Paříž neznámá: Co v turistických průvodcích obvykle nenajdete

Město nad Seinou rádo vystavuje na odiv své okázalé bulváry a velkolepou architekturu. Paříž ale dovede být i záhadná se všemi svými tajemnými zákoutími, která nechávají nahlédnout do její středověké duše. V jedné takové uličce, nedaleko slavného Centre Pompidou, se nachází nejstarší dochovaný pařížský dům, kde žil údajný tvůrce kamene mudrců. 

Nejen čtenáři Harry Pottera znají jméno středověkého alchymisty Nicolase Flamela. Románová postava, která se v knize přátelila s ředitelem bradavické školy, Brumbálem, má svůj skutečný předobraz v pařížském písaři a notáři Nicolasu Flamelovi (1330–1418). Tento univerzitní písař se na sklonku svého života začal zabývat alchymií a přišel k velkému bohatství. 

Zda to bylo díky jeho alchymistickým úspěchům v oblasti výroby zlata, nalezení kamene mudrců nebo tomu, že půjčoval na lichvu, nikdo přesně neví. V roce 1407 každopádně nechal postavit v ulici Montmorency dům, který je dnes oficiálně nejstarším pařížským domem. Jeho kamenná fasáda nese původní desku zvoucí všechny nemocné či opuštěné, aby nalezli v domě útočiště. Kromě azylu potřebným nechal Flamel zbudovat i několik nemocnic a útulků. V domě se nyní nachází oblíbená restaurace střední cenové třídy (polední menu za 18 až 25 eur).

Veselé lebky a tajemný obelisk 

Románské katakomby na náměstí Denfert-Rochereau jsou oblíbenou turistickou destinací, neboť předvádí kostry a lebky ze všech pařížských hřbitovů poskládané do teatrálně děsivých či naopak až nemístně romantických kompozic. Těm, kteří se nechtějí strkat se skupinkou Japonců, můžeme doporučit jinou kostnici – malou a nenápadnou, ovšem s půvabnou zahradou a gotickou architekturou. Kostnice Saint-Séverin vedle stejnojmenného kostela je na úplném konci nevelkého náměstí s parkem a připomíná spíše klášterní zahradu obestřenou kuloárem chodeb se špičatými gotickými střechami.

Naše další destinace je velmi populární turistickou atrakcí od roku 2003, kdy vyšel román Šifra mistra Leonarda amerického spisovatele Dana Browna. Mnozí z vás možná tuší, že se jedná o gnómon v kostele Saint-Sulpice, jemuž spisovatel přisoudil jistá tajemství. Gnómon je bílý obelisk, který po většinu dne stojí utopen v temnotě chrámu. Pouze v poledne slouží jako sluneční hodiny, protože na obelisk dopadá světlo z okna naproti. V tom okamžiku kostelník z druhého největšího pařížského kostela rozezní zvon, aby bil pravé poledne. 

Když „musíte”

Jedna věc, která se turistům vždycky hodí, ale v málokterém průvodci ji opravdu najdou, jsou toalety. Na procházkách po jednom z nejromantičtějších měst světa se jednou prostě budete muset zastavit a vyhledat „onu“ místnost. Záchodky v nejnavštěvovanějším městě světa jsou pestrou směsicí největšího luxusu a nejodpudivější špíny. 

TIP: Ekologické močení po francouzsku: Ochrání novinka památky Paříže?

Některé pařížské hotýlky na předměstí, stejně jako mnohé restaurace v centru města, mají jednu libůstku jen pro opravdové fajnšmekry – turecké záchody. Není nutné dodávat, že ona díra v zemi s ťapkami po stranách není většinou ukázkou vypulírovaných kachliček, ale spíše smrdutým místem na splašky sloužícím nejspíš k tomu, aby zákazník rychle zaplatil a s ucpaným nosem vyběhl z restaurace. Na druhou stranu bezplatný systém veřejných záchodů funguje v Paříži vcelku dobře. Jsou to budky z plastu, které se po použití samy vyčistí. V centru jich najdete docela dost. Pokud si ale potrpíte na stoprocentní čistotu, přepychový styl a vytříbený design, rozhodně doporučujeme veřejné záchody vedle neoklasicistního kostela Madeleine. 

