Po stopách zemských škůdců: Kdo učinil přítrž moravským lapkům?

Bohatí cestující se ve středověku jen málokdy odvážili na cestu bez zbrojného doprovodu. Kupci spojovali síly a vydávali se na cesty nejčastěji v karavaně střežené ozbrojenci. Ale ani to mnohdy nestačilo. Lapků bylo stále víc a organizovali se do ozbrojených družin, které se stávaly postrachem širokého kraje.

Záleží na vládci

Když se stal Lucemburk Karel českým králem, v zemi prý nastal větší pořádek než za vlády jeho otce Jana. Moravu svěřil svému bratru Janu Jindřichovi jako markraběti moravskému. Lapkové byli potíráni důsledněji než dřív a na zemských cestách zavládl poměrný klid. Všechno se změnilo po Karlově smrti. Jeho syn Václav IV. byl vrtkavý a prchlivý slaboch a k těmto nectnostem se později přidal alkoholismus. Poměry v Českém království se zase začaly obracet k horšímu.

O to hůř bylo na Moravě. Ještě před skonem císaře Karla zemřel roku 1375 jeho bratr Jan Jindřich. Moravské dědictví zanechal svým synům Joštovi, Janu Soběslavovi a Prokopovi. Zemi rozdělil na tři úděly a těmi je podaroval. Všichni tři si ponechali na základě otcovy závěti a se souhlasem strýce Karla titul markraběte moravského. Záhy se však ukázalo, že se nejednalo o rozumné řešení.

Mezi bratry nevládla nikdy shoda a jejich šarvátky, vzájemné osočování a intriky přerostly v drobnou domácí válku. Zpočátku šlo snad jen o majetkové spory, ale postupně do nich pronikala touha uchvátit v markrabství co nejvíce moci. Roku 1380 vypadl ze hry Jan Soběslav, který zřejmě nastoupil duchovní dráhu nebo zemřel. Od té chvíle mezi sebou zápasili Jošt a Prokop. Na jaře 1381 se mezi oběma bratry rozhořela krvavým plamenem první válka. Skončila o rok později, ovšem pouze dočasným smírem.

Rozhádaní Lucemburkové

Hned následujícího roku propukl spor mezi Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který rozdělil celé království na dva tábory. Do urputného konfliktu byla stržena většina české šlechty a také oba moravští Lucemburkové. Prokop na straně Václavově, Jošt na straně jeho protivníků. A k tomu později vystoupil proti Václavovi jeho mladší sourozenec Zikmund, král uherský. Vzešla z toho nová občanská válka, za které obě strany plenily zboží svých rivalů, krajem táhly roty zbrojnošů, oblohu barvila záře požárů a všude tekla krev. Uprostřed bojů všech proti všem došlo dokonce k dvojímu zajetí krále Václava. Ze situace nejvíce těžily vlivné panské rody, které s pomocí zbrojných houfů rozšiřovaly svou moc a bohatství. 

Na okraji těchto bouřlivých událostí, jež po tři desetiletí zmítala královstvím, se přiživovali lapkové, jichž přibylo jako nikdy předtím. Tvořili ozbrojená tovaryšstva a nabízeli své služby dravým velmožům, avšak podnikali i na vlastní pěst. Také drobná šlechta si při této příležitosti vyřizovala účty s církví i mocnými panskými rody. Kde pak vedla hranice mezi válečným řemeslem a sprostým loupením?

Morava utrpěla v těch dobách nejvíce. Dlouholeté boje Jošta s Prokopem, přerušované jen nepevným příměřím, se střídaly s loupeživými nájezdy proti statkům olomouckého biskupství, které podnikaly obě znepřátelené strany. Jednalo se o raubířskou válku bez front a bitev, jen přepady a šarvátky.

