Písek, ropa a islám v zemi dvou barev

Pokud byste se na Libyi dívali shora, uvidíte obrovskou plochu rozdělenou dvěma barvami. Sever země tvoří uzoučký zelený pruh táhnoucí se po celé délce pobřeží, který představuje jediné místo s dostatkem vody. Zde se nachází téměř všechna města a žije tu většina obyvatel země. Zbytek celého území má žlutou barvu, barvu písku. Proto se Libyi někdy přezdívá Žlutá země. 

Zeptáte-li se Libyjců ze severu, jestli někdy navštívili jih země, budou vás mít za blázny. Do vyprahlé pouště se nikdo nevydá, pokud k tomu nemá pádný důvod: jako ti, kteří pracují v ropných vrtech a jsou nuceni strávit v poušti dlouhé měsíce, než vydělají dostatek peněz, aby se mohli vrátit do měst u moře. Podle obyvatel severu je na jihu země jen prázdno a smrt. Ačkoliv nejsou daleko od pravdy, na některých místech Sahary je paradoxně mnoho života díky vydatným zásobám podzemní vody. Oázy v poušti nejsou jen bídné chatrče postavené okolo jedné studny – může jít rovněž o velká města s datlovými plantážemi a letištěm. 

Perla pouště

Vydáte-li se do pouště, první zastávkou by rozhodně měla být oáza Gadameš u tuniských hranic, která je pro svou jedinečnou architekturu zapsána také na seznamu UNESCO. V úzkých uličkách této „Perly pouště“ pocítíte mezi domy z nepálené hlíny příjemný chládek i přesto, že je venku 40 ˚C. Uvnitř se pak můžete kochat tradičními berberskými dekoracemi. Střechy všech domů jsou rovné ve stylu teras a propojené, aby ženy mohly nerušeně přecházet a navštěvovat sousedky, aniž by je spatřily zvědavé pohledy mužů. 

Aby libyjská vláda ochránila oázu před zničením či pomalou degradací, přesunula její obyvatele do nově postavené čtvrti hned vedle. Tady mají lidé k dispozici moderní domy, obchody, asfaltové silnice a prostornou mešitu. Zažité zvyky se ale jen těžko vytěsňují, a tak každé léto utíkají lidé zpět do svých starých hliněných domů, aby tam přečkali úmorné horko. 

Dávná koryta řek

Cesta na jih je pro Evropany vzrušujícím zážitkem. Kdo si myslí, že poušť tvoří jen nekonečné hromady písku, toho různorodá Sahara velmi rychle vyvede z omylu. Nejen ráz krajiny, ale i její barvy se mění s každým kilometrem. Rozsáhlé plošiny poseté kamením střídají zlaté duny přecházející v hornaté území hnědé nebo černé barvy. Tu a tam se povalují zkamenělé kmeny stromů, které zůstaly po miliony let ležet na místech zaniklých tropických lesů. 

Pro Saharu jsou typická koryta dávno vyschlých řek a na mnoha místech uvidíte znatelné stopy po pradávných jezerech, kde lze najít i pozůstatky sladkovodních mušlí. I dnes se v této vyprahlé krajině nachází vodní plochy, i když jen velmi vzácně. Například v oblasti Ubari narazíte přímo mezi dunami na několik slaných jezer obklopených palmami a divokým obilím.

Sahara plná života

Jednou z nejzajímavějších oblastí libyjské Sahary je její jižní část u alžírských hranic. Zde se nachází pohoří Akákus, měsíční krajina fantastických skalních útvarů připomínajících lidské a zvířecí postavy či obrovské mosty. Akákus je však jedinečný i pro svá archeologická naleziště světového významu.

Před deseti tisíci lety, kdy na Sahaře panovalo vlhké období s dostatkem dešťů po celý rok, obývali tyto hory lovci s tmavou pletí. Žili ve skalních přístřešcích, které si pohodlně „zařizovali“ v pravěkém stylu – zídky z kamení je chránily před větrem, matrace ze suché trávy sloužily jako postele a jámy vydlabané do kamenné podlahy jako zásobníky na vodu či potraviny. Kultura těchto lovců byla na vysoké úrovni, jak dokazují jejich malby a rytiny na skalních stěnách. Zachycovali především zvířata, avšak pouze ta, která hrála důležitou roli v jejich duchovním životě. Malby a rytiny těchto druhů, jako například žiraf, slonů či muflonů, se proto opakují stále dokola, zatímco ostatní zvířata byla v umění zcela ignorována. 

