Těžký bombardér Petljakov Pe-8: Stalinova „létající pevnost“
Když přijde řeč na těžké bombardéry druhé světové války, člověku se automaticky vybaví americké a britské typy. Ty zastínily i sovětský Pe-8, který nebyl masově vyráběn ani nasazován, ačkoliv se jednalo o zajímavou a perspektivní konstrukci
Zdálo se, že problémy, které bombardér od samého počátku pronásledovaly, díky nalezení správných motorů zmizely. Pe-8 poháněný motory AŠ-82 mohl konečně předvést svůj potenciál.
Předchozí část: Petljakov Pe-8: Stalinova „létající pevnost“
Používal se hlavně pro dálkové údery na cíle ve východní Evropě i v samotném Německu, kromě hlavního města také mj. na Gdaňsk či Königsberg (dnešní Kaliningrad).
Nasazení, cíle a výzbroj
Zformoval se také další útvar vyzbrojený letouny Pe-8, a to 890. dálkový letecký pluk, který útočil primárně na cíle na okupovaném území SSSR – na mosty, nádraží a sklady techniky. V červenci 1943 sehrály Pe-8 důležitou, ač stále nedoceněnou roli při náletech na týl protivníka během bitvy u Kursku; Němci dokonce speciálně proti nim převeleli do oblasti jeden ze špičkových nočních stíhacích útvarů, a to Nachtjagdgeschwader 5.
Naopak údery na Německo měly zejména psychologický efekt. Nepříteli demonstrovaly schopnosti sovětského letectva útočit na dálku a současně byly morální vzpruhou pro vlastní obyvatelstvo. Na tomto místě je vhodné se podrobněji zmínit o výzbroji sériových exemplářů Pe-8, která rozhodně nebyla zanedbatelná. V ocasním střelišti se nalézal 20mm kanón ŠVAK a stejná zbraň byla také ve hřbetním střelišti. V prosklené přídi byly umístěny dva 7,62mm kulomety ŠKAS a z každé vnitřní motorové gondoly mířil dozadu 12,7mm kulomet UBT.
Stroj dopravil celkově až 5 000 kg zbraní, zpravidla 4 000 kg v trupové pumovnici a 1 000 kg na dvojici vnějších závěsníků. Nejčastěji nosil běžné trhavé bomby série FAB o váze 100, 250, 500 a 1 000 kg, ovšem při některých operacích byly použity pětitunové bomby FAB-5000NG. K dispozici byly i jiné druhy výzbroje, mj. kontejnery pro protipěchotní a protitankové bombičky. Před válkou se na Pe-8 testovaly i rozprašovače, které měly sloužit k šíření bojových chemických látek.
Závěr služby a zhodnocení
Pe-8 byly nasazovány k operacím i v průběhu let 1944 a 1945, ale ukázalo se, že konstrukce, ačkoliv před několika lety vynikající, již zastarala. Hlavním typem letadla ve výbavě dálkových pluků sovětského letectva se trochu paradoxně stal americký B-25 Mitchell, jenž se do SSSR dostal v rámci zákona o půjče a pronájmu (lend-lease). Sériová výroba Pe-8 skončila v roce 1944 a celkově bylo (včetně dvou prototypů) postaveno 93 letadel.
Ještě ke konci výroby znovu proběhl pokus o návrat k dieselovým motorům AČ-30B, které měly poslední čtyři sériové exempláře. Třetí a čtvrtý kus „od konce“ ale byly pozoruhodné i tím, že představovaly speciální variantu Pe-8ON (osobogo naznačenija), což znamenalo, že sloužily jako letouny určené k dopravě důležitých osobností. Snad šlo o projev snahy rozvinout úspěch z roku 1942, kdy Pe-8 převezl sovětského ministra zahraničí Molotova k rozhovorům do Velké Británie a USA; zůstalo však jen u zmiňovaných dvou kusů.
Pe-8 ovšem po válce rozhodně nemířily do šrotu a ve velké míře se využívaly k nejrůznějším úkolům. Ve vojenském letectvu fungovaly jako testovací platformy, z nichž se vypouštěly střely vzduch-země (odvozené z německé V-1) a experimentální letouny s raketovým pohonem. Jeden stroj sloužil k testům motoru AŠ-82FN, jenž byl zabudován do přídě letounu. Část strojů přešla k Aeroflotu; ten z nich odstranil vojenské vybavení, doplnil palivové nádrže a používal je pro zásobování polárních výprav.
Jeden Pe-8 tak roku 1954 přistál přímo na severním pólu. Také to dodatečně prokázalo kvalitu konstrukce Pe-8, jež byla zřejmě srovnatelná s americkým B-17. Navzdory problémům s motory a nepříliš významné vojenské efektivitě však byl Pe-8 důležitý, protože díky němu Sovětský svaz získal zkušenosti potřebné k budování poválečného strategického letectva.
