Pochroumané Srbsko: Osamělý pohrobek Jugoslávie
Po devadesáti letech koexistence s mnoha jinými státy někdejší Jugoslávie zůstalo Srbsko v roce 2006 samo. Přišlo o přístup k moři a nedlouho poté i o provincii Kosovo. V současnosti se stále pokouší začlenit do EU a získat pevnější ekonomickou půdu pod nejistýma nohama
Vlajka Srbska je složená z tradičních slovanských barev, kterou tvoří trikolóra bílé, modré a červené. Pořadí pruhů může být interpretováno jako obrácená zástava Ruska.
Z někdejší velké Jugoslávie zůstal po roce 1992 jen svaz Srbska a Černé Hory. Tyto dvě republiky pak roku 2003 vytvořily volnější unii, která měla vyjít vstříc touze Černohorců dosáhnout vyšší formy samostatnosti. Po třech letech se pak občané Černé Hory vyjádřili v referendu pro úplnou nezávislost.
Nezávislé Kosovo?
Odtržení Černé Hory však nebylo posledním dělením, s nímž se Srbsko muselo vyrovnat. Už v roce 1998 totiž vzplála vlna násilí v srbské provincii Kosovo. Tamní povstalecká armáda podporovaná většinově zastoupenými Albánci vyhlásila srbské vládě otevřenou válku a ta se k boji nenechala pobízet.
Mezinárodní tlak na Srbsko, vedené tehdy Slobodanem Miloševičem, vzrůstal – a stejně rostlo i násilí v Kosovu. V březnu 1999 zahájilo NATO v Kosovu a Srbsku letecké údery a následoval exodus etnických Albánců do okolních zemí. Srbské síly byly z oblasti vytlačeny a správu převzaly jednotky OSN. Selhaly všechny pokusy o konsenzus a v únoru 2008 vyhlásilo Kosovo nezávislost. Srbsko však tento akt považovalo za neplatný. Ke konci minulého roku uznávalo nezávislost Kosova 114 zemí, velká část asijských, afrických a jihoamerických států však mezi nimi chybí.
Klopotná cesta do EU
Srbská vláda se dlouhodobě snaží, aby se země začlenila do Evropské unie. Úvodní jednání započala už v roce 2005, o pár měsíců později však ztroskotala na neschopnosti Bělehradu zajistit zadržení několika válečných zločinců. Jeden z těch nejznámějších, politický vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič, byl nakonec v metropoli zatčen v červenci 2008 (a loni jej odsoudili ke čtyřiceti letům vězení). Tento krok představoval důležitý mezník v jednáních o vstupu Srbska do EU.
V prosinci 2009 země oficiálně požádala o přijetí do Unie. Začátek rozhovorů se ovšem opět odkládal, kvůli dalším válečným zločincům: vojenskému vůdci bosenských Srbů Ratko Mladičovi a vůdci chorvatských Srbů Goranu Hadžičovi. Oba byli zatčeni v roce 2011 a předáni Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Poté rozhovory znovu nabraly na obrátkách a v březnu 2012 se země dočkala statusu kandidátského státu. Důležitou podmínkou vstupu bylo narovnání vztahů s Kosovem: V dubnu 2013 podepsaly obě strany dohodu, podle Srbska však smlouva neznamená uznání nezávislosti Kosova.
Blíž k Evropě… a k Rusku
Nekompetentní ekonomická vláda Slobodana Miloševiče, občanská válka, poničená infrastruktura a dlouhodobé mezinárodní sankce srazily srbské hospodářství na přelomu tisíciletí na poloviční úroveň v porovnání s rokem 1990. Vláda podnikla několik kroků k liberalizaci ekonomiky, ale mnoho velkých společností zůstává v rukou státu. Hlavní výzvy představují nezaměstnanost (kolem 14 %), vysoké výdaje na mzdy státních zaměstnanců, starobní důchody a zdravotní péče. Země se stále víc zadlužuje a bez zahraniční pomoci si zřejmě neporadí. Mezi další problémy patří málo výkonný soudní systém, značná míra korupce a stárnutí populace.
Výhodami do budoucnosti by naopak mohly být strategická poloha i relativně levná a kvalifikovaná pracovní síla. Ačkoliv je současná vláda jednoznačně prozápadní, vsází země také na tradiční vazby s Ruskem, které mimo jiné dosud neuznalo nezávislost Kosova. A když nastupoval do funkce prezident Tomislav Nikolič, vyjádřil svůj záměr rozvíjet vztahy jak s EU, tak právě s obrem na východě.
