Pasti archeologických objevů: Kde číhaly na objevitele důmyslné nástrahy?

Do jisté míry se v těchto prostorách skutečně skrývá nebezpečí. Archeologové nenechávají nikoho na pochybách, že neodborně vedený průzkum starých památek přináší četná rizika. Problematické pro lidské zdraví může být už jen to, jak se v uzavřeném suterénu hrobek nebo palácových kobek rozvíjejí nejrůznější kolonie bakterií a plísní. Artefakty zde uložené mohly podlehnout hlodání zubu času, a není vyloučené, že se z nich stalo něco škodlivého a toxického. 

Příkladem může být například nábytek nebo truhlice na cennosti vyrobené ze zimostrázového dřeva. Jedovatá je celá rostlina, obsahuje totiž steroidní alkaloidy. A zrovna jednomu z nich, cyklobuxinu D, se přezdívá křečový jed. Nadýchat se v uzavřeném mikroklimatu podzemní katakomby pilin ze zimostrázu tak může být smrtící. Je to ale spíš teoretický případ. Zdravotní rizika se všedně pojí spíš s tím, že by mohlo dojít k závalu, pádu do hlubin, poranění a infekci. 

Písečná past

Skutečně doložených nástrah z archeologických památek je zatím jako šafránu. A u řady z nich se dá spekulovat nad tím, jak je tvůrci vlastně zamýšleli. Třeba v případě khmerského Bauphon, kde to už na scény jako z Indiana Jonese skoro vypadalo. Angkorská památka vznikala v 11. století jako chrám zasvěcený hinduistickému božstvu Šivovi. Časy se ale mění, a proto se o 350 let později dočkala radikální přestavby na budhistický svatostánek. Změnu dokládala obří Buddhova socha. 

Na tu ovšem původní stavba nebyla svými základy dimenzována. A protože celý chrám stál na písčitém podloží, začal se vlastní vahou nořit pod úroveň terénu. Na počátku 20. století už z její někdejší krásy mnoho nezbývalo a archeologové, kteří se vydali do zdejšího suterénu, prožili menší drama. Přesněji – laviny písku valící se ze stěn poté, co nějakým otřesem narušili křehkou statiku. Vypadalo to jako důmyslná past, sebedestrukční proces. Jenže nic takového původní stavitelé nezamýšleli.

Otrava pro zloděje

Trochu jiná situace panovala v Palenque, kdysi metropoli mayské říše. Hrobka, kterou ve zdejších ruinách objevili archeologové v roce 1994, pocházela ze 7. století. Podle typické výzdoby je dnes nazývána hrobkou Červené královny, byť její pravou identitu dodnes neznáme. Proč červené? Pohřební komoru i samotný hrob zbarvili stavitelé do sytě rudé barvy – a to s pomocí rumělky – cinabaritu čili sulfidu rtuťnatému. Tato látka je ovšem prudce toxická.

Někdejší malíři natírající místa posledního odpočinku Červené královny za svou práci nepochybně zaplatili životem. A stejně tak i ti, kteří by se sem pokusili proniknout. Klenoty a pohřební výbava se doslova koupaly v jedovatém barevném roztoku. Vylovit je holou rukou znamenalo, že se barva dostane na kůži a obarví ji na červeno. Svůj zločin by tedy zloděj před lidmi neutajil. Pokud by měl to štěstí, že by rovnou nezemřel na otravu.

Hrobka v Palenque byla přístupná jen velmi obtížně. Archeologové na cestě k ní museli překonat řadu úzkých schodišť, z nichž se některá zřítila. Možná je stavitelé už předem navrhli tak, aby nevydržela. Současníci Červené královny možná nad tím, jak znepříjemnit život narušitelům posvátných hrobek, skutečně vážně přemýšleli.

Otrávené šipky?

Spekulovat o pastech se dá i v případě hrobky prvního císaře, krále Čenga. Do historie se zapsal jako sjednotitel Číny. To už si nechal říkat Čchin Š’-chuang-ti. Se stavbou jeho hrobky se započalo, když v roce 246 př. n. l. usedl jako třináctiletý na trůn. A jak narůstal jeho význam a moc, rozrůstaly se i plány místa jeho posledního odpočinku. V současnosti je hrubě zmapován areál jeho „hrobky“ u hory Li – pokrývá plochu 98 km²!

Jak vlastně jeho hrobka vypadá, pořádně nevíme. Pohybujeme se jen mírně na povrchu a už tady nás stavební dílo ohromuje. Nejen tím, že jej hlídá slavná terakotová armáda. Pokud bychom měli uvěřit geografovi Li Tao-jüanovi, který o hrobce referoval o 600 let později, měly by nás od návštěvy odradit například pasti v podobě automatických kuší s otrávenými šipkami. A také to, že vlastní sarkofág panovníka by měl být usazen v modelu vykreslujícím stovky řek s noční oblohou nad hlavou, vše vyvedené na podlahách a stropech ze rtuti. Která je jedovatá. 

Že jsou koncentrace rtuti v místě hrobky enormní, je už známo. Zdá se tedy, že by pověst o pastech mohla být pravdivá. Pro čínské císaře byla nicméně rtuť – vnímaná jako živý kov – symbolem věčného života. Takže záměrem stavitelů dost možná nebylo otrávit nezvané hosty, ale jen dopřát císaři věčný život.

Nechte ho spát! 

O znesvěcování hrobů věděli své ve starém Egyptě. Klid pohřbených faraonů tu vykradači hrobek narušovali s železnou pravidelností, aniž by jim v tom bránily kletby, hněv bohů a posvátné pečetě. Poklady v pohřebních komorách prostě příliš lákaly. Vzdorovat krádežím pomocí nejrůznějších bezpečnostních opatření se proto po hořkých zkušenostech pokoušeli stavitelé pyramid skoro automaticky. Tedy, nejspíš.

V případě proslavené Cheopsovy (Chufuovy) pyramidy měla být pojistkou proti vyloupení trojice žulových desek. Stavebník je nechal spustit před pohřební komoru. Dokládat to mají drážky ve stěnách před vstupem. Přístupovou chodbu pak měly na podobném principu zablokovat další tři masivní žulové kvádry. Které mohly, čistě teoreticky, fungovat stejně jako obří kamenná koule z Indiana Jonese. Jisté je jen to, že tento systém zabezpečení hrobky nakonec krádeži nezabránil.

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

Takové riziko nechtěl Amenhotep III. dopustit, a proto místo jeho posledního odpočinku v Údolí králů disponuje bludištěm chodeb, falešnou stěnou a propadlem do sedmimetrové jámy. Většina klasických pastí, tak jak je známe z dobrodružných filmů a počítačových her, je ale spíše mýtem, než zažitou praxí a skutečností.