Sprostí stejně jako urození

Rukopis známý jako Pašije šlapanických loupežníků uvádí přes šedesát jmen lapků, kteří v té době řádili na Moravě. Jen sotva šlo o lidi urozené. Jména jako Vydřiduch, Drvoščep, Netopieř, Chalupník, Bič nebo Múdevlák jsou většinou hanlivé přezdívky. Když byli lapeni, čekala je potupná smrt na stínadlech a jejich těla, pokud nebyla rovnou vydána napospas havranům a divokým psům, byla zahrabána bez ceremonií při samém popravišti.

Lapkové a pobertové se však rekrutovali i z kruhů urozených. Od dob romantismu byli označováni jako loupeživí rytíři, třebaže se jejich metody mnoho nelišily od zločineckých způsobů loupežníků neurozených. Na rozdíl od nich chránily urozené raubíře jejich feudální výsady. Vystupovali okázale a s arogancí příslušníků svého stavu. V doprovodu ozbrojených družin se cítili bezpečně a byli přesvědčeni o své beztrestnosti. V těch pohnutých dobách se dávali na cestu loupeže i představitelé předních panských rodů. 

V roce 1399 se na Moravu vrátil ostřílený válečník Jan Sokol z Lamberka. Dosud sloužil jako voják ve vojsku krále Václava a jeden z velitelů vyšehradské posádky. Na Moravu přišel v době vrcholících vnitřních bojů a ujal se organizování vojenských jednotek pro markraběte Prokopa. Zkušený harcovník, ohánějící se navíc královým pověřením, měl úspěch mezi bojechtivou šlechtickou mládeží i starými bojovníky, ale také pochybnými živly. Brzy měl rotu čítající okolo 200 mužů.

Prokopovým jménem pak Jan Sokol podnikl tažení proti Joštovi a olomouckému biskupovi Janu Mrázovi. Vedle toho stačil vést soukromou partyzánskou válku proti českým državám Rožmberků a pánů z Hradce. Tady pod jeho velením prodělával svou válečnou školu Jan Žižka. Roku 1402 se Jan Sokol cítil dost silný, aby se pokusil zmocnit Jihlavy. Ukázalo se však, že město bylo pro jeho rotu větším soustem, než jaké mohla strávit.

Obávaný Suchý Čert

V březnu téhož roku upadl král Václav podruhé do zajetí bratra Zikmunda a o tři měsíce později se ocitl v obdobné situaci i markrabě Prokop. Sokolova rota tak ztratila pána a ochránce. Držela se nad vodou, jak se dalo, a čekala na příhodnější časy. Když o rok později unikl Václav IV. ze zajetí, toužil po odvetě. Dočkal se jí díky dobytí Znojma, důležitého Zikmundova opěrného bodu, o což se postaral další moravský dobrodruh, Hynek Jevišovický z Kunštátu, řečený Suchý Čert. 

Také Hynek disponoval početnou družinou, víc lapkovskou než vojenskou, a ani jemu nechybělo vojenských zkušeností. Dobyté Znojmo spravoval ke svému prospěchu a k velkému utrpení tamních obyvatel. Když v létě 1404 oblehly město spojené pluky krále Zikmunda a rakouského vévody Albrechta IV., bránil ho s pomocí Jana Sokola zuby nehty po šest týdnů. V táboře obléhatelů vypukla úplavice a to posádku zachránilo. Ale když v březnu 1405 oba velitelé pobývali mimo Znojmo, vpustili měšťané do bran Joštovy vojáky. Osmdesát Sokolových a Hynkových lidí tehdy padlo rukou kata.

Vojenské úspěchy spojené roty obou válečníků byly spíše dílem Jana Sokola z Lamberka, vojáka nesporného talentu. Hynek Jevišovický představoval spíš prototyp loupeživého rytíře, bezohledného a hrabivého, který si nejvíc hleděl kořisti. Pocházel z mocného a rozvětveného rodu pánů z Kunštátu, z něhož se o necelých dvacet let později narodil Jiřík z Poděbrad. Také Hynkův starší bratr Jindřich Zajímač z Kunštátu byl známé kvítko. A stejně smutně prosluli další příbuzní, Erhart řečený Puška nebo Petr a Boček z Kunštátu.

