Parní lokomobily Přemysl a Libuše oraly pole ještě před 50 lety
Tak jako bájná kněžna Libuše utvořila pár s oráčem Přemyslem, svedl osud dohromady i dva stejnojmenné parní stroje určené ke strojní orbě. Ve sbírkách Národního zemědělského muzea dnes tvoří jedinou dochovanou parní orební soupravu u nás...
Parní oračky představovaly převratný vynález, který se ve druhé polovině 19. století stal zdaleka nejefektivnějším prostředkem k orbě. Podle ředitele Národního zemědělského muzea v Čáslavi Vladimíra Michálka: „Ve své době představovaly vrchol technického umu našich předků. Jako nepřekonatelné soupravy udivovaly nejen svými rozměry a výkonem, ale především klidným chodem a lehkostí orby.“ Parní orba se udržela až do druhé světové války, po níž byla postupně nahrazena mobilnějšími a multifunkčními traktory.
Pára místo koní
Orbu za pomoci hnacího stroje předvedl poprvé Angličan John Fowler v padesátých letech 19. století. Základem byly dva parní stroje postavené na protilehlých koncích pole. Oralo se vždy v páru pomocí na laně upevněného pluhu – obvykle oboustranného, aby jej nebylo nutné přetáčet. Značná síla strojů a konstrukce pluhu umožňovaly v jednom směru orat více brázd najednou bez rizika udusání zeminy.
Orba pomocí dvou lokomobil ve Spojených státech amerických ve druhé polovině 19. století. Uvést parní lanovou orbu znovu do chodu by dnes obnášelo investici přibližně 14 milionů korun. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)
Parní orba mohla být provozována na větších a rovných polích. Způsob pohonu lokomobil vyžadoval zajištění dostatku paliva a především vody, což s sebou neslo více problémů než například u parních lokomotiv na železnici. Oračky měly také poměrně vysoké nároky na obsluhu – minimum představovala tříčlenná pracovní četa, ale běžně si jejich provoz vyžádal třeba i pět mužů. Každá lokomobila potřebovala jednoho strojníka, třetí byl potřeba na řízení pluhu a další dva pomáhali pluh překlápět a zatěžovat momentálně orající větev.
Anglický Přemysl
Parní oračka typu Z5 s továrním číslem 10675, dnes známá jako „Přemysl“, byla ve výrobním závodě v anglickém Leedsu zkompletována a připravena k expedici 17. července 1906. V rozebraném stavu byl stroj poslán nejprve do centrály v Magdeburgu a odtud pokračoval do pražské filiálky. V Praze proběhla montáž a zkoušky, současně bylo provedeno úřední schválení kotle a jeho přihlášení do evidence státního dozorčího orgánu. Právě díky těmto úkonům se stroj později podařilo identifikovat.
Parní oračka Přemysl - pětadvacetitunový stroj značky John Fowler z roku 1906. (foto: Národní zemědělské muzeum, CC0)
Novou oračku zakoupily v roce 1907 cukrovary Močovice a Libice, spravované tehdy chrudimským průmyslníkem Karlem Wiesnerem starším. Stroj zde byl v provozu až do poloviny třicátých let 20. století, kdy vinou hospodářské krize cukrovary zkrachovaly.
Pár strojů továrních čísel 10674 a 10675 zakoupil pravděpodobně v roce 1941 Jaroslav Kučera ze středočeské obce Nepřevázka pro rodinný podnik, který založil jeho otec a v němž společně s bratrem Václavem prováděli smluvní orbu. Je nepochybné, že Kučerovi provozovali nejméně tři generace parních pluhů, avšak při znárodnění v roce 1949 byly oficiálně konfiskovány jen dvě, mezi nimiž byly i stroje Přemysl a Libuše. Osud párové oračky 10674 ani její jméno nejsou jednoznačně prokázány.
Bratři Kučerové přešli do stavu zaměstnanců Státního statku Bezno (později Státní statek Mladá Boleslav), kde se nadále věnovali opravám strojů a parní orbě, a to až do roku 1972, kdy Jaroslav zemřel. S odchodem Jaroslava Kučery skončila svou aktivní službu nejen dvojice lokomobil Přemysl a Libuše v Nepřevázce, ale definitivně i parní orba v českých zemích.
Co se týká pojmenování oraček, je v této chvíli možné říci jen to, že Přemysl se před rokem 1970 jmenoval Dacan, v Libušině případě se podobně hovoří o starším jméně Mařena. Poměrně rozsáhlé rešerše v archivu státního kotlového dozoru, systematická badatelská pomoc z Velké Británie, informace pamětníků, historická fotodokumentace a detailní fyzický průzkum obou oraček zatím nepřinesly jednoznačná zjištění. Identita je tak známá jen u Přemysla, na němž je zachován tovární štítek, po výrobních datech Libuše se v současnosti stále pátrá. S jistotou lze tedy říci pouze to, že Přemysl a Libuše netvořily původní pár, protože jde o stroje různých továrních typů.
Oračky ve filmu
S ohledem na historickou hodnotu o stroje projevilo zájem Národní zemědělské muzeum, a tak byly v roce 1972 odkoupeny od JZD Katusice a ještě v prosinci toho roku dojely po vlastní ose spolu se dvěma pluhy do 60 km vzdáleného areálu Národního zemědělského muzea v Kačině, kam je po dvoudenní cestě přivezli strojníci Václav Kučera, Alois Podzimek, Václav Gruntman a Václav Havelka. V tamějším zámeckém parku následně oračky strávily pod širým nebem dalších 17 let.
TIP: Slovenská strela: Technický zázrak, který předběhl svou dobu
V průběhu času byly lokomobily ještě dvakrát probuzeny k životu. Na podzim roku 1979 se v sousední obci Svatý Mikuláš zúčastnily natáčení slovenského filmu Chlapec z majera (1980) a v říjnu 1987 vyjely na pole znovu, tentokrát do nedaleké Svaté Kateřiny kvůli natáčení dokumentárního filmu o lanové orbě, který vyrobilo studio Vysoké školy zemědělské pod názvem Jeden den Přemysla a Libuše, aneb parní orba. V roce 1991 byly oba stroje přemístěny do provizorní expozice Národního zemědělského muzea ve Zdechovicích, kde se konečně dočkaly přístřeší v plechové hale. Odtud se v roce 2002 stěhovaly do tehdy nově zřízeného Národního zemědělského muzea v Čáslavi, kde jsou k vidění dodnes.