Po stopách zemských škůdců: Proč ovládali středověkou Moravu lapkové?

Bohatí cestující se ve středověku jen málokdy odvážili na cestu bez zbrojného doprovodu. Kupci spojovali síly a vydávali se na cesty nejčastěji v karavaně střežené ozbrojenci. Ale ani to mnohdy nestačilo. Lapků bylo stále víc a organizovali se do ozbrojených družin, které se stávaly postrachem širokého kraje.

Záleží na vládci

Když se stal Lucemburk Karel českým králem, v zemi prý nastal větší pořádek než za vlády jeho otce Jana. Moravu svěřil svému bratru Janu Jindřichovi jako markraběti moravskému. Lapkové byli potíráni důsledněji než dřív a na zemských cestách zavládl poměrný klid. Všechno se změnilo po Karlově smrti. Jeho syn Václav IV. byl vrtkavý a prchlivý slaboch, a k těmto nectnostem se později přidal alkoholismus. Poměry v Českém království se zase začaly obracet k horšímu.

O to hůř bylo na Moravě. Ještě před skonem císaře Karla zemřel roku 1375 jeho bratr Jan Jindřich. Moravské dědictví zanechal svým synům Joštovi, Janu Soběslavovi a Prokopovi. Zemi rozdělil na tři úděly a těmi je podaroval. Všichni tři si ponechali na základě otcovy závěti a se souhlasem strýce Karla titul markraběte moravského. Záhy se však ukázalo, že se nejednalo o rozumné řešení. Mezi bratry nevládla nikdy shoda a jejich šarvátky, vzájemné osočování a intriky přerostly v drobnou domácí válku.

Zpočátku šlo snad jen o majetkové spory, ale postupně do nich pronikala touha uchvátit v markrabství co nejvíce moci. Roku 1380 vypadl ze hry Jan Soběslav, který zřejmě nastoupil duchovní dráhu, nebo zemřel. Od té chvíle mezi sebou zápasili Jošt a Prokop. Na jaře 1381 se mezi oběma bratry rozhořela krvavým plamenem první válka. Skončila o rok později, ovšem pouze dočasným smírem.

Rozhádaní Lucemburkové

Hned následujícího roku propukl spor mezi Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který rozdělil celé království na dva tábory. Do urputného konfliktu byla stržena většina české šlechty a také oba moravští Lucemburkové. Prokop na straně Václavově, Jošt na straně jeho protivníků. A k tomu později vystoupil proti Václavovi jeho mladší sourozenec Zikmund, král uherský. Vzešla z toho nová občanská válka, za které obě strany plenily zboží svých rivalů, krajem táhly roty zbrojnošů, oblohu barvila záře požárů a všude tekla krev. Uprostřed bojů všech proti všem došlo dokonce k dvojímu zajetí krále Václava. Ze situace nejvíce těžily vlivné panské rody, které s pomocí zbrojných houfů rozšiřovaly svou moc a bohatství. 

Na okraji těchto bouřlivých událostí, jež po tři desetiletí zmítala královstvím, se přiživovali lapkové, jichž přibylo jako nikdy předtím. Tvořili ozbrojená tovaryšstva a nabízeli své služby dravým velmožům, avšak podnikali i na vlastní pěst. Také drobná šlechta si při této příležitosti vyřizovala účty s církví i mocnými panskými rody. Kde pak vedla hranice mezi válečným řemeslem a sprostým loupením? Morava utrpěla v těch dobách nejvíce. Dlouholeté boje Jošta s Prokopem, přerušované jen nepevným příměřím, se střídaly s loupeživými nájezdy proti statkům olomouckého biskupství, které podnikaly obě znepřátelené strany. Jednalo se o raubířskou válku bez front a bitev, jen přepady a šarvátky.

Konec „zlatých časů“

Nikdo nespočítá, kolik loupežnických družin v těch dobách na Moravě řádilo. Víme jen, že jejich složení bývalo velmi proměnlivé. V pramenech často nacházíme stejná jména v rotách různých tovaryšstev. Vypovídají o tom smolné knihy, protokoly o výslechu útrpným právem. Lapkové většinou neunikli popravě, jejich šlechtické protektory však stihl trest jen velmi zřídka.

TIP: Oběšencův provaz nebo těhotná žena: Jakým pověrám věřili nejkrutější zločinci?

Po smrti markraběte Prokopa roku 1405 došlo na Moravě k částečnému uklidnění. Jošta už nikdo neohrožoval a mohl vyhlásit všeobecný mír. Nechal rozpustit a rozehnat družiny, jež dosud sloužily Prokopovi, a život se začal pomalu vracet do normálních kolejí. Loupeživým rytířům nastaly hubené časy. Kdo se nehodlal podřídit, zle pochodil.