Stručné dějiny
Archeologické nálezy dokládají, že na území dnešního Srbska žili lidé už před půl milionem let. V 7. tisíciletí př. n. l. dominovaly jihovýchodní Evropě kultury Starčevo a Vinča, jejichž centrum se nacházelo v oblasti dnešního Bělehradu.
Řím, Byzancie a Turci
Ve 2. století ovládli většinu lokality Římané a po rozpadu jejich impéria zůstal region provincií Byzantské říše. V 7. století přišli do oblasti slovanští Srbové. Původně se dělili na jednotlivé klany, ale v 8. století je sjednotil kníže Vastimir, který tak založil první srbský stát, nazvaný Rasica. V následujícím století přijali Srbové křesťanství a až do 13. století zůstala Rasica vazalem Byzancie.
Následoval „zlatý věk“ trvající dlouhých dvě stě let, od konce 14. století však území dobývali osmanští Turci, kteří si nakonec v roce 1521 podmanili i Bělehrad. Proti jejich nadvládě vypuklo několik povstání: Poslední z nich, v letech 1804–1807, podporovalo Rusko; když ovšem v roce 1812 uzavřelo s Tureckem mír, ovládli Turci opět celý region. Další rebelie propukla roku 1815 a tehdy se Srbům podařilo získat omezenou autonomii – a v roce 1878 i úplnou nezávislost.
Vznik a rozpad Jugoslávie
V roce 1882 se Srbsko stalo královstvím a po první světové válce se začlenilo do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jež bylo roku 1930 přejmenováno na Jugoslávii (což znamená „země jižních Slovanů“). Za druhé světové války stát okupovaly Německo a Maďarsko a po skončení konfliktu získali v zemi moc komunisté vedení Josipem Brozem Titem.
Po rozpadu socialistického bloku došlo i k rozpadu Jugoslávie. Nejdřív se odtrhly Slovinsko a Makedonie, poté Chorvatsko a Bosna. Srbsko a Černá Hora zůstaly pohromadě jako Federální republika Jugoslávie mezi roky 1992 a 2003. Ve volnější formě svazku pak setrvaly ještě do roku 2006.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 7,15 milionu; prům. počet dětí: 1,43 na ženu; věková struktura: 14,64 % dětí do 15 let, 18,03 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. starších 42,3 roku; městské obyv.: 55,6 %; etnické složení: Srbové 83,3 %, Maďaři 3,5 %, Romové 2,1 %, Bosňáci 2 %, ostatní 5,7 %, nespecifikované nebo neznámé etnikum 3,4 %; náboženství: srbská ortodoxní církev 84,6 %, katolíci 5 %, muslimové 3,1 %, protestanti 1 %, ateisté 1,1 %, ostatní 0,8 %, bez vyznání 4,4 %; jazyky: oficiálním jazykem je srbština; obyv. pod hranicí chudoby: 9,2 %; gramotnost: 98,1 %.
Politika
Typ vlády: parlamentní republika; samostatnost: od 5. 6. 2006, kdy se rozpadlo Státní společenství Srbsko a Černá Hora; hlava státu: prezident Tomislav Nikolič (od 11. 6. 2012); šéf vlády: premiér Aleksandar Vučič (od 27. 4. 2014); volby: prezident se volí v přímých volbách na pět let a může kandidovat podruhé; premiéra a kabinet volí Národní shromáždění.
Ekonomika
HDP na hlavu: 13 700 USD (odhad z r. 2015; ČR – 32 100 USD); měna: srbský dinár (RSD), 1 USD = cca 118 RSD, 1 CZK = 4,5 RSD.
Geografie
Rozloha: 77 474 km², tedy o něco méně než Česká republika; hranice: 2 322 km (s Rumunskem, Bulharskem, Makedonií, Kosovem, Černou Horou, Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a Maďarskem); charakter území: velmi různorodý, s úrodnými náhorními plošinami na severu, vápencovými hřebeny a údolími na východě a horami a kopci na jihovýchodě; podnebí: na severu kontinentální klima, s chladnými zimami a horkými vlhkými léty, na zbytku území středomořské a kontinentální, s poměrně chladnými zimami s množstvím sněhových srážek a s horkými a suchými léty a podzimy; min. noční / max. denní teploty (°C) v Bělehradu: leden–březen −2 až 5 / 3–15, duben–červen 6–16/16–26, červenec až září 10–16/21–27, říjen–prosinec −1 až 10 / 5–20; nejnižší a nejvyšší bod: soutok Dunaje a Timoku (35 m) / Midžor (2 169 m).