, do boje!

V žádném případě! Poslední biskup Jednoty bratrské přece nemůže dopustit, aby české země vězely ve spárech té „nevěstky opilé krví svatých“, jak označuje katolickou církev. Habsburkové, jakožto spojenci Antikristovi, musí být za každou cenu poraženi! Komenský vysílá kurýra k osmanskému sultánovi Mehmedovi IV. a vyzývá ho, aby proti Habsburkům vytáhl. Není to skutečně podivné chování věrného křesťana? Odkdy jsou Komenskému Turci, tedy muslimové, milejší než jeho křesťanští souvěrci, jakkoli se jejich způsob uctívání Spasitele biskupovi nezamlouvá?

Slavný myslitel prý uvěřil proroctvím Mikuláše Drabíka (1588–1671), který předpověděl, že Turci se obrátí ke Kristu a podpoří spravedlivou věc věrných křesťanů (tedy evangelíků). K naplnění vize prý stačí, když každý Turek obdrží výtisk Bible. Komenský, který mezitím přesídlil do Uher, v letech 1650 až 1654 vydává Drabíkova proroctví pod názvem Lux in tenebris (Světlo v temnotách). Propaguje protihabsburské spojenectví a připravuje překlad Nového zákona do turečtiny. K překladu dokonce sám napíše předmluvu, v níž hovoří o společném základu judaismu, křesťanství a islámu.

Plány českého myslitele se však u Turků nesetkají s kladnou odezvou, a tak se znovu řítí do propasti zoufalství. V očích mnoha lidí se navíc vydáním Drabíkových vizí znemožnil. Jak mohl takový vzdělanec uvěřit opileckému blábolení odpadlého kazatele Jednoty bratrské? Jednal snad Učitel národů podle pověstného přísloví „tonoucí se stébla chytá“?

Nutno říci, že Komenský rozhodně nebyl první, komu myšlenka protihabsburské koalice za podpory Osmanské říše přišla na mysl. O pomoc se k Turkům již na počátku třicetileté války obrátili zástupci českých stavů. Ti dokonce v roce 1620 v Praze přijali osmanskou delegaci, jíž netlumočil nikdo jiný než zapřisáhlý odpůrce islámu, autor slavného Antialkoránu, Václav Budovec z Budova. Považoval snad Budovec ke konci svého života spojenectví s vyznavači konkurenčního náboženství za menší zlo než život pod nadvládou Habsburků?

Od nenávisti ke smíru

„Osm věcí ukáži v náboženství papežském, kteréž je naprosto podezřelé činí, že ono není pravé, nýbrž že jest bludné a svodné, dovozuji a podlé toho že velice nebezpečno jest k němu se připojovati aneb jeho se přidržeti,“ píše Komenský ve svém díle Retuňk proti Antikristu, které vydal v roce 1617. I v mnoha dalších svých dílech nešetří poslední biskup Jednoty bratrské na adresu římské církve kritikou.Často zastává nesmiřitelné názory, že jedině křesťanství Jednoty bratrské je pravé. Teprve ke konci života se v jeho spisech objevuje smířlivý tón. Když se v šedesátých letech sedmnáctého století Turci řítí na Moravu, přestane v nich náhle Komenský vidět spojence.

Volá po sjednocení všech křesťanů a vyzývá jednotlivá vyznání Kristova náboženství k vzájemné toleranci. To je zcela v rozporu s tím, co hlásal před lety! Ještě v roce 1632 snil o evangelictví jako o jediném povoleném vyznání v Čechách. Neprojevil by se tedy o nic smířlivěji než Habsburkové, kteří jsou často kritizováni za to, že donutili obyvatele českých zemí k přestupu na katolicismus!

TIP: I mistr Komenský se někdy utne: Naletěl Učitel národů mazaným podvodníkům?

Možná, že si Komenský v závěru svého života uvědomil bláhovost svého přesvědčení, že se muslimové v blízké době obrátí ke Kristu a došlo mu, že jedině pokud budou křesťané spolupracovat, budou mít sílu přežít. Vyčerpán marným bojem toužil český myslitel ve stáří po míru. Vytouženého návratu do vlasti se však nikdy nedočkal. Na věčnost odešel v Amsterdamu. Snad zavládl mír alespoň v jeho ztrápené duši, když ne ve světě!