Pásma jednoty: Co vedlo ke koordinaci světového času?

16. a 17. století se postupně rozšířily osobní, především kapesní hodiny. Jejich movití majitelé mohli zjistit čas podle místa, kde se právě nacházeli. Stačilo si seřídit hodinky v pravé poledne. Pokud by se ale přesunuli do jiného města, zjistili by, že se místní čas liší. Jeho sofistikovanější výpočet stál už v minulosti na takzvaném poledníku neboli pomyslné čáře, která prochází celou planetou Zemí v místech slunečního poledne, kde je Slunce nejvýše nad obzorem. Do druhé poloviny 19. století měl ale každý lokální časový systém svůj vlastní poledník. 

Železnice jako hybatel 

Že se čas lišil město od města a stát od státu, by nejspíš dodnes nikomu nevadilo, pokud by nepřišla průmyslová revoluce a s ní spojený rozvoj železniční dopravy. S přibývajícími drahami začali být účastníci provozu i zaměstnanci drah zmatení, protože každá zastávka měla svůj vlastní oficiální drážní čas, který se lišil stanici od stanice. Z toho důvodu docházelo ke zvýšenému riziku nehod, jimž lidé chtěli předejít. Nejprve se přesný čas udával pomocí zvukových znamení či praporků mezi jednotlivými stanovišti. Nepříliš vyspělý systém vystřídal způsob pojízdného přesného času. Ten měl k dispozici průvodčí prvního vlaku dne na dané dráze a ve všech stanicích se postupně aktualizoval. 

I tento postup měl však své limity. Později byl zjednodušen díky vynálezu telegrafu, rozšiřujícího přesný čas po celé dráze, ale stále docházelo k rozporům ve stanicích, kde se střetávalo více drah. Železniční čas navíc nebyl vždy totožný s okolním časem, který udávaly hodiny na náměstí nebo ho používaly soudy. V Anglii došel tento rozpor tak daleko, že musel být v roce 1880 zákonem stanoven jediný platný čas na celém britském území, a sice takzvaný greenwichský čas. Ten určovala observatoř v Greenwichi a již od roku 1847 platil jednotně pro Anglii a Skotsko. Šlo nicméně o světovou výjimku. Například v USA se ve stejné době vyskytovalo okolo sta různých časů. Na území Rakousko-Uherska došlo alespoň k rozdělení na dva základní časy – pražský a budapešťský. 

Nadhled světoběžníka 

Ve druhé polovině 19. století se rodila nadnárodní spolupráce a byly organizovány první konference za účasti více států. V roce 1871 se v Antverpách sešli odborníci na prvním mezinárodním geografickém kongresu a shodli se, že do 15 let by mělo nastat sjednocení časového systému a greenwichský poledník by se měl preferovaně stát tím základním (též nultým). 

Nad unifikací času a vznikem časových pásem se zamýšlel skotský inženýr Sandford Fleming , jehož činnost byla systematická a dlouhodobá. Díky zkušenostem z Britských ostrovů i Kanady, kde působil jako šéfinženýr kanadských drah, disponoval schopností srovnání a nadhledem k řešení problému s měřením času. V roce 1876 přišel s písemným návrhem rozdělení světa na 24 časových pásem členěných po 15 stupních zeměpisné délky se základním poledníkem v londýnském Greenwichi. 

Toto první Flemingovo řešení je ve svém základním principu víceméně používáno dodnes, nicméně od počátku mělo své odpůrce se zištnými motivy. Za největšího kritika lze označit velmi vlivného anglického matematika a astronoma George Airyho (1801–1892), který přes 45 let působil na pozici královského astronoma. Paradox tkvěl v tom, že právě on ustanovil greenwichský poledník jako základní, a na greenwichský čas, podle něhož se v té době už orientovaly další oblasti a státy, navázal telegrafní služby. Takže pokud by se ujal Flemingův návrh, přišel by Airy o lukrativní byznys. 

Výsledek světové spolupráce 

V návaznosti na antverpskou konferenci se téma koordinace času projednávalo roku 1881 v Benátkách, kde byla diskutována především otázka Greenwiche jako základního poledníku. Další sjezd se konal v roce 1883 v Římě a řešil technické detaily možného rozdělení světa do časových pásem. V témže roce Spojené státy přistoupily na Flemingův plán a rozdělily se do 5 časových pásem. Účastníci konference ve Washingtonu roku 1884 tak získali názornou představu o podobě a funkčnosti tohoto systému a během tří týdnů politických jednání se ve většině shodli na jeho zavedení. 

Stěžejní konference se zúčastnilo celkem 26 států od Japonska přes Libérii po Guatemalu. Podunajskou monarchii zastupoval rakousko-uherský velvyslanec v USA Ignaz von Schäffer. Mezi delegáty se řadil i samotný Sandford Fleming, reprezentující Kanadu coby část Velké Británie. Jedním ze tří účastníků hlasujících proti použití Greenwiche jako nultého poledníku byla Francie, která navzdory závěrům washingtonské konference začala svůj čas odvozovat od tohoto bodu až v roce 1911 s tím, že ani tehdy nepoužívala pojem Greenwich, nýbrž krkolomné spojení „pařížský hlavní čas zpožděný o 9 minut a 21 sekund“. 

Česká reakce 

Francouzský postup napovídá, že vzhledem k povaze konference, která nebyla zaštiťována žádnou organizací, zůstávalo definitivní rozhodnutí na vládách jednotlivých států. I z toho důvodu procházelo zavádění pásmového času v různých zemích odlišným vývojem. Na našem území vyvstaly odmítavé reakce a celospolečenské diskuse. Ty měly za následek to, že k dohodě mezi Německem a Rakousko-Uherskem došlo teprve v roce 1890, přičemž hlavní slovo měly železniční společnosti. Na počátku roku 1891 se pak konala definitivní konference, na níž se naše časové pásmo pojmenovalo Mitteleuropäische Zeit, zkráceně M.E.Z. (česky středoevropský čas, SEČ) používaný dodnes.

V podunajské monarchii byl zaveden od 1. října 1891. V Budapešti se tehdy posunul čas o 16 minut dozadu a v Praze o 2 minuty dopředu. Důsledkem toho ztratil význam pražský poledník na Staroměstském náměstí, který sloužil k časové orientaci od roku 1652. Zároveň byl tehdy zaveden nový zvyk spočívající v oznamování pravého poledne střelbou z děla v baště sv. Máří Magdalény. Připravený dělostřelec vypálil ránu v okamžiku, kdy dostal signál praporkem z pražského Klementina. Tato tradice fungovala přes 20 let, než si významný politik a budoucí předseda vlády Karel Kramář na místě bastionu XIX. nechal vystavět vilu.