Perla českého baroka: Komplex v Kuksu představoval ojedinělé stavební dílo

Samotný název Kuks pochází pravděpodobně z německého slova kuckus (kux, cux), což znamená „podíl na výnosu z dolu“. Podle pověstí se v labském údolí pod dnešním hospitálem kdysi těžilo zlato. V úbočí nad řekou navíc vyvěraly prameny, o nichž se v okolí říkalo, že mají léčivou moc. 

Velkolepý projekt

Roku 1684 zdědil Kuks coby součást panství Choustníkovo Hradiště hrabě František Antonín Špork (1662–1738). Tento bohatý a vzdělaný velmož se narodil jako syn vestfálského vojáka, který to v 17. století dotáhl z bubenického sluhy až na majetného císařského generála. Špork tak celý život trpěl komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará rodová šlechta často hleděla trochu přezíravě. O to horečnější byla veškerá jeho činnost a snaha prosadit se. Jakmile se tedy doslechl o kukských pramenech, rozhodl se udělat něco, nad čím všichni zůstanou stát v úžasu – vybudovat lázně světové úrovně a získat tak ve společnosti místo, o kterém byl přesvědčen, že mu plným právem patří. 

Nápad vytvořit luxusní lázeňské středisko nepředstavoval ani zdaleka takovou utopii, jak by se na první pohled mohlo zdát. Karlovy Vary, jediné fungující lázně v Čechách, se v té době nacházely teprve v plenkách. Skládaly se pouze z pramene chráněného dřevěnou boudou a tamější hosté se museli ve svých požadavcích na pohodlí značně uskromnit. Hrabě nařídil poslat vzorky kukské vody k rozboru a postaral se o to, aby odborníci potvrdili, že voda má léčebné účinky, ačkoliv to nebyla tak docela pravda. 

Následně povolal Špork do svých služeb známého italského architekta Giovanniho Battistu Alliprandiho a předestřel mu svou představu. V malebném údolí rozděleném řekou Labe hodlal vybudovat areál podobný Fontainebleau, oblíbenému sídlu francouzského krále Ludvíka XIV. ( 1643–1715). 

Vše, nač si jen vzpomeneš

Práce začaly již roku 1692. Pramen dělníci překlenuli pískovcovými deskami a nad ním vybudovali kapli Nanebevzetí Panny Marie, kousek od ní poté vznikl hostinec U Zlatého slunce. K Labi vedlo mohutné kaskádové schodiště zdobené sochami Tritonů, zakončené kašnou se sochou Polyféma, který v ústech držel píšťalu a v zádech skrýval hrací mechanismus poháněný proudící vodou. Břehy řeky spojoval most zdobený malovanými dřevořezbami harlekýnů, za nímž se nacházely fontány, letohrádek s kulečníkem a holubník.

Roku 1702 vzniklo vedle hostince dřevěné divadlo, ve kterém se hrály italské opery a dramata. Do zámecké obory nechal hrabě dopravit 28 daňků a dolní louku nařídil upravit na závodiště zvané rejdiště – návštěvníci se zkrátka nesměli ani chvilku nudit. Vznikla rovněž krytá kolonáda, jaká neměla v Evropě obdoby.

Roku 1710 byl dokončen lázeňský zámek, v jehož přízemí se nacházely místnosti s vanovými koupelemi, zatímco v horním patře měl Špork své komnaty. Od zámku do okolí vedly promenádní arkády, k nimž přibyl orloj, několik budov pro lázeňské hosty a další příležitostné stavby. Jako poslední doplnil komplex okolo roku 1722 takzvaný dům filozofů s rozsáhlou knihovnou.

Lázeňský komplex Kuks na vyobrazení z první poloviny 18. století. (ilustrace: British Museum, CC0)

Zatímco na levém břehu vznikaly budovy určené pro společenský život, tomu pravému měl vévodit špitál s kostelem Nejsvětější Trojice. Stavba byla zahájena roku 1707. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka a jakési mauzoleum svého zakladatele, vznikaly také budovy po obou stranách chrámu – budoucí konvent a křídlo určené pro válečné vysloužilce a přestárlé muže ze Šporkova panství. Péče o vdovy, sirotky a jiné potřebné byla pro šlechtu sice povinná už odedávna, ovšem něco tak velkorysého nemělo v Čechách obdoby. Zároveň se zřizovala také špitální zahrada, za níž vznikl hřbitov s kaplí.

Roku 1713 pak získal Špork do svých služeb sochaře Matyáše Bernarda Brauna, který celý areál vyzdobil bezpočtem skulptur a fontán. Mezi nejznámější z nich patří soubor Ctností a Neřestí či sochy v areálu lesa Betlém u Kuksu. 

Obvinění z kacířství

Nedlouho po dokončení lázeňského komplexu se Kuks stal stejně slavným jako lázně Cáchy nebo Baden Baden. Radost ovšem hraběti kalily neustálé spory s jezuity vlastnícími sousední panství Žíreč. Z celkem bezvýznamného konfliktu o jakýsi pozemek postupně vyrostl problém, který se vznětlivý Špork rozhodl řešit po svém. Na hranici panství nechal vztyčit obrovskou sochu Božího rytíře, který mířil svým mečem na pozemky jezuitů. Představitelé řádu ho však donutili skulpturu odstranit a obvinili hraběte z držení a šíření zakázaných knih, jako byl luteránský spis Píseň předků. Špork se skutečně na distribuci podobných spisů osobně podílel, a některé tituly nechal dokonce sám vytisknout. 

Spor se vyhrocoval a 26. července 1729 vtrhl do Kuksu oddíl kyrysníků, který zkonfiskoval zdejší rozsáhlou knihovnu. Samotný hrabě skončil ve vazbě a královský místodržící ho obžaloval z kacířství a šíření hereze. Návrh trestu zněl hrozivě. Žalobce žádal odebrání inkolátu, konfiskaci veškerého majetku, spálení knih, pokutu 100 000 zlatých a doživotní přísné vězení bez možnosti odvolání. Ke Šporkově štěstí na tuto možnost nakonec nedošlo a hrabě vyvázl pouze s pokutou ve výši 6 000 zlatých. Zbytek svých dnů ovšem prožil jako zlomený muž, který se neustále strachoval o svůj život. Zemřel 30. března 1738 ve věku 76 let v Lysé nad Labem. Jeho tělo bylo následně s velkou okázalostí pohřbeno v rodinné hrobce v Kuksu.

TIP: Vodou ke zdraví a slávě: Osudy zakladatele vodoléčby Vincenze Priessnitze

Se stejnou rychlostí, s jakou pohádkový Kuks vyrostl, po necelých čtyřech desítkách let také zanikl. Zkázu areálu zahájil krátce po Šporkově smrti jeho zeť František Swéerts, když nechal v lázeňském komplexu vykácet stinné lipové aleje a místo nich poručil vysázet ovocné stromy. Další citelnou ránu zasadila Kuksu povodeň, která se roku 1740 prohnala údolím a zničila vše, co jí stálo v cestě. Ani další dědicové neměli o opravu a údržbu místa valný zájem, takže lázně brzy ztratily svou někdejší slávu, a nakonec upadly zcela v zapomnění. Po opakovaných povodních a požáru v roce 1896 byly lázeňské budovy postupně zbourány a roku 1901 šly k zemi také trosky zámku. Z celého výstavného areálu tak zůstal stát pouze špitál s kostelem.