Pokrok lemovaný omyly (1): Rozpínající se Země a další překonané teorie
Řadu teorií, které vědci ještě relativně nedávno považovali za všeobecně platné, bylo nutné přehodnotit. Před 50. lety se to dotklo například i teorie o rozpínající se Zemi...
Proč Zemi pokrývají pohoří a oceány a proč se kontinenty od sebe postupně vzdalují? Proč je oceánská kůra stará „jen“ 350 milionů roků, zatímco ta kontinentální i víc než čtyři miliardy let? A jak je možné, že „složením“ kontinentů může vzniknout téměř dokonalá hypotetická koule? Vědci na zmíněné základní otázky geologie přinesli mnoho zajímavých odpovědí, ale uspokojivé a obecně platné vysvětlení nabídla až teorie deskové tektoniky, oficiálně uznaná v 70. letech 20. století. Do té doby se řada badatelů přikláněla k myšlence, že zvláštní chování povrchu naší planety má na svědomí něco jiného – že se totiž Země rozpíná.
Jako umírající hvězda
K prvním propagátorům teorie o postupné expanzi Země patřil sám otec evoluce Charles Darwin. Kolem roku 1834 zkoumal vyzdvižení horstev v jihoamerické Patagonii. Došel přitom k závěru, že je tamní krajina „vyvýšena do své současné podoby následkem elevace, jež působila v celé oblasti téměř stejně silně“. Za zmíněnou elevací mělo stát „působení jedné spojité síly“, kterou byla údajně právě planetární expanze.
Hypotézu o rozpínání později rozvinul ruský badatel Ivan Osipovič Jarkovský. Podle něj kdysi celou naši planetu pokrýval prakontinent Pangea, tehdy však ještě měla Země menší objem a postrádala oceánskou kůru. Jak se planeta zvětšovala, zmíněný světadíl se „roztrhl“ na jednotlivé kontinenty, které se pak navzájem vzdalovaly. Zformování a růst zemské kůry potom vedly k utváření nových pohoří.
Ona tajemná síla nutící planetu k růstu vznikala podle Jarkovského srážením éteru v zemském jádru, přičemž má popsaný proces pokračovat donekonečna. Kolem roku 1938 navázal na zmíněné myšlenky i britský teoretický fyzik Paul Dirac a později německý kvantový fyzik Pascual Jirdan. Ten tvrdil, že se rozpínají všechny planety ve vesmíru, a dokazoval to pomocí Einsteinovy teorie relativity. Zastáncem zemského růstu byl i Nikola Tesla, který jej srovnával s expanzí umírající hvězdy. Potíž tkvěla v tom, že nikdo nebyl schopen myšlenku dokázat a údajné zvětšování Země změřit.
Plovoucí desky
Badatelé nakonec zmíněnou ideu zavrhli (přestože ji jednoznačně nevyvrátili) a nahradili ji novou představou – totiž teorií deskové tektoniky. Podle ní tvoří svrchní slupku zemského pláště mohutné, až desítky kilometrů silné desky, které „plavou“ na plastické vrstvě zemského jádra. Pohybují se asi o 5–10 cm za rok a dnešní uspořádání kontinentů je výsledkem jejich opakovaných srážek, rozlamování a opětného spojování. K dalším důsledkům pak patří vznik pohoří, vulkanismus a zemětřesení.
Ideu deskové tektoniky poprvé zmínil německý geolog Alfred Wegener v roce 1912, tehdejší odborná obec se mu však vysmála. Trvalo víc než půl století, než byla teorie v 70. letech přijata jako vědecký konsenzus. Přesto dodnes řada badatelů tvrdí, že také ona zahrnuje množství rozporů. Nelze tedy zcela vyloučit, že se – možná už značně pozměněná – hypotéza o expandující planetě ještě jednou dočká renesance.