Živoucí tradice Afriky

Zhruba před sedmi tisíci lety zažila Sahara událost, která navždy změnila její dějiny. Z dnešního Egypta sem přišli pastevci s domácím skotem a ekonomika založená na lovu tím byla odsouzena k rychlému zániku. Většina obyvatel přijala domestikaci za svůj nový styl života, což je patrné ze skalního umění, které znázorňuje lidi s jejich stády.

Období hojnosti skončilo na Sahaře asi před třemi tisíci lety, kdy území definitivně pokryla poušť. Někteří lidé se stáhli do míst s podzemní vodou, ze kterých postupně vznikly oázy; jiní emigrovali na jih do Subsaharské Afriky nebo k pobřeží na sever a na východ kontinentu. Jejich kultura ovšem nezmizela, naopak – tradice a některé rituály dnešních Afričanů jsou hluboce zakořeněny v pravěké době, kdy se formovaly u jejich saharských předků.

Ačkoliv mají obyvatelé pouštních oáz archeologické skvosty přímo po ruce, nejeví o ně žádný zájem. Do hor se vydávají pouze muži, kteří jsou najímáni jako průvodci zahraničních turistů, nebo ti, kdo sem jezdí za nelegálním lovem chráněných antilop a muflonů. Ostatní žijí ve světě pevně ohraničeném oázou, kde se většinou odehrává celý jejich život.

Manželka nad zlato 

Tradiční kultura se v poušti stále dědí z generace na generaci a jediný dosud akceptovaný vzor života mladých lidí je sňatek, pořízení vlastního domu a pak co nejvíce potomků. Není ničím výjimečným, když dceři vyberou ženicha rodiče, přičemž se často jedná o jejího bratrance nebo vzdáleného příbuzného. Budoucí manžel však musí dokázat, že je nevěsty hoden, a to tak, že jí věnem přinese zlato. Hodně zlata. A to je jeden z největších problémů mladé generace, neboť mnoho mladých mužů nemůže najít práci a nároky na svatební věno jsou stále velmi vysoké. Věk, kdy se muži žení, se tak neustále zvyšuje a mnozí si mohou dovolit manželku až dlouho po svých čtyřicátých narozeninách.

Sňatky z lásky nejsou příliš časté, a pokud muž nenabídne dostatek zlata, svatba se nekoná. Dívky věno vyžadují, protože je pro ně často jediným vlastním majetkem. Velmi málo pracovních míst, která jsou v oázách k mání, totiž obsadí muži. Navíc je pro ženy nevhodné pracovat na veřejnosti, a některá povolání jsou dokonce nepřípustná – jako například dělat servírku v restauraci.

Pod taktovkou islámu

Životní styl lidí ve městech se více podobá tomu našemu, i když některé věci jsou pro nás těžko pochopitelné. Jste-li například pozváni k Libyjcům domů a jste muž, hostitel vám nepředstaví ani neukáže svoji manželku a dospělé dcery, i když jsou v domě. Musíte se spokojit jen s mužskou společností a dívky uvidíte maximálně desetileté, to znamená ty, které jsou ještě dětmi a nemusí se zahalovat. 

Tyto zvyky jsou typické hlavně pro starší generaci, která důsledně dbá na zásady islámu. Mladí lidé, byť též muslimové, jsou již ovlivněni moderní kulturou ze Západu. Mnozí chlapci odjíždějí studovat do Evropy nebo do Ameriky, kde poznají věci v Libyi dosud nepředstavitelné, třeba volný přístup k alkoholu, polonahé dívky v minisukních či obecně volnost tamních žen. V Libyi jsou však nezahalené ženy výjimkou a po setmění smí vyjít z domu pouze v doprovodu manžela nebo pokrevního příbuzného. Libye je jednoduše zemí s téměř neposkvrněnou islámskou kulturou.