Po stopách Keltů u nás: Jak se žilo v dávné Bohemii?

Ano, mnohé z výrobků, které Keltové vymysleli či zdokonalili, používali lidé ještě další století po nich – a některé vlastně v téměř nezměněné verzi využíváme dodnes. Vděčíme jim za hrnčířský kruh, železnou kosu a srp, klíče, mlýnské žernovy, kleště či kladívko. Navíc právě oni začali v našem prostoru užívat první skutečnou měnu: kovové mince zvané statéry.

Co vlastně víme?

Než se ale podíváme detailněji na výše zmíněné body, pojďme si říct něco o Keltech. Mnozí skeptikové samozřejmě řeknou, že není vůbec jisté, jak moc se na území dnešních Čech a Moravy usazovali. Předně: nezanechali po sobě žádné písemné dokumenty. A i když si archeologům na nedostatek cenných nálezů nemohou stěžovat, datovat, kdy Keltové u nás pobývali, není jednoduché. Přesto lze toto období alespoň orientačně určit jako posledních pět století před naším letopočtem. Část Čech možná dokonce patřila k takzvané keltské kolébce a keltský kmen Bójů dal dokonce zemi jméno. Archeologické nálezy stylově definujeme jako takzvanou laténskou kulturu.

Bójové

Jak přesně si Keltové na našem území říkali, si ovšem být jisti nemůžeme. Máme jen ohlasy od sousedů, germánských kmenů, kteří prostor pojmenovali jako Boiohaemum čili země Bójů. Na Moravě však sídlil úplně jiný kmen. A na Slovensku zase další. Každý z nich měl své odlišnosti.

V západních, jižních a středních Čechách existovala kolem 5. století př. n. l. zhruba padesátka hradišť. Ta však o století později zanikla a na jejich místo přišly nové vlny keltských osadníků ze západní Evropy – Francie, Německa či Švýcarska. Sdružovali se v rodinných klanech a žili ve dvorcích a vesnicích roztroušených v zemědělsky úrodných oblastech, často kolem řeky Labe. 

První městská oppida zakládají Keltové až ve 2. století – tehdy už totiž dosáhli poměrného blahobytu a potřebovali svůj majetek lépe chránit. Právě v té době se dostávali do stále větších kleští – ze severu na ně dotírali Germáni, z jihu se rozpínali Římané. Keltové nedokázali spojit své síly do jediné velké armády, nevytvořili žádný akceschopný stát. Bojovali pouze v rámci svých regionů – a logicky prohrávali.

Útočiště

I název oppidum pochází od Římanů, kteří jím označovali opevněná a těžko přístupná místa. Na ta nejstarší u nás však používáme termín refugia čili útočiště. Sloužila totiž jako úkryt v dobách válečných vpádů a poté, co ohrožení odeznělo, opět osaměla. Mezi ně patří například hradiště Věnec na vrcholu Pržmo u Lčovic. Nadmořská výška 736 metrů spolu s mohutným srázem a skalními stěnami poskytly dostatečnou záruku bezpečí. Hradiště Sedlo u Sušice se tyčilo ještě výš – jeho nadmořská výška činí téměř 900 metrů. Žít tam trvale se ovšem moc nedalo – neskýtala totiž dostatek vhodné zemědělské půdy. Mezi nejznámější trvale osídlená keltská oppida patří Stradonice nedaleko Berouna, mezi nejspíš nejlidnatější zase Závist u Zbraslavi. 

V dnešní České republice bychom našli šest oppid v Čechách a dvě na Moravě.

Řemeslníci

Pojďme se podívat, jak to v takovém oppidu nebo osadě vypadalo! V prvé řadě se jimi ozývalo bušení kladiv do kovadlin místních kovářů. V „předkeltské“ době zasvěcené spíše bronzu se železo užívalo vzácně a platilo za luxusní materiál. Keltové s ním však už zacházeli běžně a vyráběli z něj celou řadu výrobků. Kovářské výhně zpracovávaly dovezené polotovary i staré polámané kousky. Mezi nejžádanější sortiment patřily nože, vrtáky, kladívka, dláta, pilky, kleště a hřebíky, ovčácké pérové nůžky i dekorativní opaskové kroužky, spony či náramky. Zemědělci používali okované rýče a ze železa byla i radlice oradla, byť to ještě ne­umělo půdu i obracet a pouze ji rozrývalo a kypřilo. 