Zloduši světští i duchovní

I pro řadu jiných moravských feudálů vedla nejkratší cesta k bohatství přes vraždy a lup. K obávaným zemským škůdcům patřili nositelé předních jmen v království: Jiřík Bítovský z Lichtenburka, Jan Krajíř z Krajku, Beneš Černohorský z Boskovic, Hašek z Valdštejna a mnoho dalších. Tito nešlechetní šlechtici se často sdružovali a vyjížděli se svými družinami na společné výpravy za kořistí, za nichž nejvíce trpěla moravská města a církevní statky.

Jiní zase udržovali tajné styky s tlupami, které jim odváděly podstatný díl svého lupu za poskytnutou pomoc a ochranu. Tímto způsobem vylepšoval svůj finanční rozpočet vlivný velmož a moravský zemský sudí pan Vilém z Pernštejna, tedy muž, který měl z titulu svého vysokého úřadu dbát na dodržování práva a spravedlnosti v markrabství. Pan Vilém si vydržoval lapkovskou družinu asi deseti lidí pod vedením jistého Michka. Loupili na zboží sousedů a přepadali kupecké vozy v době jarmarků. Pan Vilém z Pernštejna od nich inkasoval pravidelně polovinu kořisti, ovšem přímo se s nimi nestýkal, k tomu měl prostředníky z řad své čeledi. 

Co však říci na to, že v lapkovských rejdech měly prsty i osoby duchovní? Na jihovýchod od Brna nedaleko Těšan stávala již zaniklá ves Čenkovice či Šinkvice. Patřila premonstrátskému klášteru v Zábrdovicích a měla vlastní kostel. Tamější farář byl prý ve spojení s lapky a ti měli v Šinkvicích jeden ze svých útulků. Tak to aspoň prozradil jeden z lupičů na mučení. Vůdce bandy Janáč a jeho syn Syrouček prý nacházeli azyl přímo v zábrdovickém klášteře, vzdáleném co by kamenem dohodil od brněnských bran. 

Konec „zlatých časů“

Nikdo nespočítá, kolik loupežnických družin v těch dobách na Moravě řádilo. Víme jen, že jejich složení bývalo velmi proměnlivé. V pramenech často nacházíme stejná jména v rotách různých tovaryšstev. Vypovídají o tom smolné knihy, protokoly o výslechu útrpným právem. Lapkové většinou neunikli popravě, jejich šlechtické protektory však stihl trest jen velmi zřídka.

Po smrti markraběte Prokopa roku 1405 došlo na Moravě k částečnému uklidnění. Jošta už nikdo neohrožoval a mohl vyhlásit všeobecný mír. Nechal rozpustit a rozehnat družiny, jež dosud sloužily Prokopovi, a život se začal pomalu vracet do normálních kolejí. Loupeživým rytířům nastaly hubené časy. Kdo se nehodlal podřídit, zle pochodil.

TIP: Odsouzení jihočeských škůdců aneb Konec bandy, v níž působil i Žižka

Přibík z Batelova, který se zmocnil hradu Veveří a stal se postrachem brněnského okolí, na změnu poměrů těžce doplatil. Joštovi lidé podporovaní městskými žoldnéři z Brna dobyli po tuhém odporu hrad a loupeživého rytíře i s jeho čtyřiceti knechty pověsili na okolních dubech. Hynek Suchý Čert se rozumně stáhl do ústraní a zemřel po několika měsících, patrně přirozenou smrtí. Horší osud potkal jeho bratra Jindřicha Zajímače z Kunštátu. Spojenými silami Brna, Jihlavy a Znojma byl i se svými společníky lapen a předán spravedlnosti. Jako šlechtice ho společně s Petrem z Kunštátu roku 1409 sťali na Zelném trhu v Brně.