Podle nosa (ne)poznáš kosa: Proč byla frenologie označena za pavědu?

Frenologie byla dítětem osvícenství. Vzešla z tehdy oblíbené fyziognomie, která už od dob antiky vykládala charakter i duševní schopnosti podle tvaru a velikosti obličejových rysů. Nová nauka se zaobírala především lebkou. Učila, že její tvar je dán vývojem specifických částí mozku, což mělo mít patrně rozhodující vliv na charakter i duševní schopnosti člověka.

Inspirace z Anglie

Všeobecně se za zakladatele této domnělé vědy považuje Franz Joseph Gall, původem Němec, který působil ve Vídni. Název však vymyslel jeho kolega a žák Johann Christoph Spurzheim. Zatímco Gall se snažil dát lebozpytu vědecké opodstatnění a výsledky své práce shrnul do několika knih, Spurzheim se stal jakýmsi apoštolem frenologie a pořádal různá veřejná vystoupení v Evropě i Spojených státech amerických. Díky němu se v 19. století stala frenologie nesmírně populární. Zejména na Britském souostroví, kde existovalo na 29 frenologických společností a vycházelo několik frenologických časopisů, přičemž první z nich, Phrenological Journal, byl založen roku 1823.

Za Lamanšským průlivem se o rozvoj frenologické nauky zasloužil zejména skotský anatom George Combe. Nově pěstovaná disciplína učarovala mnohým učencům a umělcům, avšak obliby dosáhla i u široké veřejnosti díky přednáškovým turné. Ta měla mnohdy až varietní charakter: frenolog byl v očích publika téměř génius, jemuž stačí rukama prohmatat hlavu dobrovolníka, aby během několika minut například určil, jaké povolání by mu sedělo. Zvláště oblíbené bylo vyšetřování trestanců, u kterých se díky jejich tělesným dispozicím dalo přesně zjistit, zda mají skutečně zločinnou povahu, nebo zda jsou nevinní. 

Do Prahy se frenologické učení dostalo koncem třicátých let 19. století, nesetkalo se však s přílišným nadšením, neboť i přes všechny snahy zde frenologický spolek nevznikl. Riegrův Slovník naučný připomíná, že o jeho založení se v Praze pokoušel Angličan, kapitán Robert R. Noel, „nacházeje ohlasu v jistých kruzích české šlechty, kterým nová ta věc stala se pomíjející libůstkou a hračkou“.  

Marná snaha hraběte Thuna

Těmi šlechtickými kruhy byl míněn především hrabě František Thun-Hohenstein. Pro frenologii získal mladého aristokrata právě kapitán Noel, s nímž se hrabě seznámil v Karlových Varech. Postupně se z nich stali blízcí přátelé. Když se Thun se svými rodiči a sourozenci vydal roku 1833 na velkou rodinnou cestu západní Evropou, jejímž hlavním cílem byla Anglie, dostal od Noela doporučení a kontakty na jeho přátele, kteří se lebozpytu věnovali. Thun tak navštívil frenologickou společnost v Paříži, v Edinburghu se sešel s frenologem Williamem Ellisem, který založil jednu z prvních frenologických společností, a spřátelil se mimo jiné také se sochařem a frenologem Henrym Burlowem, Noelovým žákem.

Když se později hrabě Thun usadil v Praze, rozhodl se po evropském vzoru provozovat salon, kterému sám říkal Künstlersamstage. O sobotních večerech zval do svého paláce především umělce, kteří se zde setkávali s příznivci a znalci umění. Mezi pozvanými nechyběl ani Thunův anglický přítel Noel, takže se dostalo velké pozornosti i frenologii. Z okruhu pozvaných umělců, mezi nimiž byli kupříkladu Antonín, Václav a Josef Mánesové, Bedřich Havránek, Josef Hellich, Josef Kranner nebo Karel Würbs, se patrně Noel snažil spolu s Thunem rekrutovat budoucí členy zamýšleného frenologického spolku. Události let 1848–1849 (revoluce v Rakouském císařství) však všechny snahy utlumily a Praha nakonec svoji frenologickou společnost ani časopis nezískala.

Za určité vyvrcholení frenologických snah při Thunově salonu se dá s nadsázkou považovat Book of Beauty (Kniha krásy), úsměvná sbírka karikatur hostů od německého malíře Engelberta Seibertze. Soubor nese podtitul Frenologicko-fyziognomické skici. Seibertz u každého hosta vyzdvihl charakteristické rysy obličeje, které záměrně zvýraznil (například nos Josefa Mánesa), mnohdy si vzal ale na paškál profesi, charakteristické chování či zvyky. Originálně například zvěčnil zpěváka Franze Vögela – s ptačím tělem sedícího na větvi. 

Od šlechty k spiritistům

Samozřejmě to nebyl pouze Thunův salon, kde se v Praze 19. století frenologie pěstovala. Například v padesátých letech došlo na přeměřování lebek v literárním kroužku profesora Fridolina Wilhelma Volkmanna, k němuž každé úterý docházeli němečtí studenti práv. Hrabě Edmund Clary-Aldringen zase nechal frenologickému vyšetření podrobit u milánského frenologa svého ani ne čtyřletého syna Carlose. Poslední větší zájem o frenologii u nás projevili na počátku 20. století čeští spiritisté. Karel Sezemský, spisovatel a jeden z čelných představitelů spiritistického hnutí, věnoval lebozpytu hned dva spisy: Hlavní základy frenologie a Praktická frenologie. 

TIP: Falešná věda: Svět podle Dänikena

Ještě dnes mnohé frenologické společnosti existují, i když frenologie byla označena za pseudovědu už roku 1843 a vědecky byla vyvrácena na počátku 20. století. Jejímu průkopníku Gallovi však nelze upřít zásluhu na tom, že podnítil důkladné a systematické zkoumání mozku.