Nejluxusnější pařížské veřejné záchodky jsou postaveny v secesním stylu a většina návštěvníků si je chodí prohlížet, nikoli sem vykonat potřebu. Paní toaletářka je dokonale nalíčená a učesaná dáma, která si každého nevrle prohlíží a při placení vás upozorní, že fotit se zde opravdu nesmí. A tak nezbývá, než v posvátném tichu, jež jen občas přeruší hluk splachovadla nějakého opovážlivce, který se odvážil toalety opravdu použít, obdivovat dveře a stěny z masivního temného dřeva doplněné secesními vitrážemi s květinovými motivy.

Nejmenší dům a kankánová čtvrť 

Když procházíte rue du Chateau-d´Eau nedaleko náměstí République, živoucího místa se spoustou orientálních fastfoodů a krámků, zřejmě přehlédnete něco skutečně zajímavého - stojí tu nejmenší dům v Paříži. Na šířku měří pouhých 120 centimetrů a vysoký je zhruba 5 metrů. Tenhle „domeček pro panenky“, jak mu Francouzi přezdívají, se skládá z přízemí a jedné místnosti v prvním patře. Jak taková podivnost vznikla, nikdo přesně neví, koluje však legenda, že za vším stojí rodinný spor. Dědici se prý nemohli dohodnout, jak rozdělit majetek, a majitel to vyřešil tak, že malou uličku nechal prostě zastavět. 

Z náměstí République se pak můžete vydat do slavné kankánové čtvrti Pigalle, jejímž znakem je dodnes obří červené mlýnské kolo vyhlášeného podniku Moulin Rouge. Pokud vám dlouhonohé tanečnice se sukněmi vykasanými až ke krku nic neříkají, stačí poodejít pár kroků a stanete před slepou uličkou nesoucí hrdé označení Cité Véron. Je to jedna z mnoha slepých ulic v této čtvrti, do níž když vejdete, dýchne na vás poklidná atmosféra počátku století.

Cité Véron se ale navíc pyšní dvěma opravdu slavnými nájemníky. V čísle 6 tu od roku 1953 bydlel se svou rodinou slavný francouzský básník Jacques Prévert. Strávil zde více než dvacet let a po dobu šesti let měl souseda neméně slavného než on sám: Borise Viana, s nímž sdílel společnou terasu s výhledem na Moulin Rouge. Slavný spisovatel, autor i u nás oblíbené Pěny dní či Naplivu na vaše hroby, tady žil až do své smrti v roce 1959. Jeho druhá žena Ursula, která ho vždy neúnavně podporovala, zde zemřela v roce 2010. 

Obecní radnice se v 90. letech rozhodla, že Cité Véron přejmenuje na Cité Pierre Dac – po slavném francouzském humoristovi, ale kvůli protestům obyvatel k tomu nakonec nedošlo. 

Když bolí nohy 

Pokud budete z věčného chození unavení, nabízí se jako možná alternativa svezení autobusem, a to nikoli turistickým vyhlídkovým, za nějž zaplatíte nekřesťanský peníz, ale obyčejným městským. Doporučit můžeme zejména linku 21 a linku 24. Obě vyjíždějí z nádraží St-Lazare.

TIP: Paříž očima Seiny: Na projížďce francouzskou metropolí

Autobus číslo 21 jezdí kolem Opery Garnier, která se pyšní velkolepě vymalovaným stropem z roku 1963 od Marca Chagalla, poté zajede k Palais Royal (Královský palác), kde sídlí národní divadlo Comédie-Française a Státní rada, a pokračuje po rue Rivoli, což je nákupní třída s bezpočtem módních obchodů. Linka projíždí Île de la Cité, na němž se nachází slavná katedrála Notre-Dame, a kolem fontány St. Michel, kde si Pařížané s oblibou dávají dostaveníčko, a doveze vás až k Lucemburským zahradám. Autobus číslo 24 vás zase poveze kolem kostela Madeleine, poté k slavnému Musée d´Orsay a pokračuje po nábřeží Seiny až do srdce Paříže – k fontáně St-Michel.