Pět osudů z časů Velké hospodářské krize: Anna Jelínková živila celou rodinu

Když během hospodářské krize přišel manžel Anny Jelínkové o práci, nezbylo jí, než aby se o pětičlennou rodinu postarala vlastními silami

31.01.2021 - Richard Švanda



Osmadvacetiletá Anna Jelínková trávila čas převážně v domácnosti, kde se starala o tři děti ve věku 9, 6 a 3 roky. Její manžel Tomáš pracoval jako stavební dělník a musel často cestovat za prací. Anna si příležitostně přivydělávala. Na jaře 1929 získala práci posluhovačky v měšťanské rodině Tomešových. Když vypukla hospodářské krize, velmi často se Anna setkávala s názorem, především od svých blízkých, že by ženy placená pracovní místa měly přenechat mužům, neboť ti jsou živiteli rodin. Většina ženských organizací s tímto názorem nesouhlasila, nicméně v roce 1931 Anna o práci skutečně přišla.

Bída se brzy prohloubila, když zaměstnání ztratil i její muž. Ve snaze alespoň trochu zlepšit neblahou sociální situaci jezdívali vypomáhat do Dolních Kounic, kde manželovi rodiče vlastnili vinici a malé hospodářství. Za výpomoc si vždy odvezli nějaké potraviny, s nimiž přečkali nejhorší období.

Anna živitelka

Zlepšení rodině Jelínkových přineslo až nařízení brněnské městské rady, která rozhodla poskytnout poukázky na potraviny nezaměstnaným obyvatelům Brna. Anně a Tomášovi tak byly na každý týden vydávány poukázky na potraviny v hodnotě 20 Kč, na každé jejich dítě připadala poukázka v hodnotě 10 Kč na týden. Protože však rozhodnutí městské rady bylo omezeno, nedostávala rodina Jelínkových poukázky za 70 Kč, ale o deset korun méně. I tak Anna mohla pořídit za poukázky nejzákladnější potraviny pro celou rodinu – většinou kolem 10 kg brambor, 100 g másla, 6 kg chleba, 1 kg cukru, 6 kg mouky týdně.

Peníze téměř nebyly, zato hlad veliký. U obchodů pak stávali lidé v dlouhých frontách, několikrát zahnutých a vlnících se jako had, aby získali to nejnutnější. Stávala v nich také Anna se staršími dětmi. Dnes si jen těžko představíme, jak složité bylo vařit z těchto základních surovin.

Když peníze ani poukázky nebyly, shánělo se jídlo, jak se dalo. Chodívalo se třeba na řepu cukrovku k některému sedlákovi na pole. Z té se pak doma dělal sirup, který chutnal znamenitě, třeba jako pomazánka na chleba. Když byly švestky, vařila se povidla. A co bylo slávy, když Anna od někoho získala trochu kukuřičné mouky a upekla „dort“, jak doma říkali kukuřičné placce. 

Těžké chvíle přišly roku 1932, kdy Annin manžel získal „načerno“ práci na stavbě Paláce ALFA. Při manipulaci na lešení se mu smekla noha a on spadl z velké výšky tak nešťastně, že si polámal žebra a pravou nohu, kterou mu nakonec v nemocnici u sv. Anny museli amputovat. Jak se ukázalo, neměl nárok na žádný invalidní důchod ani žádnou podporu. V důsledku této lapálie neměla rodina peníze ani na shnilé brambory.

TIP: Šunkofleky a odpolední bábovka: Jak chutnala první republika?

Situace se trochu zlepšila, když Anna získala práci v nemocnici jako uklízečka. Později obsluhovala v hospodě a následně ji zaměstnali v pletárně, která začala vyrábět textilie s právě módními norskými vzory. Pletárna ale neměla k dispozici stroje, jež by dokázaly vytvořit několik různých pestrobarevných vzorů, proto vyráběla hlavně svetry jednobarevné a vzory měly dodělávat ženy doma, vyšíváním navrch. Protože byla továrna německá, měla Anna jako Češka problémy s německým personálem a dostávala tu nejnáročnější práci. Přesto zde pracovala až do zářijových událostí roku 1938 a rodina netrpěla hladem. 


Další články v sekci