Tyto vychytávky vznikly zhruba mezi lety 550 až 450 př. n. l. Mnoho z kovářů se zaměřovalo hlavně na zbraně – meče, hroty šípů a oštěpů i štítová kování. Kolem roku 500 se zlepšováku dočkali i hrnčíři. I když kolo bylo známé už od pozdní doby kamenné a pohánělo dřevěné vozy už několik tisíc let, rychle se otáčející hrnčířský kruh využívající pohybu hřídele přišel na svět až mnohem později – právě díky Keltům. Keramika byla díky tomu zas o něco kvalitnější.

Jednu takovou hrnčířskou dílnu odkryli archeologové u obce Lhotka nad Labem. Objevili tu hned šest vypalovacích pecí a v okolí tisíce zlomků nádobí – nejspíš odpad z rozbitých zakázek. Některé z mis, pohárů a soudků nesly i značku tvůrce. Šlo převážně o dražší výrobky, takže na skladování potravin a každodenní vaření a servírování si lidé podomácku vyráběli mnohem levnější a jednodušší nádobí jen tak v ruce. Bohužel po odchodu Keltů byl u nás vynález hrnčířského kruhu na dalších tisíc let zapomenut.

Zrní a hrách

Kolem roku 450 př. n. l. se objevuje v keltských osadách další vymoženost: mlýnek na obilí takzvaného řeckého typu. Kamennými drtidly se prý dalo za hodinu „rozmělnit“ necelého půl kilogramu zrna. Trochu málo, že? Ovšem rotační mlýnek složený ze dvou okrouhlých mlýnských kamenů – spodního nepohyblivého a horního otočného – se dalo zrní zpracovat až desetkrát víc! V tomto případě sice mlýnek nevymysleli, ale aspoň ho na našem území úspěšně zavedli.

Co tedy vlastně Keltové jedli? Pokud vám před očima naskočil Asterix a Obelix, tak uberte – pečených divokých kanců se snědlo mnohem méně, než by to díky slavnému kreslenému seriálu mohlo vypadat. A přeháněl i Caesar, když prohlašoval, že Keltové žijí o mléce a mase. Pěstovala se pšenice a ječmen, občas i žito, oves a proso. Obilí se skladovalo v silech – do země zahloubených kruhových jámách, které se směrem ke dnu kónicky rozšiřovaly. Zde se ukládala hlavně životně důležitá železná zásoba obilí určená na výsev v příštím roce. Z mouky se dělaly kaše nebo pekly placky z nekvašeného těsta.

Důležitou složkou jídelníčku byly luštěniny, hlavně hrách a pak také zelenina, ovoce i ořechy. V okolí venkovských osad se obdělávalo zhruba pět až deset hektarů zemědělské půdy. Ne najednou: ve dvorcích se chovalo několik kusů dobytka, stádečko ovcí a koz a samozřejmě prasata – pásly se právě na ohrazených lukách, které samozřejmě následně přirozeně pohnojili, takže za čas trávu vystřídalo pole. Keltové vyráběli sýry, tvaroh i máslo.

Samotné maso se ale do misek strávníků zas tak často nedostalo. A když už, mnohem častěji šlo o psy než o divokou zvěř ulovenou u lesích. Vinné révě se dařilo spíše na jihu, a tak „dovozové“ víno, samozřejmě ředěné vodou, ochutnali jen ti skutečně bohatí. Ti si také pochutnávali na medovině. Prostí lidé popíjeli slabé ječmenné pivo.

Velkolepé oslavy

Když už se dostáváme k hostinám, musíme zmínit i svátky a bohy, které Keltové uctívali. I o nich se samozřejmě dozvídáme z římských zdrojů, takže je nutno brát je s rezervou a tolerovat nepřesnosti. Základní velké svátky však souvisejí se zemědělským rokem a střídáním ročních období, stejně jako u dalších starověkých civilizací.

Kolem imbolce na začátku února se příroda vzpamatovávala ze zimy – zvířata se v následujících dnech probouzela ze zimního spánku, ovce rodily jehňata, pomalu se začalo s orbou. To beltain na přelomu dubna a května už naplno oslavoval plodnost a růst a ohlašoval období, kdy se dobytek vyhnal na pastvu, kde zůstal až do podzimu. Lugnasad souvisel se sklizní pšenice a ječmene a samhain na konci října celý cyklus uzavíral v obdobě našich dnešních Dušiček. 

TIP: Mocná božstva země Bójů: Kdo byli nejuctívanější bohové starých Keltů?

Na vrcholu keltského panteonu stál hněvivý a energický bůh Esus. Velké úctě se těšili i Teutates, ochránce kmenových území, a Epona, bohyně koní a patronka jezdců. Blesky po obloze vrhal hromovládce Taranis a za pána zvířat a plodnosti považují historikové rohatého Cernunna. Že tyto bohy pod těmito jmény Keltové uctívají, víme ale zas jen od Římanů a ti si často při líčení vypomáhali tím, co sami znali nejlépe – tedy mytologií římskou…

Svatyně božstev stály vždy trochu výše nad ostatní zástavbou a na kamenné podezdívce, byť zbytek byl ze dřeva. Druidové – keltští kněží, provozovali nejen obřady, ale fungovali i jako soudci a ovlivňovali místní politiku. Mnohým osadám stačil k rituálům posvátný háj či kameny. Lidé uctívali i prameny a tůně.

Mluvkové

Zajímavé zprávy však zanechali Římané o naturelu Keltů. Popsali je jako odvážné a silné bojovníky. Milovali prý nejrůznější novoty a rádi napodobovali vše, čemu se mohli přiučit. Zmínili ale také, jak dětsky naivní a hraví dokážou být. Prý zastavovali pocestné, aby od nich vyzvídali čerst­vé novinky o cizích zemích – a pak si je přebrali po svém a náležitě zveličili. 

Vzhledem k tomu, že v dobách, o nichž hovoříme, Keltové nejspíš nevytvářeli žádné rozsáhlejší psané záznamy, většina příběhů a informací se tradovala ústně. Nelze se tedy divit, Keltové prosluli svou upovídaností. Výstupy bardů patřily k oblíbeným zpestřením většiny slavností. Doprovázeli své písně o udatných skutcích hrdinů hrou na lyru. Hudební doprovod slavností ale zastaly i bubínky či trubka zvaná carnyx.

Kelty si zkrátka nepředstavujme jako nějaké barbary. Měli rádi pestrobarevné kostkované či pruhované vzory. Dbali o svůj zevnějšek a vzhled, udržovali se v čistotě. Muži si barvili vlasy světlou hlinkou a mastili si je tukem, aby držely pěkně vyčesané. Ženy se rády zdobily šperky.  

Mince

Ještě na jednu záležitost, kterou Keltové obohatili naše území, nesmíme zapomenout. Kolem roku 300 až 250 př. n. l. začali razit zlaté mince. Cenný kov přitom získávali rýžováním či povrchovou těžbou v okolí Kašperských hor, na Strakonicku nebo třebas na Jílovsku. V tavicích kotlících jistě končila i část válečné kořisti. Vždyť Keltové například roku 279 př. n. l. s úspěchem vyplenili svatyni v řeckých Delfách a část z pokladu se prý ocitla až v jižní Francii.

Keltské zlaté mince se nazývaly statéry a spíš než potřeby každodenního života se za ně platili žoldnéři či dálkové plavby. Mohly je také získat svatyně coby obětiny – ve Starém Kolíně tak byl například v minulém století objeven poklad čítající více než tři sta zlatých mincí o váze 1,7 kilogramu! Možná, že přináležel právě místnímu posvátnému místu. V polovině 2. století př. n. l. se pak objevily i mince stříbrné.

TIP: Ukrytý poklad Keltů: Na dělníky v Duchcově čekalo velké překvapení

Kam tedy nakonec na přelomu letopočtu Keltové zmizeli? Ze severu na ně tlačili Germáni, z jihu zase Římané. Možná je vyhubila ničivá epidemie, ale také mohli odejít zcela pokojně, jak to nejspíš proběhlo na Starém Hradisku na Moravě. Keltové totiž bytostně záviseli na obchodu, který probíhal na Jantarové stezce ze severu na jih a zpět. Onen masový odchod však archeologové zaznamenali na spoustě hradišť, a i když není přesně jasné, kam Bójové odešli, míní se, že zamířili na západ. Teprve po několika desítkách let se na našem území objevili germánští osadníci.